Pohyb kamery označuje skutečný nebo vnímaný fyzický pohyb kamerového aparátu v prostoru. Na své nejzákladnější úrovni vytváří pohyb kamery v divákovi pocit, že se pohybuje prostorem.
Raný vývoj
Ačkoli by nebylo možné s jistotou uvést první případ pohybu kamery v dějinách filmu, za první pozoruhodné použití této techniky lze považovat práci lumièrovského kameramana Eugenia Promia, který v různých obdobích připevnil svou kameru na jedoucí vlak, tramvaj, automobil a benátskou gondolu. V roce 1900 bylo možné kamery montovat také na otočné hlavy, což vedlo k častějšímu používání panoramatických záběrů.
Přední filmoví producenti a vystavovatelé brzy zjistili, že film dokáže účinně reprodukovat efekty spojené s různými pouťovými atrakcemi, jako byly „jízdy v přízračném kočáře“ nebo „Haleovy prohlídky“, při nichž měli diváci sedící v autech nebo kočárech pocit, že se pohybují prostorem díky posuvným kulisám nebo jiným zařízením. Rané filmové výstavy, složené z mnoha krátkých filmů, často obsahovaly jednu z těchto „efektových sekvencí“, jako například The Georgetown Loop(1903).
Georgetown Loop (Colorado) (3:00)
Vznik vyprávění
Ačkoli pohyb kamery nebyl v němém filmu nikdy zcela opomíjen jako formálnímožnost, jako hlavní technika tvůrčího vyjádření nebo dramatického účinku se skutečně objeví až ve dvacátých letech 20. století v německé expresionistické kinematografii, zejména v dílech režisérů, jako byl např. W. Murnau, Fritz Lang a E. A. Dupont.
Haunted by Spirits (1:58)
V sovětské kinematografii průkopník dokumentárního filmu Dziga Vertov také zajímavě využíval pohyb kamery.
Život na cestách (1:35)
Přechod ke zvukovému filmu zpočátku vyžadoval, aby kamera zůstala bez pohybu, aby nepřidávala do zvukové stopy cizí prvky, ale počátkem 30. let režiséři objevili způsoby, jak opět uvolnit kameru k pohybu. Zejména hudební žánr s častým zdůrazňováním tanečních sekvencí podnítil vývoj různých technických prostředků, které napomáhaly pohybu kamery, například jeřábu.
Stínový valčík (0:20)
Někteří režiséři se proslavili častým používáním pohyblivé kamery: Mezi nejznámější patří Orson Welles, Max Ophuls, Kenji Mizoguchi a Jean Renoir. Koncepce scén s rozšířeným použitím pohyblivé kamery znamenala, že tito režiséři výrazně prodloužili délku záběrů ve svých filmech (koncem 40. let nebyly neobvyklé až minutové záběry) a natáčeli s hlubokým zaostřením, aby vytvořili velké pole pro kameru.
Poslední, velký večírek (2:14)
Richard Peña Tento klip se objeví v: – Poválečné období
Částečně v důsledku zpravodajské kinematografie se těla kamer po druhé světové válce stala lehčími a menšími, takže kameramani a kameramanky mohli snadno držet kameru a pokračovat v natáčení při sledování lidí nebo vývoje události. Koncem padesátých let tato schopnost inspirovala mnoho filmařů k tomu, aby své filmy natáčeli výhradně ručními kamerami. Vznik dokumentárního hnutí cinema verité byl také důležitým katalyzátorem propagace ručního stylu, který se výrazně objevil v tvorbě režisérů, jako byli Jean-Luc Godard, Nagisa Ošima a Glauber Rocha.
Hollywoodská studia nikdy zcela nepřijala ruční styl, který byl tak populární v evropské a latinskoamerické kinematografii, protože tvrdila, že třes a ztráta záběru rozptylují diváky. Jako lék na to byla vyvinuta různá zařízení, která umožňovala držení kamery, ale zároveň zaručovala plynulý, klouzavý pohyb, z nichž nejznámější (a nejtrvalejší) je Steadicam. Steadicam by umožňoval stejnou volnost při sledování akce, ale eliminoval by drsnějšítext běžných záběrů z ruky.
Copacabana (2:40)
Richard Peña Tento klip se objeví v: – Pohyby kamery – Steadicam Shot
Dnes
Dnes je styl dlouhých záběrů, pohyblivé kamery, jehož průkopníky byli filmaři jako Welles a Renoir, k vidění v televizních pořadech, jako je Pohotovost, a dodává jim někdy téměř dokumentární charakter, který dodává autenticitu jinak inscenovaným situacím.
Nakonec je třeba se zmínit o tom, co lze nazvat „virtuálním“ nebo „vnímaným“ pohybem kamery. Při něm filmaři vytvářejí pocitpohybu v prostoru, aniž by skutečně pohybovali kamerou. Nejtypičtějším příkladem je záběr se zoomem, při němž se s objektivem kamery manipuluje tak, že se v průběhu záběru mění ohnisková vzdálenost mezi kamerou a snímaným objektem či osobou; tak se přesouváme z dlouhého záběru do záběru zblízka nebo naopak, případně do některých detailů v rámci scény.
.