Julius Caesar se narodil v roce 100 př. n. l.. Jeho rodina patřila k nejvýznamnějším v Římě. Jako většina mladých mužů vznešeného původu se i Caesar stal důstojníkem římské armády.
Suetonius napsal: „Caesar byl nejzkušenějším šermířem a jezdcem… Pokud Caesarovo vojsko ustoupilo, často je osobně shromáždil, chytal jednotlivé vojáky pod krkem a nutil je, aby se znovu postavili nepříteli…“. Stanovil vojákům denní žold na dvojnásobek dosavadního… a každému muži dal galského otroka.“
Jeho kariéra málem skončila, když byl v pětadvaceti letech zajat piráty. Místo aby ho zabili, požadovali výkupné. Jeho rodina peníze zaplatila a on byl propuštěn. Caesara rozzuřilo, že byl takto ponížen, a s několika přáteli se mu podařilo piráty najít a nechal je všechny ukřižovat. Později se chlubil, že piráty varoval, že pokud ho pustí, nechá je zabít.
Caesar měl politické ambice, a když byl v roce 65 př. n. l. zvolen aedilem, utratil celé jmění za zajištění gladiátorských soutěží pro římskou veřejnost. Nyní byl hluboce zadlužen, ale to mu pomohlo stát se známou osobností a v roce 59 př. n. l. byl zvolen konzulem.
Jakmile se dostal k moci, přinesl nový zákon, který zajišťoval půdu pro staré vojáky. Když senát odmítl toto opatření schválit, předložil Caesar návrh zákona veřejnému shromáždění. Tímto činem si získal podporu armády i římského lidu. Vytvořil si také mnoho mocných nepřátel v senátu, zvláště když se uchýlil k tomu, že zaměstnával muže, aby zbili senátory, kteří s ním nesouhlasili.
Na konci svého působení ve funkci konzula se Caesar stal velitelem římské armády v Narbonské Galii. Galové byli vynikající jezdci a při některých příležitostech dokázali Římany porazit. Galové však byli tvořeni souborem menších kmenů, pro které bylo obtížné spolupracovat.
Caesar byl přesvědčen, že v dlouhodobém horizontu budou jeho dobře organizované síly schopny porazit Galy, kteří ovládali střední a severní Evropu. Nejprve porazil Helvéty, kteří obývali dnešní Švýcarsko. Následovala vítězství nad Galy, kteří žili v severní Evropě. Poté, co v roce 55 př. n. l. dosáhl Lamanšského průlivu, se Caesar rozhodl napadnout Británii.
Caesarovo vojenské tažení mu přineslo velké bohatství. Bohatství, které uloupil v severní Evropě, ho změnilo z člověka hluboce zadluženého v multimilionáře.
Aby se všichni dozvěděli o jeho vojenských vítězstvích, napsal Caesar o svých taženích knihu a nechal ji v Římě vydat. Senát začal být znepokojen jeho rostoucí popularitou. Aby Caesarovi zabránil v získání moci, jmenoval jiného slavného římského vojáka Pompeia, aby se ujal vlády v zemi. Senát poté přijal návrh, v němž trval na tom, aby Caesar odešel z úřadu.
Caesar reagoval tím, že nařídil svým mužům pochod na Řím. U Corfinia v roce 48 př. n. l. Caesar porazil vojska věrná senátu. Když do Říma dorazila zpráva o Caesarově vítězství, jeho nepřátelé uprchli. Velleius podal zprávu: „Caesar, který zvítězil nad všemi svými nepřáteli, se vrátil do Říma a omilostnil všechny, kdo proti němu nesli zbraň, což byl téměř neuvěřitelně velkorysý čin. Pobavil město velkolepou podívanou na gladiátorské představení, předstíranou bitvu jízdy, pěchoty, a dokonce i jízdních slonů.“
Pompeius se rozhodl ustoupit do Makedonie, kde věděl, že se může spolehnout na věrnost svých vojáků. Caesarovo vojsko, velmi zkušené po taženích proti Galům, však mělo obrovskou převahu nad Pompeiovými vojáky, kteří dvanáct let nebojovali. Po sérii porážek Pompeius uprchl do Egypta.
V obavě, že Caesar nyní vtrhne do Egypta, zařídil Ptolemaios XIII. 28. září Pompeiovu popravu. Pompeiova hlava byla poslána Caesarovi na důkaz, že ho Egypťané nechrání. Když Caesar o dva dny později dorazil do Alexandrie, Ptolemaios mu předal Pompeiovu uťatou hlavu. Caesar byl tímto aktem násilí vůči přednímu římskému občanovi zděšen. Caesar reagoval obsazením egyptského hlavního města.
Zpočátku hodlal za opuštění země požadovat velkou sumu peněz. Během pobytu v Egyptě se však Caesar setkal s Kleopatrou, jednadvacetiletou královnou země. Dvaapadesátiletý Caesar, který byl předtím již třikrát ženatý, se do Kleopatry hluboce zamiloval. Po porážce krále Ptolemaia XIII. dosadil Caesar Kleopatru na trůn a novým spoluvládcem se stal její další mladší bratr Ptolemaios XIV.
23. června 47 př. n. l. se Kleopatře narodilo dítě, Ptolemaios Caesar (přezdívaný „Caesarion“). Kleopatra tvrdila, že otcem je Caesar, a přála si, aby chlapce jmenoval svým dědicem, ale Caesar to odmítl a místo toho zvolil svého vnuka Oktaviána.
Když se Caesar vrátil do Říma, jmenoval 300 svých příznivců členy senátu. Senát a veřejné shromáždění se sice stále scházely, ale všechna důležitá rozhodnutí nyní přijímal Caesar. V roce 44 př. n. l. byl Caesar natolik mocný, že se mohl prohlásit za doživotního diktátora. Ačkoli se v minulosti římští vůdci stávali diktátory v dobách krize, nikdo se neujal tak velké moci.
Po Caesarovi a jeho rodině byla postavena celá řada velkolepých budov pojmenovaných po něm. Po celé římské říši byly rozmístěny stovky Caesarových soch, z nichž většinu vytvořili zajatí řečtí umělci. Některé sochy tvrdily, že Caesar je nyní bohem. Caesar se také stal prvním žijícím mužem, který se objevil na římské minci. Dokonce i měsíc v roce, kdy se narodil, Quintilis, byl na jeho počest přejmenován na červenec.
Caesar začal nosit dlouhé červené boty. Protože podobné boty nosili i starověcí králové, začaly se šířit zvěsti, že se Caesar hodlá stát králem. Caesar tato obvinění popíral, ale římský lid, který neměl rád královský systém, se začal obávat způsobu, jakým Caesar ovládal politický život.
V létě roku 46 př. n. l. navštívili Řím Kleopatra, Ptolemaios XIV. a Caesarion. Ubytovali se v jednom z Caesarových venkovských sídel. Členové senátu vztah mezi Kleopatrou a Caesarem neschvalovali, mimo jiné proto, že byl již ženatý s Calpurnií Pisonis. Jiní měli námitky proti tomu, že byla cizinkou. Ciceronovi se nelíbila z morálních důvodů: „
Později se Plútarchos pokusil vysvětlit, proč ji někteří muži považovali za přitažlivou: „Její skutečná krása, jak se říká, nebyla sama o sobě pozoruhodná… ale přitažlivost její osoby, spojená s půvabem její konverzace… byla něčím okouzlujícím. Bylo potěšením už jen poslouchat zvuk jejího hlasu, jímž jako nástrojem s mnoha strunami dokázala přecházet z jednoho jazyka do druhého, takže jen málokterý z národů potřeboval tlumočníka… což bylo o to překvapivější, že většina jejích předchůdců si sotva dala tu práci, aby si osvojila egyptský jazyk.“
Caesar se pokusil získat plnou podporu lidu tím, že vyhlásil svůj záměr vést vojenské tažení proti Parthům. Mnozí však pochybovali o moudrosti snahy zvětšit rozlohu římské říše. Domnívali se, že bude lepší soustředit se na organizaci toho, co už mají.
Začaly se šířit zvěsti, že se Caesar hodlá stát králem. Plútarchos napsal: „To, co způsobilo, že Caesara nenáviděli, byla jeho vášeň být králem“. Caesar tato obvinění popíral, ale římský lid, který měl silnou nechuť ke královskému systému, začal mít obavy ze způsobu, jakým Caesar o všem rozhodoval. Dokonce i jeho přátelé si stěžovali, že už není ochoten naslouchat radám. Nakonec se skupina senátorů rozhodla Caesara zabít.
I někteří z Caesarových nejbližších přátel byli znepokojeni jeho neochotou naslouchat radám. Nakonec se skupina 60 mužů, mezi nimiž byl i Marcus Brutus, o němž se proslýchalo, že je jedním z Caesarových nemanželských synů, rozhodla Caesara zavraždit.
Plán na provedení atentátu vznikl v senátu pouhé tři dny před jeho odjezdem do Parthie. Když Caesar dorazil do senátu, shromáždila se kolem něj skupina senátorů. Publius Servilius Casca ho zezadu probodl. Caesar se rozhlédl kolem a hledal pomoc, ale nyní už zbytek skupiny vytáhl dýky. Jeden z prvních mužů, které Caesar spatřil, byl Brutus a údajně prohlásil: „I ty, můj synu!“. Caesar věděl, že je zbytečné klást odpor, přetáhl si tógu přes hlavu a čekal, až přijdou poslední rány.