— 20. dubna 1999 vešli Dylan Klebold a Eric Harris se zbraněmi a podomácku vyrobenými bombami do střední školy Columbine a začali vraždit své spolužáky. Zabili 12 svých spolužáků a učitele a zranili dalších 24 lidí, než obrátili zbraně proti sobě.
Kolumbijský masakr šokoval nejen komunitu v Littletonu v Coloradu, ale ohromil celý národ a navždy změnil způsob, jakým vedení škol a orgány činné v trestním řízení řeší střelbu ve školách.
Sue Kleboldová, matka Dylana Klebolda, věřila, že stejně jako mnoho jiných rodičů by určitě poznala, kdyby s jejím synem nebylo něco v pořádku – to vše se však po tragédii změnilo.
„Než se stal Columbine, byla bych jedním z těch rodičů,“ řekla Kleboldová Diane Sawyerové v exkluzivním rozhovoru pro zvláštní vydání pořadu „20/20“. „Myslím, že rádi věříme, že naše láska a porozumění nás chrání a že ‚kdyby se s mými dětmi něco dělo, věděl bych to‘, ale já jsem to nevěděl a nebyl jsem schopen zabránit tomu, aby ubližoval jiným lidem. Nebyla jsem schopná zabránit tomu, aby ublížil sám sobě, a s tím se velmi těžko žije.“
Po Columbine:
Zdroje pro prevenci sebevražd, obavy z duševních nemocí, pomoc rodičům při zvládání
„Matčino zúčtování“ Sue Kleboldové
PLNÉ OBSAHY: V exkluzivním rozhovoru Diane Sawyerové se Sue Kleboldovou
Sue Kleboldová hovoří o svém vztahu se synem, o varovných signálech, které přehlédla, a o zármutku a studu, s nimiž se potýkala 17 let. Toto speciální vydání pořadu „20/20“ se také zabývalo otázkami duševního zdraví dospívajících, obsahovalo rozhovory s odborníky o tom, jak rozpoznat a pomoci problémovému dítěti a jak se dalo zabránit dalším střelbám ve školách.
Jednalo se o první televizní rozhovor Kleboldové od útoků v Columbine. Rozhovor se konal u příležitosti vydání jejích nových pamětí „A Mother’s Reckoning: „Living in the Aftermath of Tragedy“, která vyšla 15. února. Kleboldová uvedla, že výtěžek ze své knihy věnuje na výzkum a charitativní nadace zaměřené na problematiku duševního zdraví.
Rozhodla se vystoupit v naději, že sdílení jejího příběhu pomůže dalším rodičům a pečovatelům případně se poučit z jejích zkušeností a rozpoznat, kdy se dítě může nacházet v krizi.
„Chci, aby si lidé uvědomili, že věci se mohou zdát strašně správné, i když jsou strašně, strašně špatné,“ řekla.
Níže uvádíme několik věcí, o kterých Sue Kleboldová v rozhovoru hovořila:
Co chce Sue Kleboldová říct pozůstalým po obětech Columbine a jejich rodinám
„Jediné, co chci samozřejmě říct, je, že je mi moc líto toho, co můj syn udělal, a přitom vím, že říct jen ‚je mi to líto‘ je tak nedostatečná odpověď na všechno to utrpení,“ řekla Kleboldová. „Není dne, kdy bych nemyslel na lidi, kterým Dylan ublížil.“
„Používáte slovo ‚ublížil‘,“ poznamenal Sawyer.
„Myslím, že je pro mě snazší říct ublížil než zabil,“ pokračoval Klebold. „A je to pro mě těžké i po tom všem… je velmi těžké žít s tím, že někdo, koho jste milovali a vychovávali, brutálně zabil lidi tak strašným způsobem.“
ABC News se před odvysíláním naší reportáže pokusila promluvit s každou rodinou z Columbine. Pro více informací klikněte sem.
