Za dva dny mi bude 28 let. Dva slavné dny od toho, abych si odškrtla další zmatený, láskyplný a podivuhodný rok života. Na úsvitu tohoto věkového milníku jsem získala jeden cenný poznatek, který si ponesu po zbytek své cesty, ať už bude jakkoli dlouhá – umění a nutnost zranitelnosti. Rok 2015 byl pro mě rokem zranitelnosti, jakou jsem nikdy předtím nezažila. Moje rodina přišla o krásného chlapečka, moje genetika ukázala svůj zadek tím, že mi stanovila diagnózu pre-diabetika, prošla jsem si velkým rozpadem vztahu a moje kariéra je na přechodu. Jestli existoval koberec života, na kterém jsem stála, tak to hovno mi bylo vyrváno zpod nohou, spáleno na žhavý popel, ten popel pak démon upekl na koláč, který pak sežrali a vysrali jeho přisluhovači. Byl to takový rok. Zažila jsem sice několik úžasných vrcholů (poprvé jsem jela do Jižní Ameriky, viděla jsem, jak si drahá kamarádka bere lásku svého života!), které vyvážily pády, ale po celou dobu jízdy tímto rokem jsem si říkala, jaké je tu poučení pro duši? Jak mohu pochopit vyprávění o ztrátě a bolesti tak, aby bylo odplatou a posilou? A pak se objevilo slovo na V – ten záludný hever zranitelnosti zněl: „Haló… slyšíš mě?“ Tichým hlasem ve stylu Adele, který mě donutil říct: „Ano, sakra, slyším. Chtěla bych tě nenávidět, ale nemůžu, protože jsi mě připravil o některé věci, kterých jsem se musela vzdát, abych se stala tím, čím mám být.“ A taky jsem si říkala, že je to pravda.
Kdy jsem viděl, že zranitelnost září nejjasněji, bylo to v hlubokých osobních rozhovorech s druhými. Těším se na chvíle mezi čtyřma očima, kdy se lidé dostanou přes nezávazné řeči o počasí venku a začnou odhalovat, jaké je počasí v jejich mysli. Jejich lásky, naděje, sny, touhy, postoje, inspirace, to vše mě fascinuje k úžasu i k debatě. Připomínají mi, že lidské bytosti jsou složité, emocionální koule zázraků, které mají tu úžasnou schopnost píchnout do sebe slova, která druhý může slyšet a zaregistrovat s významem. Ve všech těchto rozhovorech hledám smysl a souvislosti a chci člověka strhnout k jeho velikosti a zdroji jeho pravdy. I když je tato pravda někdy děsivá nebo v rozporu s mou vlastní realitou a přesvědčením. Dělá mi radost, když se mohu skutečně spojit v něčem skutečném, čemu se my lidé v moderním světě obvykle vyhýbáme ze strachu ze zranitelnosti, když se plně citově obnažíme. K takovým rozhovorům nemůže dojít vždy, ale když k nim dojde, můj ukazatel štěstí se výrazně zvýší.
Na počest svých narozenin jsem oslovila několik dam z různých částí svého života, abych si vyslechla jejich pravdy. Byly součástí mého života různými způsoby a na různých částech mé cesty, rozprostřené přes oceány světa (od Austrálie přes Londýn až po Středozápad a Kalifornii!). Každému z nich jsem navrhla jednu otázku: „Kdybyste mohli dát svému 28letému já jednu radu, co byste mu řekli?“. Tady je jejich odpověď: