42letý Matt Hutchings a jeho 31letá partnerka Desiree Hembergerová vypadají jako typický profesionální pár a v mnoha ohledech jimi i jsou. Hembergerová pracuje jako firemní konzultantka. Hutchings je právník. Děti zatím nemají – „uvažujeme o příštím roce,“ říká Hemberger. Pracují dlouho. Jejich malý viktoriánský dům s terasou stojí ve čtvrti Newtown, která je centrem výstřednějších členů sydneyské společnosti. V posledních letech však hudebníci a hippies ustoupili mladým profesionálům s knírači na vodítku a dětmi v kočárcích Bugaboo. Prvním signálem pro návštěvníky, že v domácnosti Hutchings-Hembergerových je něco jinak, jsou jejich vchodové dveře. Přes den se na dřevěné podlaze ozývá cvakání psích drápků, vzrušené ňafání a kňučení, ale žádný štěkot. V noci je situace jiná. Když se setmí a vzduchem poletují ovocní netopýři, je možné zaslechnout tři sady pronikavého vytí, což je znamení, že smečka čistokrevných domácích psů dingo manželů – Gerda, Persefona a Medvěd – vzrušeně vítá své majitele doma.
(Více z vyprávění: Zlý pes/dobrý pes)
Canis lupus dingo je jediný původní druh psa v Austrálii. Objevují se v archeologických záznamech na západoaustralských skalních malbách a nedávné testy DNA naznačují, že zde mohli žít až 18 000 let. Stejně jako vlci jsou dingo primitivním druhem psa – živým, dýchajícím dávným předkem vašeho domácího mopse. Protože jsou blíže příbuzní vlkovi než mopsovi, nejsou však běžnými domácími mazlíčky. Zmíníte-li se, že jste na cestě navštívit nějaké „domácí dingo“, pravděpodobně se dočkáte šokované reakce a následných otázek ohledně nebezpečí, které s tím souvisí.
Dingo vypadá klamavě jako jakýkoli jiný pes. Trojice medově zbarvených nosí obojky. Chodí na vodítku. Navštěvují psí park. Bylo by však chybou házet je do jednoho pytle s tlustým labradorem naproti přes silnici. Jejich neschopnost štěkat je jen jednou z mnoha věcí, kterými se dingoové liší od svých domácích příbuzných. „Může to být znepokojující. Jak řekl náš instalatér, kdyby štěkali, bylo by to v pořádku. Jejich mlčení lidi děsí,“ říká Hutchings.
Na rozdíl od typických domácích psů jsou dingo zvyklí také na vysoce rozvinuté sociální struktury, které vyžadují složité a náročné vztahy mezi psy a jejich majiteli. Je nezbytné, aby Hutchings a Hemberger fungovali jako součást smečky a dodržovali psí etiketu. Od dvojice se očekává, že se každý večer zúčastní složitého procesu vítání. Patnáct minut musí být věnováno oslavě shledání – poplácávání, povídání, hraní -, aby se psí trojice hluboce neurazila. Jsou totiž velmi citliví. Trucují, když jim někdo vynadá, nesnášejí, když se dvojice hádá, a neradi se od sebe oddělují.
Pes na procházce. (Vypravěčsky/Angus Lee Forbes)
Hutchings hraje roli alfa samce a Hemberger je alfa samice, ale nebylo tomu tak vždycky. Jako pozdě příchozí do smečky si Hemberger musela své místo v psí-lidské rodině vydobýt. A nebylo to snadné. Dali jí zabrat. („Persefona mi neustále čůrala na spodní prádlo!“) Trvalo tři schůzky, než Hutchings své nové milence vůbec řekl o svých chlupatých kamarádech. „Ani se nezmínil, že má psy! Seděli jsme v restauraci a přišla řeč na psy. A já se zeptala, jaké má,“ říká Hemberger. „Řekl, že dingo, a já málem spadl ze židle. Zavolala jsem mámě a ta mi řekla: ‚Rozejdi se s ním. Hned! Je to zřejmě blázen.“ O dva měsíce později už spolu pár žil a po nějakých problémech se zuby nehty se do ní zakoukal.
Jsou intenzivně láskyplní. Gerda spí v manželské posteli. „Když vás mají rádi, mají vás opravdu rádi,“ říká Hutchings a sleduje, jak mi třiatřicetikilová Persefona leze na klín, pak mi soustředěně a neúnavně olizuje obličej a každý centimetr mých paží, až mi hrozí, že mě svou přítulností uvítá k smrti. „Je velmi mateřská, vždyť ona tě opečovává!“ směje se Hemberger. Medvěd mi strká hlavu do klína a chce mě pohladit, za což je vystaven tichému, hrozivému zavrčení své žárlivé sestry. Medvědovi není dovoleno žádné pohlazení. Odpluje očichat kuchyňské skříňky a pak se usadí na koberec. Gerda, tichý, dobře vychovaný „dospělý“ dingo, ho pozoruje se zvednutým uchem, její krásné mandlovité oči jsou ospalé, ale stále pozorné.
(Více z knihy Vyprávění: Kde býk nikdy neumírá)
Seznamují se s tím, že je pro ně velmi těžké vyrovnat se se změnou. Stěhování by pro ně bylo noční můrou. „Museli bychom s nimi zůstat týden doma,“ říká Hemberger. Nemohou být umístěni do kotce a vzhledem k jejich silnému poutu s majitelem je nelze vrátit do domova, protože se z odmítnutí nevzpamatují. „Když poprvé odejdete, myslí si, že jste zemřeli. Nechtějí jíst a trápí se. Když jsem poprvé odjel na nějakou dobu pryč kvůli práci, byli na mě úplně naštvaní,“ říká Hutchings. „Jsou z nich skvělí domácí mazlíčci, ale je to podmíněno tím, že se jich nenabažíte a po pěti letech je dáte pryč. Nehodláte je odvézt do zámoří nebo udělat něco drastického. Musíte se zavázat k tomu, že je to dlouhodobý závazek,“ říká Hemberger. „V zajetí se mohou dožít až 18 až 20 let.“
Hutchings a Hemberger vědí o nejméně pěti dalších domácích dingo žijících v okolních městských oblastech. Je to jeden z mnoha rozporů ve vyprávění o australském dingovi, že v Novém Jižním Walesu nemusíte mít zvláštní povolení, abyste ho mohli vlastnit jako domácího mazlíčka. Podle zákona o domácích zvířatech z roku 1998 jsou uznáni jako domácí mazlíčci a stejně jako sousedův pudl musí být pouze registrováni a označeni mikročipem. Ve třech státech potřebujete k jejich vlastnictví povolení. V ostatních státech je situace temnější. V Tasmánii, Queenslandu a Jižní Austrálii, pokud vás chytí s jedním psem, bude vám zabaven a usmrcen.
Před čtyřmi lety, když si Hutchings přinesl domů dvě rozkošné šestitýdenní samičky dinga, netušil, že se nevědomky zavazuje k roli městského velvyslance za práva dinga. Otázky začaly na letišti v Sydney, když zaměstnanci letecké společnosti znejistěli poté, co zjistili, že dvě huňatá štěňata v přepravce jsou spíše vlčí než Lassie. Manželé zjišťují, že neustále čelí zvídavým dotazům veřejnosti, a žertují, že vytvoří odpovídající trička s nápisem: „Ano, jsou to dingo.“
Žerty stranou, Hutchings a Hemberger berou svou roli majitelů vážně. Dingo mají už tak dost problémů s image. Jsou široce spojováni s popkulturní hláškou „Dingo mi sežral dítě!“, která vznikla po známém případu z roku 1980, kdy měl dingo zabít devítiměsíční dítě. To poslední, co dingové potřebují, je, aby se k jejich folklóru přidávaly další negativní narativy.
(více z knihy Narativně: Vůně)
Persephone a Bear, dva alpští dingové, jsou spojeni v jeden celek. Hádají se a hrají si jako zlobiví sourozenci, a když jsou od sebe odděleni, teskní. Alpští dingové mají hustší srst než dingové vyskytující se v jiných oblastech Austrálie a z volné přírody byli téměř vyhubeni kvůli křížení s divokými domácími psy a střetům se zemědělci. Gerda je pouštní plemeno s jemnější srstí a zálibou v postelích. Je klidnější a atletičtější než ostatní dva, kteří spí venku, a pokud ji necháte uvnitř, může být destruktivní a trhat polštáře na gauči. Ostatní jsou přeborníci v kopání, zatímco Gerda dokáže přeskočit metr vysoký plot, když se jí zachce. A tady se dostáváme ke skutečnému rozdílu mezi dingy a domácími psy. Domácí psi dingo si zachovávají svobodnou vůli. Odmítají poslouchat příkazy. Když je požádáte, aby na požádání aportovali nebo si sedli, podívá se na vás pohledem „Proč bych měl?“ stejně jako člověk. Jste pro ně vrstevník, ne pán. Zapomeňte na to, že byste se je snažili vycvičit. Díky jejich prudké inteligenci je pravděpodobnější, že nakonec vycvičí vás. Je výsadou je znát, ale zapomeňte na to, že byste si mysleli, že je někdy skutečně vlastníte.
„Matt je šéf nebo vůdce, ale většinou neudělají, co jim řeknete,“ říká Hemberger. „Což je jeden z důvodů, proč je nepouštíme z vodítka. Můžete volat a pískat a dělat všechno možné. Ale oni zůstávají svým vlastním pánem. Když chtějí, přijdou za vámi.“
Zbytek příběhu si přečtěte na stránkách Narratively.
Narratively je internetový časopis věnovaný originálním, hlubokým a nevyprávěným příběhům. Každý týden se Narratively věnuje jinému tématu a každý den zveřejňuje pouze jeden příběh. Byl zařazen mezi 50 nejlepších webových stránek roku 2013 časopisu Time.