Všechno je tam, jak vidíte. Svět prostoru a času a hmoty a energie, svět stvoření a zničení, svět psychologie… My (Západ) nemáme nic, co by se vzdáleně blížilo takovému komplexnímu symbolu, který je jak kosmický, tak psychologický a duchovní.
-Aldous Huxley, 1961
Tančit před mrtvolou pro mě nebyla nová myšlenka. Objevit v něm boha mě ohromilo.
Desítky let sledování filmů v několika jihoindických jazycích mě na to nepřipravily. Nepomohlo mi ani zakopnutí o koothu, taneční formu oblíbenou mezi milovníky kinematografie v této části země.
Přesto jsem tu jednoho zářijového dne roku 2018 hledal náznaky pána Natarádži, pramene většiny indických tanečních forem, v tomto nejneokázalejším představení, Saavukoothu – „tanci smrti“.“
Saavukoothu, pouliční tanec, který praktikují někteří Tamilové, když doprovázejí zesnulé na místo posledního odpočinku, nevyžaduje žádnou rafinovanost vyspělejších klasických tradic, jako je Bharatanatyam nebo Kathak. Existuje pouze jedno pravidlo:
Nataraja, taneční verzi divokého hinduistického boha Šivy, jsem si četl několik týdnů. Doufal jsem, že se mi podaří vystopovat jeho původ a vývoj v průběhu téměř pěti tisíciletí – pátrání, které se rozběhlo poté, co mě zaujala proslulá socha ve městě Karnataka. Šiva, podle hinduistické mytologie klidný a zároveň divoký, údajně sídlí na hoře Kailasa, která se dnes nachází v tibetském Himálaji. Je třetím pilířem triumvirátu, k němuž patří Brahma a Višnu, a věří se, že je snadno potěšitelný, ale zároveň nesmírně ničivý.
Moje pátrání mě zavedlo do Čennaje, hlavního města jihoindického státu Tamilnádu, kde se ve Vládním muzeu v Egmoru nachází snad jedna z největších sbírek starobylých soch Natarádži pod jednou střechou. Jeden z odborníků, se kterým jsem mluvil, mi naznačil, že kromě hlavních tanečních forem může být se Šivou spojeno i něco tak syrového jako Saavukoothu. Moje zvědavost se rozhořela, a tak jsem začal navštěvovat městská krematoria v naději, že narazím na jeho tanečníky nebo se dokonce stanu jeho svědkem.
Potkal jsem tam šlachovitého Rajkumara, vedoucího skupiny perkusionistů, kteří Saavukoothu vedou. Pro osmatřicetiletého muže, který používá pouze své křestní jméno, je hra na bubny při tomto pouličním tanci rodinnou tradicí, o které však příliš skromně nevyprávěl. „Můj dědeček by vám mohl říct více podrobností. Bohužel už není mezi námi. Pokud jde o porul (crux) koothu, jsem stále nováček,“ řekl mi Rajkumar a odkázal mě raději na Ragothamana, kněze v místním chrámu.
Tento kněz, vystudovaný inženýr, mi řekl, že taneční tradice symbolizuje Šivovo prvotní vystoupení – věří se, že mrtví se nakonec připojí ke Koothu Perumalovi, v tamilštině pánu tance a dalšímu ze Šivových epitet. V průběhu staletí se pro mnoho lidí matný vlasáč se zvířecí kůží, který kouří hašiš, proměnil v mnoho věcí, včetně hermafrodita. Tohoto obyvatele krematorií – často si ho představujeme pokrytého popelem z pohřebních hranolů – dnes najdeme i na pozemcích areálu Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN) ve Švýcarsku, kde ve své podobě Natarádži symbolizuje vysokoenergetické srážky částicové fyziky.
V nejrozpoznatelnější verzi Natarádži je vidět, jak tancuje v naprosté rozpustile, vlasy se mu divoce pohupují a jeho končetiny jsou umístěny v široké symetrii. Stojí krásně vyváženě na pravé noze a šlape po drobné figurce. Celý tento výjev je orámován kruhem plamenů.
V zuřivě a neustále se proměňujícím světě může být Natarádža – a poselství jeho tance: „Zachovej klid a jdi dál“ – jednou z mála relevantních duchovních kotev naší doby.
Blažený Natarádža, který roztančil svět
Původ Natarádži i samotného hinduistického boha Šivy leží tisíce let zpátky. Podoba, kterou dnes nejlépe známe, však mohla dosáhnout svého vrcholu kolem 9. nebo 10. století v jižní Indii: V ní je Šiva v pozici Bhujangatrasita karana – doslova „vyděšený hadem“ – s levou nohou drženou přes tělo v úrovni boků a každý prvek obsahuje hluboký význam. Šiva zde zhruba současně vytváří a ničí existenci, nabízí únikový východ z tohoto neustálého chaosu a nakonec odhaluje klíč k tomuto únikovému východu, jímž je potlačení nevědomosti.
Následujících pět nejdůležitějších prvků označuje Pančakrityu neboli pět klíčových činů Nataradži.
Srishti neboli stvoření: Natarádžova levá zadní ruka nese buben ve tvaru přesýpacích hodin, damuru, jehož vibrace vytvářejí vesmír. Někteří to spojují s velkým třeskem vesmírného stvoření. (Více o tom později.)
Samhara neboli zničení: Zdvižená zadní pravá ruka nese oheň, který atrofuje hmotu do beztvarého stavu, pouze pro regeneraci. V tomto smyslu je to oheň přeměny, nikoliv ničení. Naznačuje neustálou změnu, což je ozvěnou buddhistické poučky „Není bytí, pouze stávání se“.
Sthithi neboli udržování/ochrana: Otevřená dlaň na předloktí naznačuje jistotu:
Tirobhava neboli ukrytí: Není se čeho bát kvůli neustálým vesmírným změnám, změny jsou normální a já jsem tu, abych tě chránil: Skrytá levá dolní dlaň směřující dolů říká, že je stvořitelem máji, iluze či závoje nevědomosti.
Anugraha neboli požehnání či osvobození:
Několik dalších prvků doplňuje myšlenku Panchakritya. Jsou to:
Muyalaka neboli Apasmara: Tento trpasličí démon u nohou Nataradži představuje zlo nevědomosti a ega, které je třeba pošlapat, má-li se člověk povznést na vyšší úroveň seberealizace.
Ohnivý kruh: Rámec kolem Natárádži představuje máju, iluzi, jak ji prožíváme prostřednictvím cyklického jevu zrození &smrti.
Přes všechny ezoterické myšlenky, které jsou mu připisovány, má tančící pán pravděpodobně spíše pozemský původ.
Lidový jogín se setkává s bohy bojovníky
Písmo civilizace údolí Indu nebylo ani dnes rozluštěno. Mnoho společenských, náboženských a ekonomických aspektů této kultury tak zůstává neodhaleno.
Víme však, že oblast severozápadní Indie v povodí řeky Indus se začala urbanizovat kolem roku 3300 př. n. l. a do roku 1500 př. n. l. upadala. Její domorodci měli vlastní náboženský vesmír, i když většinu jejich bohů, bohyň a rituálů dodnes neznáme. Přesto artefakty, jako jsou pečeti, tabulky a terakotové figurky nalezené v mnoha osadách jako Mohendžodáro a Harappa, vyprávějí své vlastní příběhy.
Jedna taková tabulka, stará více než 4000 let, má jako ústřední motiv muže se zjevně vztyčeným penisem („ithyphallic“), který medituje se zkříženýma nohama v jogínské pozici. Na hlavě má pokrývku s dvojitým rohem a je obklopen zvířaty, jako je tygr, nosorožec a slon. To vedlo archeology k tomu, aby ho nazvali Pasupati (v sanskrtu pasu znamená zvíře, pati pán. Sanskrt však nebyl v údolí Indu původní a přišel mnohem později).
Tato záhadná postava je považována za proto-Šivu.
V této kultuře mohl existovat i tančící bůh, soudě podle figurky „tančícího torza z Harappy“, údajně také se vztyčeným falusem. Ve své knize Siva: Erotický asketa, historička Wendy Donigerová píše: „Vztyčená linga (falus) je plastickým vyjádřením víry, že láska a smrt, extáze a askeze spolu v podstatě souvisejí.“
Donigerová také píše, že Rig, první ze čtyř véd sestavených kočovnými kmeny ze středoasijských stepí, které začaly proudit na indický subkontinent v prvním tisíciletí př. n. l., zmiňuje jógické praktiky a falické uctívání „jako charakteristické pro nepřátele…“
V letech 1500-500 př. n. l. byla starší civilizace v rozkladu a ustoupila védskému věku. Kočovné kmeny měly svou vlastní náboženskou ikonografii, často agresivní a bojovnou.
Představme si pro účely zmapování možné cesty těchto nových bohů k popularitě jednu takovou kmenovou osadu. Muži se právě vrátili z bitvy a chystají se oslavit vítězství. Když slunce začíná zapadat, je zapálen centrální táborový oheň, kolem něhož se klan shlukne. Hojně se podává sóma, jejich oblíbený rituální nápoj. Následuje hudba, tanec a zpěv a v čele stojí ti nejlepší z účinkujících.
V jednu chvíli jeden z tanečníků s dramaticky nalíčenou rituální tváří zaujme divokou pózu bojovníka. Podtrženo poskakujícími plameny táborového ohně, uchvácenými výkřiky a celkovým vzrušením zanechává živý dojem. Natolik, že tento obraz vstoupí do ústní tradice kmene: hymnů, poezie a zpěvů.
Kdesi v oblasti právě vznikají Védy, základní rituální texty hinduismu v sanskrtu. V těchto hlubokých dílech se bohům přisuzuje bojovnost, štědrost, tvůrčí nadání, vůdcovské schopnosti a mnoho dalších podobných vlastností – všechny aspirační. Možná, že někteří talentovaní jedinci z řad samotných védských lidí jsou do tohoto postavení povýšeni. V každém případě o takové ikony není nouze. Mnohé z nich, včetně tančících, jako jsou Maruti, Ašvinové a Adityové, jsou již v módě.
Oblíbený je pravděpodobně Indra, který volně odpovídá Diovi, řeckému bohu hromu.
Vajra (hromovládný) Indra, „je nesmrtelný tanečník, který zahaluje zemi svou slávou a jako sídlo všech pokladů daruje blahobyt,“ napsal v roce 1974 zesnulý historik umění Calambur Sivaramamurti ve své knize Natarádža v umění, myšlení a literatuře. Mezi vlastnosti a avatary, které mu připisují čtyři Védy a Purány, bohatě spletité mytologické příběhy sepsané o několik století později, patřily např:
- Jako Purandara, ničitel pevností či opevněných měst
- Jako Sahasrakša, ten s tisícem očí po celém těle (jak k nim přišel, je chlípný příběh o jeho záletnických způsobech)
- Jako praktik Indradžaly, umění iluzí
- Jako ničitel Vritry, démona temnoty
- Jako Pasupati, pán všech zvířat (snad dobytka) nebo jen král
- Jako manžel Sači, jejíhož otce zabije
Když jižní Asie přecházela z védského věku do puraniku (350-750 n. l.), spojily se při střetu kultur dva přítoky hinduismu: „Pasupati“ údolí Indu a váleční bohové stepních kočovníků.
Toto přechodné období znamenalo také vzestup buddhismu a džinismu, což značně zastírá tření, z něhož vzešla raná podoba moderního hinduismu: Védská božstva jako Indra, Agni, bůh ohně a vášně, a Rudra, záhadný pán smrti, postupně ztrácejí prostor ve prospěch nového porostu, který zahrnuje Višnua, Brahmu a především Šivu.
V puranickém věku je Šiva uctíván ve třech hlavních podobách, všechny odvozené od starších ikon:
Šiva, meditující jogín: přímo z údolí Indu. „Šivovy rohy se zachovaly … v podobě půlměsíce nebo rohatého měsíce na jeho hlavě a v jeho vysoko naskládaných matných vlasech,“ píše Donigerová ve své knize. „Od Indry Šiva zdědil… cizoložnou povahu, od Agniho žár askeze a vášně a od Rudry převzal velmi častý epiteton (Rudra), stejně jako některé temné rysy.“ Třetí oko na Šivově čele je podle Sivaramurtiho odvozeno od Indrových tisíce očí (Sahasraksha).
Linga neboli falus: další rys, zřejmě přenesený z údolí Indu. Linga Gudimallam v okrese Čittúr v jihoindickém státě Ándhrapradéš má totiž vztyčený falus, na němž je vytesán obraz stojícího Šivy, což je pozoruhodné spojení Šivovy anikonické a antropomorfní podoby. Je považován za nejstarší známou hinduistickou sochu (pdf), pochází z období kolem 2. století př. n. l. a možná jako první zobrazuje trpaslíka Apasmara.
Nataraja: Tanec jako součást božského rituálu může mít svůj základ v údolí Indu. Nicméně „pouhý tanec nevyjadřuje žádný význam. Sdělování významu prostřednictvím tance vyžadovalo atributy, jako jsou postoje a gesta se symbolickými prvky,“ říká historik Šrinivas Padigar, znalec starověkých nápisů a emeritní profesor Karnátaka University v Dharwadu. „V konečné verzi je Natarádžův vztah k pojmu ‚hra nebo hra Šivy‘, který rozhazuje síť iluzí a uvolňuje cestu ke spáse bytostí,“ říká.“
Poezie v kameni
Kamenné a skalní sochy se v jižní Asii náhle objevily v době první indické říše za vlády Maurjovců (322-185 př. n. l.). Tento fenomén byl možná zaset úzkými vazbami této dynastie na helénistický a perský svět.
V době puranické neboli klasické éry, která rozkvetla za první hinduistické říše Guptů v regionu (3.-6. stol. n. l.), se začal objevovat tančící Šiva ve své nejdramatičtější podobě. Není divu, protože „drama bylo všezahrnující jevištní formou klasické Indie…“, píše historik Abraham Eraly v knize První jaro: Zlatý věk Indie.
Někteří z nejslavnějších známých Natarádžů byli vytesáni právě v této době. Patří k nim ty slavné v jeskyních Ellora, Aurangabadu a v jeskyních Elephanta u bombajského pobřeží (5.-9. století).
O Nrittamurtim z Elephanty Sivaramurti píše: „…(je) pravděpodobně nepřekonaný ve zlatém věku indického umění. Co se týče čistého rytmického pohybu, jemnosti obrysové linie a průzračné ladnosti formy a textury, neexistuje nic, co by se tomuto dílu mohlo přiblížit. Faktem je, že se jedná o vysoce rozvinutou sochařskou verzi pojetí tance.“
V druhé polovině prvního tisíciletí se scéna rozhodujícím způsobem přesouvá do jižní Indie, kde se klíčem k příběhu ikony stávají dvě válčící mocnosti: Badamští Čalukjové z Dekkánu (543-757 n. l.) a Pallavové (275-897 n. l.) z tamilské země, která již byla baštou Šivova kultu hluboko na jihu.
Přibližně v roce 642 n. l. si pallavský císař Narasimhavarman podrobil nejvýznamnějšího rivala svého království, Badamské Čalukje z Dekanu (543-757 n. l.). Legendární král Čalukjů, Pulakeshin, kdysi pokořil jeho otce Mahendravarmana v bitvě asi o 25 let dříve. Přesto se Narasimhavarman vydal na cestu více než 600 kilometrů severozápadně od svého domova a – jak si lze představit – obdivuje chrámy a sochy v čalukjském hlavním městě a dalších městech, většinou v dnešní severní Karnátace.