Co si Sue Kleboldová pamatuje ze dne tragédie v Columbine
Dne 20. dubna 1999 pracovala Kleboldová v kanceláři, kde pomáhala postiženým vysokoškolským studentům, když jí zavolal její manžel Tom, geofyzik, který pracoval z domova. Volal, že je něco naléhavého.
„Jeho hlas zněl hrozně, trhaně a zadýchaně… ‚ve škole se děje něco strašného‘,“ řekla Kleboldová.
Muž jí řekl, že na střední škole Columbine střílejí dva vrazi v pláštích a že jeden z Dylanových přátel volal, protože se obával, že by v tom mohl být Dylan zapletený.
„Vždycky si myslíte, že někdo dělá chybu,“ řekla Kleboldová. „Moje první myšlenka byla, že Dylan může být v nebezpečí, víte, ‚kdo jsou ti lidé, kteří ubližují lidem?“
Spěchala domů, a když tam dorazila, dozvěděla se, že její syn je považován za jednoho ze střelců.
„Byla tam policie a létaly tam vrtulníky,“ řekla Kleboldová. „A já si vzpomínám, že jsem si říkala: ‚Jestli je to pravda, jestli Dylan opravdu ubližuje lidem, musí… nějak ho musíme zastavit‘. A v tu chvíli jsem se modlila, aby zemřel, aby… ‚Bože, zastav to, prostě ať to přestane. Nedovol, aby někomu ublížil.“
Kleboldová se později toho dne dozvěděla, že Dylan je mrtvý, ale byl to začátek dlouhého hledání, kdy se s lupou v ruce vracela ke svému životu a hledala synovy poklesky a to, co jí uniklo.
„Poslední chvíle jeho života se nesly v duchu násilí, sadismu, víte, byl krutý a nenávistný a já si to musím přiznat,“ řekla.
Dnes je s manželem Tomem rozvedená a on se rozhodl veřejně nemluvit.
Co si Sue Kleboldová pamatuje jako poslední věc, kterou jí Dylan řekl
Kleboldová uvedla, že jí Dylan řekl jen jedno slovo, když brzy ráno v den střelby spěchal ze dveří.
„Slyšela jsem, jak se řítí po schodech dolů, kolem dveří naší ložnice a opravdu rychle a ztěžka odchází ze dveří, jako by měl zpoždění,“ řekla. „A já na něj křičím: ‚Dyle?‘ … a on zařval: ‚Čau‘ a pak tak nějak práskl dveřmi.“
Proč Sue Kleboldová řekla, že v den, kdy se Columbine stala, mluvili s právníkem
Kleboldovi byli po Columbine vystaveni intenzivnímu zájmu veřejnosti a podezření. Jednou z věcí, které se lidé divili, bylo, proč manžel Kleboldové zavolal právníkovi, když došlo ke střelbě, ale ona řekla, že to mělo svůj důvod.
„Bylo to proto, že Dylana právě propustili z Diversionu a my jsme si řekli: ‚Ten kluk bude potřebovat právní pomoc‘,“ řekla Kleboldová. „Moje první myšlenka byla … že Eric nějak udělal něco, co se změnilo v něco jiného.
„Mysl vám toho moc nedovolí přijmout, takže se to může zdát naprosto směšné, některé věci, které jsme si mysleli, ale to jsme si mysleli,“ dodala.
Sue Kleboldová vysvětluje, proč si nechala udělat vlasy den po masakru v Columbine
Kleboldová byla tvrdě zesměšňována za to, že šla den po masakru v Columbine ke kadeřníkovi. Sawyerovi řekla, že měla stálou měsíční schůzku a její další schůzka připadla právě na tento den. Rozhodla se ji dodržet, protože jí to připadalo jako šance udělat něco normálního uprostřed chaosu kolem ní.
„Byla jsem na dně. Byla jsem úplně na dně. Sotva jsem dokázala myslet. Sotva jsem se dokázala posadit. Sotva jsem mohla fungovat,“ řekla Kleboldová Sawyerovi. „Prostě jsem nevěděla, co se sebou mám dělat. Neměla jsem co dělat… Byla jsem objednaná ke kadeřníkovi a říkala jsem si, že tam můžu jít, protože mě to dostane… z domu.“
Podle jejích slov však kadeřnice po schůzce promluvila s tiskem.
„Takže to na mě působilo jako Marie Antoinetta, jako že ‚lidé trpí a ona si nechává dělat vlasy‘,“ řekla Kleboldová.
Sue Kleboldová nevěděla, že její syn trpí těžkými depresemi, až po Columbine
Když Dylan dospěl do puberty, Kleboldová si všimla, že její syn, který byl kdysi v programu pro nadané, má menší zájem o dobré výsledky ve škole, že tráví více času sám ve svém pokoji s počítačem, který si sestrojil, a někdy se jí zdá náladový nebo podrážděný, ale tehdy si myslela, že Dylan je jen typický teenager.
„Někdy se mi zdál, víte, odtažitý nebo tichý, a já si vzpomínám, jak jsem se ho ptala: ‚Jsi v pořádku? Jsi si jistý, že jsi v pořádku? Vypadáš tak unaveně,'“ řekla Kleboldová. „A on se zvedl a řekl: ‚Mám spoustu domácích úkolů. Já jen… musím jít spát.‘ A já to nechal být. A to je ten rozdíl. Já bych se v tom hrabal. Kdybych to byla já dneska, tak bych kopala a kopala a kopala.“
„Měla jsem všechny ty iluze, že je všechno v pořádku, protože, a víc než cokoli jiného, protože moje láska k němu, k němu byla tak silná,“ pokračovala.
Kleboldová řekla, že až do Columbine nevěděla, že si její syn vede deníky, a teprve když se v nich začala hrabat, zjistila, že Dylan si od svých 15 let psal deníky o tom, jak se cítí osamělý, má deprese a sebevražedné sklony.
„Bylo to prostě velmi těžké, protože jsem ho chtěla utěšit. Chtěla jsem mu pomoct, ale už bylo pozdě,“ řekla Kleboldová.
Tenkrát prý o depresích dospívajících věděla jen málo a myslela si, že problém je v jejím starším synovi, který měl problémy s drogami. Kleboldová řekla, že po určitou dobu byl Dylan ten, o koho se nemusela bát. Zdálo se jí, že je v pořádku, chodí na večírky a v pátek večer si s kamarády zahraje bowling.
Několik profilovačů a psychologů FBI analyzovalo spisy Dylana Klebolda i Erica Harrise a přezkoumalo takzvané „Basement Tapes“ – sérii videí, které chlapci tajně nahráli a na nichž probírali svůj plán útoku na školu (videa nebyla nikdy zveřejněna) – a později určili, že Dylan pravděpodobně trpěl těžkými depresemi a sebevražednými myšlenkami, zatímco Eric byl pravděpodobně psychopat. Ani u jednoho z chlapců nebyla stanovena oficiální diagnóza.
Dr. Gregory Fritz, prezident Americké akademie dětské a dorostové psychiatrie, uvedl, že rodiče mohou mít přirozený sklon vysvětlovat změny v chování jako pouhou fázi, což může vést k zavírání očí před skutečným problémem.
„Někde mezi 15 a 20 procenty středoškoláků říká, že v posledním roce přemýšleli o sebevraždě,“ řekl a dodal, že je v pořádku, když se znepokojení rodiče zeptají svých dětí, jestli se necítí na sebevraždu, pokud takové obavy existují.
„Vedl jsem rozhovory se stovkami a stovkami dětí, které se pokusily o sebevraždu, a nikdy neřekly: ‚A jéje, někdo mi to řekl, někdo se mě na to zeptal a to mě zvrátilo‘,“ řekl Fritz. „Přemýšlejí o tom dlouho předtím, než se jich na to někdo zeptá, a často se jim uleví, když se jich na to někdo zeptá.“
Možná nečekaně mohou být podle Fritze obzvlášť zranitelné děti, které na sebe zdánlivě kladou ty nejvyšší nároky, ale mají problémy se zvládáním, když jde do tuhého.
„Malý neúspěch … ve známce nebo testu … může některé z těchto dětí uvrhnout do strašných pocitů bezcennosti,“ řekl.“
Sue Kleboldová vzpomíná na konfrontaci, která se stala jednou z jejích největších výčitek
Ale asi rok a půl před masakrem v Columbine se Dylan, tehdy třeťák na střední škole, začal dostávat do problémů. S kamarády se naboural do školního počítačového systému a byl na tři dny vyloučen. Na skříňku jiného studenta, o kterém si myslel, že se mu posmívá, naškrábal epiteton. Pak byl spolu s Ericem Harrisem zatčen poté, co se vloupal do dodávky a ukradl elektronické vybavení. Místo vězení byl Dylan odsouzen k ročnímu povinnému poradenství a veřejně prospěšným pracím v rámci programu Diversion.
„A v té době jsem si myslel, že to je to nejhorší, co jsem mohl zažít,“ řekl Klebold.
Po zatčení se podle Kleboldové Dylan choval, jako by neudělal nic špatného, a ona mu udělala jednu ze svých přednášek o tom, jak poznat dobro od zla.
„Dokonce jsem mluvila o Desateru,“ řekla Kleboldová. „Řekla jsem: ‚Krást se nemá, pod… za žádných okolností to není správné. A pak jsme reagovali jako většina rodičů. Odebrali jsme mu privilegia,“ což podle ní zahrnovalo i to, že Dylana oddělila od Erica Harrise.
Jedné noci na něj prý byla frustrovaná, že neplní domácí povinnosti, a myslela si, že potřebuje disciplínu. Přitlačila ho ke kuchyňské ledničce – což se podle jejích pozdějších slov stalo jedním z jejích největších výčitek.
„A já jsem mu řekla: ‚Musíš přestat myslet sám na sebe. Musíš přestat být tak sobecký,'“ řekl Klebold. „Udělala jsem mu starou známou máminu přednášku. A pak jsem řekla: ‚A mimochodem, dneska je Den matek a ty jsi na to zapomněl‘. A už si nepamatuju, jak ta konfrontace skončila. Jen si vzpomínám, že tiše řekl: ‚Mami, prosím tě, netlač na mě. Nevím, jak moc se dokážu ovládat.“
„Nebyla to žádná hrůza,“ pokračovala. „Bylo to jen jeho milé ,,ustup, prosím“ … a pak šel ven a přinesl mi dárek. Byla to malá konvička s africkými fialkami … a já si myslela, že je všechno v pořádku, protože byl tak milý.“
Dylan jí prý tehdy slíbil, že změní svůj život. Přestože se o něj bála, nechala se uklidnit, když byl předčasně propuštěn z poradenského programu pro mladistvé se zářným hodnocením své zářné budoucnosti a byl přijat na čtyři vysoké školy. Během této doby se však Dylan údajně začal velmi sbližovat s Ericem Harrisem.
Co si Sue Kleboldová myslela o Ericu Harrisovi před Columbine
Více odborníků, kteří studovali Columbine, se shoduje, že Eric Harris vykazoval psychopatické chování. Zdálo se, že mu chybí svědomí a empatie, ale navenek působil okouzlujícím dojmem. Vedl si také deníky a psal si v nich o násilí, touze mít zbraně, o tom, jak snadné pro něj bylo lhát lidem a jaké potěšení mu přinášelo obelhávat druhé, a obsahoval i grafické fantazie o pomstě lidem, kteří ho uráželi.
Dr. Peter Langman, psycholog a autor knihy „Školní střelci: Understanding High School, College, and Adult Perpetrators“ (Porozumění pachatelům ze středních a vysokých škol a dospělým pachatelům), důkladně prostudoval důkazy z Columbine a poznamenal, že Dylan a Eric se od sebe velmi lišili.
