Trošku se mi stýskalo po domově a bylo mi hodně smutno, a tak jsem šla v sobotu večer sama ven. Jsem v Chicagu nová, takže zatím nemám žádné přátele… a v dospělosti je o to těžší nějaké najít. Všichni jsou příliš zaneprázdnění svým životem a já jsem příliš introvertní na to, abych něco iniciovala… Skvělé.
Měla jsem plány s jedním příbuzným, ale on mi to už potřetí zrušil, tak jsem si řekla, že na to kašlu, že si zábavu udělám sama.
Musím přiznat, že jsem byla zděšená. Sama jsem chodila ven jenom přes den nebo na rychlou procházku po obchodech, a protože jsem byla celý život varována, abych nedělala podobné věci, jako jsem dělala já, dělala jsem sama jen velmi málo. Vlastně mě zneklidňovalo už jen pomyšlení na procházku po vlastním okolí. Rozhodně jsem nikdy nešla sama do baru (to je zásadní ne)… ale tuhle sobotní noc jsem to udělala. Tento víkend jsem dělal spoustu věcí, které bych jinak nedělal.
Začal jsem bezpečnější činností, chvíli jsem se potuloval po knihkupectví. Po dvaceti minutách jsem o sobě začal pochybovat… zaparkoval jsem trochu daleko… měl bych se dostat k autu, než se setmí… než začnou lidé odcházet.
Vycházel jsem z knihkupectví a mířil ke svému autu. Jak jsem tak procházel ulicemi plnými kaváren a restaurací, kde lidé v nevědomé blaženosti přicházeli a odcházeli, narazil jsem na bar. Chtěl jsem se napít. Už dlouho jsem nepila a chyběly mi prosté večery s přáteli, zastavila jsem se a vešla dovnitř.
Měla jsem strach. Vypadám snad jako ztroskotanec, když jsem sám? Vypadám jako terč? Bude se mě někdo snažit sbalit? Pokusí se mi někdo ublížit?“
Sedla jsem si k baru, objednala si pití, odrollovala na telefonu a objednala si další drink. Po chvíli jsem se uvolnila. Uvědomila jsem si, že se o mě nikdo nezajímá. Sledoval jsem zápas v televizi a poslouchal hrající hudbu. A po celou dobu, co jsem tam byl, se nic nedělo. Žádný okouzlující princ ani namyšlený blbeček mě neobtěžoval, žádné přátelství nevzniklo jen tak ze vzduchu. Všichni byli se svými vrstevníky; všichni se bavili. A já jsem tam prostě byla, také jsem si užívala, ale sama. Jednou za hodně dlouhou dobu jsem dělal něco, co jsem chtěl dělat.“
Samozřejmě, že ve mně zase začala hlodat ta znepokojivá obezřetnost… co když mi někdo dá něco do pití? Možná mě někdo sleduje a čeká, až odejdu, aby mě mohl sledovat. Jak daleko jsem od svého auta? Co když v době, kdy budu odcházet, už u mě žádné auto nezaparkuje a někdo se mě pokusí unést… měl by na to sílu. Být ženou je vyčerpávající….
Tentokrát jsem však místo toho, abych odešla a nechala se pohltit strachem, zůstala. Ignorovala jsem svou iracionální opatrnost. Ptala jsem se sama sebe… co jsem vlastně chtěla udělat? Odpovědí byl dezert, a tak jsem si ho vzala. Poslouchala jsem ruch davu, sledovala zápas a přečetla si pár článků na telefonu. Cítila jsem, že mi to dodává sílu. Pak jsem dostala jasný nápad.