Jako takový si Narasimhavarman prostě nemohl nepůjčit nápady od Čalukjů a nezačlenit je do dokončení projektu velkolepého pobřežního města svého otce, Mamallapuramu neboli Mahábalípuramu na východním pobřeží Indie.
„… z kulturního hlediska to, co všechno mohl Narasimhavarman přenést zpět, aby to zopakoval v Mahábalípuramu, ukazuje, že vítěz se sklonil k tomu, aby posbíral květy kultury ze země (poražených)…časté vpády Čalukjů na území Pallavů a naopak vytvořily trvalý záznam kulturní fúze, jak vidíme na sochařství v obou oblastech,“ píše Sivaramurti ve své knize Royal Conquests and Cultural Migrations in South India and the Deccan z roku 1955.
Obzvláště poutavá byla zhruba 4 metry vysoká osmnáctiruká tančící Šiva u vchodu do Jeskyně 1 v Badami, socha, která podnítila mou vlastní posedlost touto ikonou. Historik Charles Allen píše, že „je obecně považována za nejstarší vyobrazení Šivy jako Natarádži“. „V roce 744 následoval druhý vpád Čalukjanů, takže pravděpodobně právě v této době se představa Šivy Natarádži přesunula na jih, aby zakořenila v zemi Pallavů,“ píše historik Charles Allen ve své knize Coromondel:
Jiní si však touto hypotézou nejsou jisti. „Myšlenka se mohla rozšířit na jih… ale pochybuji, že Badami je místem, kde začala,“ říká Padigar.
Sivaramamurti se naopak domnívá, že jiná socha, která se nyní nachází v dnešní Vidžajvádě v Ándhrapradéši, asi 700 km východně od Badami, je „nejstarší postavou Natarádži v jižní části Indie“.
Ať už byla jeho zastávka jakákoli, Natarádža na jihu rychle zapustil kořeny a vzkvétal. Natolik, že s mnoha jihoindickými říšemi putoval do oblastí za mořem v jihovýchodní Asii.
Některé z jeho póz, které se vyskytují v poloostrovní Indii, jsou dnes kodifikovány v klasických tanečních formách, jako jsou Bharatanatyam, Kucchipudi a Mohiniyattam. „Rozmanitost postojů a gest rukou na sochách Natarádži naznačuje, že byly inspirovány skutečným tancem,“ říká Padigar.
Má dnešní Saavukoothu také kořeny v takové kulturní výměně? „Dříve se s padlými vojáky velkolepě loučilo královské vojsko, podobně jako dnes salvou z 21 děl. Tato praxe se více demokratizovala a stala se Saavukoothu,“ řekl Ragothaman, kněz z Čennaje, a vysvětlil historické kořeny této praxe. Podle Sivaramamurtiho trvali Šivou posedlí čalukjští vojáci na tom, aby byl Natarádža vyryt na jejich náhrobky, „v důvěře, že budou vítězi jako jejich pán.“
Prozatím je však tato souvislost pouze spekulativní.
Brzy však došlo k další hluboké proměně Natarádži na jihu.
Chidambaram, centrum „kosmického vědomí“
Chidambaram je zaprášené městečko na pobřeží Tamilnádu – přesto jeho tragicky neudržovaný Šivův chrám každoročně navštíví nebo do něj vykoná pouť asi 20 milionů lidí. I když je tento architektonický skvost zahlcen prachem a pavučinami, nese na svých zdech vyryté staletí estetické, filozofické a duchovní historie. Na rozdíl od většiny ostatních Šivových chrámů v jižní Indii, kde je uctíván ve své lingové podobě v hlavní svatyni, je zde uctíván i Natarádža. Bronzové je zde médium, o němž se předpokládá, že bylo instalováno za dynastie Čolů, která ožila, když Pallavové oslabili kvůli neustálým válkám s Čalukji.
Chidambaram odvozuje své jméno od kombinace slov čit neboli vědomí (v sanskrtu) a ambaram neboli kosmos. „V tomto smyslu lze toto místo Natarádži v tomto chrámu považovat za centrum kosmického vědomí,“ říká Déví Bala Dikšitar, jeden z mnoha kněží, kteří zde slouží.