„Eric rád kreslil zbraně. Kreslil hákové kříže, psal o nacistech,“ řekl Langman. „Dylan kreslil srdíčka. Dylan psal o svém hledání pravé lásky… Eric, když se zmiňuje o dívkách, jsou to jeho fantazie o tom, jak je znásilňuje.“
Sue Kleboldová řekla, že si Erica pamatuje jako zdvořilého člověka a že se seznámila s jeho rodiči – jejich synové se kamarádili od sedmé třídy.
„Samozřejmě jsem se seznámila s jeho rodiči,“ řekla. „Nedovolili bychom svým dětem, aby si hrály s někým, koho jsme neznali nebo u koho jsme nebyli doma. Vypadali jako velmi milí a zodpovědní lidé.“
Podle jejích slov ji jiná matka varovala, že Eric má sklony ke vzteku, ale Kleboldová to považovala za přehnanou reakci, protože se k ní choval velmi slušně. Před Columbine nevěděla, že někteří vyděšení rodiče upozornili policii na Erikovy internetové stránky, kde se dopouštěl divokých výlevů, jinak by prý svému synovi nedovolila, aby s ním trávil čas.
Řekla však, že Erikovy rodiče z činů jejich syna neviní, a uvedla, že s nimi občas mluví.
„Oni nejsou Eric,“ řekla. „Necítím se schopen je jakkoli zastupovat a chci se ujistit, že chráním jejich soukromí.“
Harrisovi neodpověděli na žádost ABC News o komentář.
Co si myslela Sue Kleboldová, když si Dylan přál trenčkot
Dylan byl ve druhém ročníku střední školy, když si podle matky koupil černý trenčkot, ale ona si o tom tehdy moc nemyslela.
„Byl jsem ten typ kluka, který rád vypadal jinak,“ řekl Klebold. „Vždyť jsem se věnoval umění.“
Kleboldová řekla, že zná výraz „mafie v trenčkotech“, ale připadalo jí to jako parta studentů, kteří rádi nosí stejný styl kabátu, ne jako organizovaná skupina.
Sue Kleboldová řekla, že přestala kontrolovat Dylanův pokoj v posledním ročníku
Když byl Dylan přijat na vysokou školu a chystal se maturovat, Kleboldová se rozhodla respektovat jeho soukromí a přestala kontrolovat jeho pokoj. Kdyby však pokračovala, mohla najít ukrytou upilovanou brokovnici a náboje, o kterých se později dozvěděla, že tam byly ukryty. Nyní by prý jeho pokoj obrátila naruby.
„Udělala bych to, jako by na tom závisel jeho život, a udělala bych to s láskou,“ řekla. „Tím, že něco takového uděláme, narušíme soukromí, riskujete poškození vztahu. A samozřejmě je lepší získat rozhovor…, kdy se s vámi někdo podělí o své myšlenky, než abyste se museli plížit.“
Bývalý agent FBI dr. Mary Ellen O’Tooleová, jedna z předních světových profilovaček mozku zločinců, uvedla, že rodiče by měli mít pocit, že mají pravomoc kontrolovat ložnice svých dětí.
„Pokud je ten pokoj, za který platíte hypotéku, odříznutý od vás, abyste tam nemohli jít, máte problém,“ řekla O’Tooleová. „Znamená to, že teď půjdou ven a spáchají masovou vraždu? Ne nutně, ale musíte vědět, musíte pochopit, co se s nimi děje.“
Sue Kleboldová řekla, že ji Dylan požádal, aby mu koupila zbraň
Kleboldová řekla, že jednou, když byl Dylan starší, ji požádal, aby mu koupila zbraň.
„Řekla jsem mu ne,“ řekla Kleboldová. „Žádné střelné zbraně jsme v domě neměli.“
Spolužačka, dívka, se kterou šel Dylan na maturitní ples, jim legálně koupila tři zbraně. Spolužačka se domnívala, že zbraně budou používat k lovu. Než došlo ke Columbine, Kleboldová netušila, že chlapci trénovali na střelnici.
Moment, kdy Sue Kleboldová přestala žít v popírání Dylanovy účasti
Po Columbine Kleboldová uvedla, že odmítala uvěřit, že její syn pomáhal útok plánovat a že se ho dobrovolně účastnil.
„Věřila jsem, že to byl okamžik šílenství. Věřila jsem, že to byla nějaká impulzivní náhoda, která se stala náhle,“ řekla.
Teprve šest měsíců po Columbine, když ji a jejího manžela úřady předvedly, aby prošli důkazy, se dozvěděla pravdu, že Dylan a Eric několik měsíců vytvářeli plán útoku na jejich školu a pak ho uskutečnili. Detektivové jim ukázali časovou osu toho dne a Kleboldová se ve své knize přiměla zkoumat každý výstřel, který její syn vypálil, a lidi, které zabil.
„Snažím se být v tom co nejupřímnější. Nechtěla jsem, aby to bylo názorné, ale chtěla jsem, aby to bylo upřímné,“ řekla Kleboldová. „Protože, víte, z pohledu matky je samozřejmě tendence chtít všechny ty hrozné věci, které udělal, zmírnit.“
Bylo to také během tohoto setkání, kdy jim detektivové ukázali více než tři hodiny videonahrávek, které Dylan a Eric tajně nahráli ve svých ložnicích a které se staly známými jako „pásky ze sklepa“, protože Ericova ložnice se nacházela ve sklepě jeho rodiny.
„Bylo hrozné vidět ty pásky,“ řekla Kleboldová. „Byly to pózy. Chovali se drsně. Mluvili o všech hrozných věcech, které se chystali udělat. Bylo to odporné.“
„Vzpomínám si, že jsem v jednu chvíli vstala, protože jsem si myslela, že se mi udělá špatně a budu muset utéct z místnosti,“ dodala.
Nahrávky nebyly nikdy zveřejněny a od té doby byly zničeny.
Sue Kleboldová věří, že mohla Dylana zastavit, kdyby rozpoznala varovné signály
Dva měsíce před střelbou v Columbine se Kleboldovi sešli s Dylanovou učitelkou angličtiny, aby s ní prodiskutovali povídku, kterou Dylan napsal o vysokém muži v černém kabátě, který naplní tašku zbraněmi a postřílí skupinu „vysokoškoláků“.“
Podle jejích slov se s manželem na tu práci Dylana dvakrát zeptali, ale když jí řekl, že ji nemá, nechali to být.
„Nechápala jsem závažnost té práce,“ dodala. „Myslím, že to tehdy nechápal nikdo z nás.“
Poradce řekl ABC News, že ve světě před Columbine tehdy nevnímal noviny jako hrozbu.
Mary Ellen O’Tooleová řekla, že jedna věc, například násilné psaní pro třídu, nemusí stačit k přijetí opatření, ale může to být kousek větší skládačky.
„Není to červená vlajka, která by svědčila o tom, že někdo… absolutně vyjde ven a stane se násilníkem,“ řekla. „Ale je to dostatečný červený praporek na to, abychom si řekli: ‚Dobře, pojďme na to. Podívejme se na toho mladého člověka.“
Při zpětném pohledu se Kleboldová domnívá, že kdyby si uvědomila, že s jejím synem není něco v pořádku, mohla mu zabránit v provedení masakru v Columbine.
„Ani na okamžik nechci naznačit, že bych si nebyla vědoma toho, že je to vrah, protože jsem si toho vědoma,“ řekla. “ Kdybych poznala, že Dylan prožívá nějaké skutečné duševní potíže… nebyl by tam. Dostal by pomoc.“
Po Columbine: Odborníci nabízejí tipy, jak mluvit s problémovým dítětem