Quincy Delight Jones, Jr., známý svým přátelům jako „Q“, se narodil v chicagské čtvrti South Side. Když mu bylo deset let, přestěhoval se se svým otcem a nevlastní matkou do Bremertonu ve státě Washington, předměstí Seattlu. Na základní škole se poprvé zamiloval do hudby a ve školní kapele vyzkoušel téměř všechny nástroje, než se rozhodl pro trubku. Sotva dospěl, spřátelil se Quincy s místním zpěvákem a pianistou, který byl jen o tři roky starší než on. Jmenoval se Ray Charles. Oba mladíci založili kombo, které nakonec vystupovalo v malých klubech a na svatbách.
V osmnácti letech získal mladý trumpetista stipendium na Berklee College of Music v Bostonu, ale studia náhle zanechal, když dostal nabídku vyjet na turné s kapelníkem Lionelem Hamptonem. Působení u Hamptona vedlo k práci aranžéra na volné noze. Jones se usadil v New Yorku, kde v průběhu padesátých let psal charty pro Tommyho Dorseyho, Gena Krupu, Sarah Vaughan, Counta Basieho, Duka Ellingtona, Dinah Washington, Cannonballa Adderleyho a svého starého přítele Raye Charlese.
V roce 1956 vystupoval Quincy Jones jako trumpetista a hudební ředitel s kapelou Dizzyho Gillespieho na turné po Blízkém východě a Jižní Americe, které sponzorovalo ministerstvo zahraničí. Krátce po návratu nahrál své první album jako samostatný kapelník pro ABC Paramount Records.
V roce 1957 se Quincy usadil v Paříži, kde studoval kompozici u Nadii Boulangerové a Oliviera Messiaena a pracoval jako hudební režisér pro Barclay Disques, francouzského distributora Mercury Records. Jako hudební režisér jazzového muzikálu Harolda Arlena Free and Easy se Quincy Jones opět vydal na cesty. Evropské turné zakončil v Paříži v únoru 1960. S hudebníky z Arlenovy show Jones založil vlastní big band, v němž působilo 18 umělců a jejich rodiny. Evropské a americké koncerty se setkaly s nadšeným publikem a zářivými recenzemi, ale výdělky z koncertů nemohly tak velkou kapelu uživit, a tak se skupina rozpadla a její lídr se hluboce zadlužil.
Poté, co mu finanční potíže pomohla vyřešit osobní půjčka od šéfa Mercury Records Irvinga Greena, odešel Jones pracovat do New Yorku jako hudební ředitel vydavatelství. V roce 1964 byl jmenován viceprezidentem Mercury Records, prvním Afroameričanem, který zastával takovou vedoucí pozici v nahrávací společnosti vlastněné bělochy.
V témže roce Quincy Jones obrátil svou pozornost k další hudební oblasti, která byla černochům dlouho uzavřena – ke světu filmové hudby. Na pozvání režiséra Sidneyho Lumeta složil hudbu k filmu Zastavárník.
Po úspěchu filmu The Pawnbroker Jones opustil Mercury Records a přestěhoval se do Los Angeles. Po jeho hudbě k filmu The Slender Thread se Sidneym Poitierem v hlavní roli byl jako skladatel neustále žádaný. V následujících pěti letech se podílel na filmech Walk Don’t Run, In Cold Blood, In the Heat of the Night, A Dandy in Aspic, MacKenna’s Gold, Bob and Carol and Ted and Alice, The Lost Man, Cactus Flower a The Getaway. K dnešnímu dni je autorem hudby k 33 velkofilmům.
Pro televizi napsal Quincy hudbu k filmům Ironside (první televizní znělka na syntezátorech), Sanford a syn a The Bill Cosby Show. Šedesátá a sedmdesátá léta byla pro Quincyho Jonese také léty sociálního aktivismu. Byl hlavním podporovatelem projektu Dr. Martina Luthera Kinga mladšího Operation Breadbasket, který se snažil podpořit ekonomický rozvoj ve vnitřních městech. Po smrti Dr. Kinga byl Quincy Jones členem správní rady organizace People United to Save Humanity (PUSH) Rev. Jesseho Jacksona.
Neustálým zájmem po celou Jonesovu kariéru bylo podporovat uznání afroamerické hudby a kultury. Za tímto účelem pomáhal založit IBAM (Institut pro černošskou americkou hudbu). Výtěžek z akcí IBAM byl věnován na založení národní knihovny afroamerického umění a hudby. Je také jedním ze zakladatelů každoročního Festivalu černošského umění v Chicagu. V roce 1973 se Quincy Jones podílel na produkci speciálního pořadu televize CBS Duke Ellington, We Love You Madly. V tomto pořadu vystoupili s Ellingtonovou hudbou například Sarah Vaughan, Aretha Franklin, Peggy Lee, Count Basie a Joe Williams. Jones sám vedl orchestr. Filmový skladatel/aktivista/televizní producent se však nevzdal své kariéry nahrávacího umělce. V letech 1969-1981 natočil řadu alb, která se umístila na předních místech žebříčků Grammy a na nichž spojil sofistikované jazzové cítění s R&B groovy a populárními vokalisty. Patřily mezi ně Walking in Space, Gula Materi, Smackwater Jack a Ndeda. V roce 1973 album You’ve Got It Bad, Girl znamenalo jeho nahrávací debut jako zpěváka. Jejího následného alba Body Heat se prodalo přes milion kopií a v hitparádách se udrželo šest měsíců v první pětce.
Tato mimořádná série málem náhle skončila v srpnu 1974, kdy Jones utrpěl téměř smrtelné mozkové aneurysma – prasknutí cév vedoucích do mozku. Po dvou choulostivých operacích a šestiměsíční rekonvalescenci se Quincy Jones vrátil k práci s obnoveným nasazením. Alba Mellow Madness, I Heard That a The Dude ukončila jeho smlouvu s A&M Records jako interpreta, ale nové výzvy byly teprve před ním.
Jones se vrátil do studia, aby produkoval první sólové album Michaela Jacksona Off the Wall. Prodalo se ho osm milionů kopií, čímž se Jackson stal mezinárodní superhvězdou a Quincy Jones nejvyhledávanějším hudebním producentem v Hollywoodu. Dvojice se znovu spojila v roce 1982, aby natočila Thriller. Album se stalo nejprodávanějším albem všech dob, prodalo se ho více než 30 milionů kopií po celém světě a vyšlo z něj bezprecedentních šest singlů v Top Ten, včetně „Billie Jean“, „Beat It“ a „Wanna Be Startin‘ Somethin‘.“
Jeho filmový debut se odehrál v roce 1985, kdy se podílel na produkci adaptace knihy Alice Walkerové Purpurová barva, kterou natočil Steven Spielberg. Film získal 11 nominací na Oscara a představil filmovému publiku Whoopi Goldbergovou a Oprah Winfreyovou.
V roce 1993 uspořádali Quincy Jones a David Salzman koncertní spektákl „An American Reunion“ na oslavu inaugurace prezidenta Billa Clintona. Oba impresáriové se rozhodli vytvořit trvalé partnerství s názvem Quincy Jones/David Salzman Entertainment (QDE), které je společným podnikem se společností Time-Warner, Inc.
Společnost, v níž Jones působí jako spoluředitel a předseda představenstva, zahrnuje multimediální programy pro současné i budoucí technologie, včetně divadelních filmů a televize. QDE rovněž vydává časopis Vibe a produkuje populární seriál televize NBC Fresh Prince of Bel Air. Jones zároveň provozuje vlastní nahrávací společnost Qwest Records a je předsedou představenstva a generálním ředitelem společnosti Qwest Broadcasting, jedné z největších menšinových vysílacích společností ve Spojených státech. V devadesátých letech pokračoval v produkci hitů, včetně desek Back on the Block a Q’s Jook Joint.
Nejvíce nominací na Grammy všech dob, celkem 80 nominací a 28 ocenění, Quincy Jones získal také cenu Emmy, sedm nominací na Oscara a humanitární cenu Jean Hersholt Academy of Motion Picture Arts and Sciences. Jeho život a kariéra byly v roce 1990 zachyceny v kritikou oceňovaném filmu Listen Up společnosti Warner Bros: The Lives of Quincy Jones. V roce 2001 vydal knihu Q: The Autobiography of Quincy Jones. Bohatě ilustrovaný svazek úvah o jeho životě a kariéře The Complete Quincy Jones: My Journey & Passions, následoval v roce 2008. O dva roky později vydal své první nové album po patnácti letech, Soul Bossa Nostra, na kterém se podílelo hvězdné obsazení současných popových, R&B a hiphopových umělců, což Quincy Jones nazývá „rodinnou oslavou“. V roce 2013 byl uveden do Rokenrolové síně slávy.
Quincy Jones vstoupil v roce 2017 na další nové pole působnosti a propůjčil své jméno novému investičnímu fondu obchodovanému na burze (ETF) Quincy Jones Streaming Music, Media & Entertainment ETF. Tento fond, jehož dílčím správcem je společnost Vident Investment, je jedním z prvních, které si licencují jméno známé osobnosti ze světa umění a zábavy, aby přilákaly investory na rychle se rozvíjející trh ETF.
V roce 2018 byl o Quincym Jonesovi natočen celovečerní dokumentární film o jeho životě a díle – Quincy. Film distribuovaný společností Netflix napsala a režírovala jeho dcera, herečka a filmařka Rashida Jones, která pokračuje v otcově uměleckém odkazu a sociálním aktivismu. Na předávání cen Grammy 2019 byl film oceněn jako nejlepší hudební film roku. Quincy Jones nyní získal 28 cen Grammy, což je více než kterýkoli jiný žijící umělec.