Přechod na slitinu mědi pomohl zdokonalit obraz. „Zdá se, že teprve s doceněním větší pevnosti kovu v tahu ve srovnání se dřevem byly končetiny, zámky a šerpa více flektovány… směrem ke kruhovému tvaru,“ říká Sharada Srinivasan, archeoložka, která studuje starověké kovy na Národním institutu pokročilých studií, multidisciplinárním centru sídlícím v kampusu Indického vědeckého institutu v Bengalúru.
Pětimetrová modla Natarádži zde budí respekt i v chladné temnotě svatyně. Lze si jen představit, jak obrovský dojem musela mít na oddané v den, kdy byla poprvé vynesena na veřejnost, aby byla vynesena v procesí kolem chrámu, pravděpodobně v roce 1054 – v roce, který znamenal úctu vzbuzující, skutečné kosmické představení na obloze.
„Mohlo to souviset s pozorováním výbuchu Krabí supernovy v roce 1054, který čínští astronomové rovněž zaznamenali jako viditelný od 4. července po několik dní,“ říká Srinivasan.
Objevují se i další astronomické souvislosti. Například v Chidambaramu se v době zimního slunovratu v prosinci koná velký festival. V té době je nad chrámem v zenitu vidět souhvězdí Orionu.
Ať už je důvod jakýkoli, je jasné, že někdy v polovině 11. století se v chrámu v Čidambaramu začal slavit festival, během kterého byla tato konkrétní socha Natarádži vynesena v procesí.
Historik Allen ve své knize Coromondel píše, že užaslým uctívačům by neuniklo spojení mezi tímto radikálním „kosmickým všeobjímajícím bohem a jeho královským zástupcem na zemi“, císařem Čolou.
Přibližně o devět století později se Šiva z chrámu vynoří ještě dál a najde ve světě nové uctívače.
Natarádžova globální cesta se obrací na Západ
Na počátku 20. století se historik umění a učenec narozený na Srí Lance Ananda Coomaraswamy svými filozofickými, duchovními a kosmickými interpretacemi Natarádži dostal do západního povědomí. Britští nadšenci a historici se do té doby stavěli k indickému umění odmítavě, pokud nebylo ovlivněno řeckou estetikou, píše Allen. Coomaraswamyho zásadní esej Šivův tanec z roku 1912, kterou později publikoval ve své vlivné sbírce esejů o indickém umění a kultuře, lze považovat za odrazový můstek Natáradžovy globální cesty.
Coomaraswamy s odkazem na mnoho verzí Šivova tance uvedl, že základní myšlenkou všech je „manifestace primární rytmické energie“. Napsal:
V noci Brahmy je příroda netečná a nemůže tančit, dokud si to Šiva nepřeje. On povstane ze svého vytržení a tancem vysílá skrze inertní hmotu pulzující vlny probouzejícího se zvuku a hle, hmota také tančí, objevujíc se jako sláva kolem Něho. Tancem udržuje její rozmanité jevy. V plnosti času, stále tančící, ničí ohněm všechny formy a jména a dává nyní odpočinout. To je poezie, ale nic méně věda.“
Podle archeologa Srinivasana se v eseji o Natáradžovi projevuje Coomaraswamyho estetické cítění a jeho vědecký původ – studoval geologii a botaniku. Jeho texty „jako by se odrážely ve slavných básnických verších TS Eliota ‚V nehybném bodě točícího se světa… tam je tanec…‘ Slavný francouzský sochař August Rodin (1913) je ve své eseji ‚La Danse de Siva‘ ilustroval stejným Natáradžovým bronzem z Vládního muzea v Čennaí jako Coomaraswamy,“ napsala v článku z roku 2016.
Coomaraswamy, který se narodil na tehdejším Cejlonu tamilskému otci a anglické matce, měl dobré předpoklady k tomu, aby interpretoval Natarádžu pro západní publikum – od roku 1917 po tři desetiletí až do své smrti působil jako kurátor Bostonského muzea výtvarných umění a jako jeden z prvních vybudoval v USA rozsáhlou sbírku indických uměleckých děl.
„Coomaraswamy ve svých plodných spisech zpřístupnil indické umění mnoha Američanům a Evropanům a učinil je pro ně přesvědčivým. Jeho esej o Natáradžovi mohla být obzvláště přitažlivá díky obdivuhodnému charakteru a hlubokým myšlenkám, které tomuto božstvu přisuzovala, a také díky jistotě, s níž fixovala význam této komplikované sochařské formy,“ poznamenává Padma Kaimalová, profesorka dějin umění na Colgate University v New Yorku, která nicméně ve své vlastní práci jeho zásadní výklad zpochybňuje, přičemž se mimo jiné odvolává na fragmentární povahu dochovaných dokladů ze středověké jižní Indie.
Komarasvámí byl také filosof-teolog, dopisoval si s takovými osobnostmi, jako byl spisovatel vědeckofantastické literatury Aldous Huxley, a možná dokonce inspiroval některé jeho práce, které zahrnovaly studie o mystice.
Sám Huxley, jak naznačuje úvodní citát, byl Natáradžou okouzlen. „Velký svět všeobjímajícího hmotného světa s jeho plameny, v něm tančí Šiva… Je všude ve vesmíru. To je jeho tanec, projev světa zvaný jeho Leela, jeho hra. Jeho smysl pro vládu nad spravedlivými a nespravedlivými a on není mimo dobro a zlo, samozřejmě, to všechno je nesmírný projev hry,“ říká v rozhovoru z roku 1961.
Léto ’69. Šiva je v tomto směru velmi důležitý: Před padesáti lety se naplno rozjelo kontrakulturní hnutí, které celé generaci na Západě přineslo nové opojení, k němuž přispěla opojná směs východní mystiky a psychedelických drog. Mnozí zažili prozření, některým dokonce změnilo život. Fritjof Capra, americký fyzik rakouského původu, kterému je dnes 80 let, byl mezi nimi.
V e-mailu pro Quartz uvedl:
V létě roku 1969… jsem jednoho pozdního odpoledne seděl u oceánu (v Kalifornii)… když jsem si náhle uvědomil, že celé mé okolí je zapojeno do gigantického kosmického tance. Jako fyzik jsem věděl, že písek, skály, voda a vzduch kolem mě jsou tvořeny vibrujícími molekulami a atomy a že se skládají z částic, které na sebe vzájemně působí tím, že vytvářejí a ničí jiné částice… ale až do té chvíle jsem to vnímal pouze prostřednictvím diagramů a matematických teorií… „viděl“ jsem atomy prvků i atomy svého těla, jak se účastní tohoto kosmického tance energie. Cítil jsem jeho rytmus a „slyšel“ jeho zvuk; a v tu chvíli jsem věděl, že to je Šivův tanec.
Následují další takové zážitky. O šest let později shrnul své poznatky v knize Tao fyziky, která vyšla poprvé v roce 1975. Kniha byla v USA a Evropě přijata s nadšením a přinejmenším pro některé znamenala převrat v jejich duchovní i vědecké rovině.
Od Caprovy „chvíle“ se v oblasti částicové fyziky mnohé změnilo. Nic však podle něj „nezrušilo dvě velká témata moderní fyziky – základní jednotu… a vnitřně dynamickou povahu jejích přírodních jevů“. Dodává, že tato dynamická povaha fyzikální reality je ztělesněna v mýtu o tančícím Šivovi.
Předtím, než Albert Einstein na počátku 20. století předložil svou teorii relativity, se předpokládalo, že hmotu lze nakonec rozložit na nedělitelné nezničitelné části. Když se však jednotlivé subatomární částice při vysokoenergetických experimentech rozbíjely o sebe, nerozpadly se na menší kousky. Místo toho se pouze znovu uspořádaly a vytvořily nové částice s využitím kinetické energie neboli energie pohybu: subatomární dynamismus.
„Na subatomární úrovni na sebe všechny hmotné částice vzájemně působí vyzařováním a pohlcováním (tj. vytvářením a ničením) jiných částic. Moderní fyzika nám ukazuje, že každá subatomární částice nejenže provádí energetický tanec, ale také je energetickým tancem; pulzujícím procesem tvorby a destrukce. Pro moderního fyzika je tedy Šivův tanec tancem subatomární hmoty,“ uvedl Capra ve svém e-mailu.
Tento Caprův postřeh katapultoval Nataradžu v 70. letech 20. století mezi světové ikony. Za to, že si dokázal tyto souvislosti vytvořit, však vděčí své obeznámenosti s díly o mystice od východních i západních učenců – jako je Coomaraswamyho esej o Šivovi. „Okamžitě jsem viděl paralely s některými myšlenkami kvantové fyziky,“ říká Capra.
Dalším, koho tyto synchronicity fascinovaly, byl astronom Carl Sagan, který ve své knize Cosmos, jež se stala třináctidílnou minisérií s jedním dílem natáčeným v Indii, napsal, že si rád představoval, že Natarádža je „jakousi předzvěstí moderních astronomických myšlenek.“
Tato představa věčného univerzálního tanečníka se mezi fyziky a kosmology natolik ujala, že v roce 1993 byla na ruskou vesmírnou stanici Mir vypuštěna abstraktní socha s názvem Kosmický tanečník. Její autor Arthur Woods na otázku, jak jeho dílo vypadá, odpověděl:
…(Natarádža) působí velmi hranatě a přitom esteticky se čtyřmi roztaženými pažemi a zvednutou přední nohou. Na mou sochu, která je také velmi hranatá, by se tedy dalo pohlížet jako na symbolickou abstrakci této postavy, která tančí v kosmické beztíži vesmíru… její tvar je vždy v přechodném stavu změny… To a skutečnost, že je zbavena pozemské gravitace, jí propůjčuje nadpřirozenou kvalitu, která je obvykle vyhrazena bohům. Takto lze vytvořit tento kvalitativní vztah k bohu Šivovi.
V roce 2004 darovala indická vláda Evropské organizaci pro jaderný výzkum (CERN) dvoumetrovou sochu Natarádži, která nyní stojí u vchodu do zařízení ve Švýcarsku, kde byl v roce 2008 uveden do provozu nejvýkonnější urychlovač částic na světě neboli hadronový srážeč. Vzbudila dostatečnou zvědavost, aby se její přítomností zabývaly webové stránky CERNu:
Toto božstvo bylo vybráno indickou vládou kvůli metafoře, která byla vyvozena mezi kosmickým tancem Nataraje a moderním studiem „kosmického tance“ subatomárních částic.
Poslední tanec
Několik dní po prvním setkání s Rádžkumarem mi zavolal a pozval mě, abych ho doprovodil. Skupina byla povolána do čtvrti v Čennaí, kde mladá žena tragicky prohrála svůj boj s leukémií, a Rajkumar a jeho tým byli najati, aby vedli průvod Saavukoothu.
Po vyčerpávajícím sezení, během něhož asi deset dospělých a několik dětí tančilo několik hodin, jsme se usadili na šálek čaje. „Denně musíme doprovodit alespoň jedno tělo. Někdy jsou to starší lidé, jindy malí. Všichni za sebou zanechávají stopu nářků a slz,“ řekl Rajkumar.
Je už příliš otrlý? „Viděli jsme jich příliš mnoho… uvědomujeme si, že je to nevyhnutelná součást života,“ řekl a oči se mu zaleskly. Když jsme se v odpoledním horku loučili, napadla mě poslední otázka: Nebyl náhodou v jeho týmu někdo jménem Šiva?“
Rajkumar se na mě pobaveně podíval a odpověděl:“
Moje tamilské jméno je Tondaimaan. Tondaimaan je Šiva.
.