Od té doby, co jsem tady, mám silnou touhu jít si zabruslit. Ale protože jsem neměl nikoho, s kým bych to mohl dělat, nechodil jsem. Ale proč sakra ne? Zaplatil jsem účet, spěchal k autu a šel bruslit,
a opět se nic nestalo. Ale stalo se všechno. Užíval jsem si to. Bruslil jsem pořád dokola. Dívali se na mě lidé? Zajímalo někoho, proč jsem sám? Koho to zajímá? Kromě toho, že jsem si dávala pozor na úchyly, jsem si užívala spoustu legrace. Žila jsem. Poprvé po dlouhé době jsem se cítila úplná.
A když jsem šla domů, přemýšlela jsem o některých věcech.
První myšlenka…
Nepotřebuji čekat, až mě lidé udělají šťastnou. Jen jsem seděl a čekal. Čekám, až mě můj příbuzný vezme ven, abych se podíval do města. Čekání na to, že si zázračně najdu přátele, aniž bych si jen občas zašla do Walmartu. S tím musím přestat. Musím převzít iniciativu ohledně svého štěstí, a to začíná tím, že budu aktivní. V pohodlí svého pokoje nikoho nenajdu.“
Druhá myšlenka…
Celý život jsem byl strašně chráněný, od bydlení u prarodičů (kteří mě sotva nechali jet na kole po ulici ani přespat u kamarádů) až po stěhování k tátovi a nevlastní mámě do Chicaga. Ačkoli je mi 23 let, začínám pozorovat stejné vzorce ukrývání. Od té doby, co jsem tady nahoře, mě táta několikrát varoval, že je pro holku příliš nebezpečné být venku ve městě… že musím změnit způsob, jakým nosím oblečení, jak přemýšlím, jaká jsem… je to stejná opatrnost, jakou mi vštěpovala babička, znovu a znovu, když jsem byla malá. Tenhle koloběh se musí zastavit. Rodiče cítí silnou, pochopitelnou, ale přehnanou touhu chránit dcery ve svém životě. Ale nakonec na chráněné ženě není nic přitažlivého. Není to zdravá ani prospěšná vlastnost… jen vás činí závislejšími na druhých.“
Je toho tolik, co nedělám ze strachu o svůj život. Vždycky jsem záviděla ženám, které si bez problémů chodily samy zaběhat… copak nevědí, že by jim někdo mohl ublížit? Nechodila jsem sama do kaváren ani do restaurací. Odcizil jsem se setkávání s novými lidmi nebo riskování.
Byl jsem tak zaujatý tím, abych zůstal v bezpečí a zajistil, aby rodiče věděli, že jsem v bezpečí, že jsem se omezil. Ano, někdo mi může ublížit… někdo mě může zabít, ale nebezpečí tu je a bude vždycky. Už si nemůžu zakazovat žít.“
Takže teď to přestane. Je v pořádku být opatrný, ale přílišná opatrnost dusí a stravuje. Vede k lítosti, izolaci a neštěstí. V životě chráněné dcery nastane okamžik, kdy nezbývá nic jiného než jim věřit. Věřte, že jste jim vštípili dobré rozhodovací vlastnosti, ale také jim dovolte, aby dělaly chyby… dovolte jim, aby byly samy sebou.“
Realisticky řečeno, vždycky se budu mít čeho bát, když vyjdu ze dveří. Když jsem doma, taky mám milion věcí, o které se musím starat. Starosti jsou v každé skulině a škvíře každého rohu… a já bych mohl starostmi strávit celý den, ale kolik bezpečí si tím vlastně vytvářím?“
Je toho tolik, co bych mohl dělat. Je toho tolik, co chci dělat. Třeba pít kávu a číst si ve svých oblíbených kavárnách. Chodit pravidelně běhat do parku. Jezdit na bruslích. Chodit do baru, když mám chuť být venku a chci se jen napít. Chodit na hodiny tance. Projít se kolem bloku jen proto, že se potřebuji provětrat.
Třetí myšlenka…
Nikdy nebudu taková, jakou mě chce mít moje rodina. Mám svou rodinu vroucně ráda, ale už se jí nenechám omezovat. Nemohu jim dovolit, aby mě ovládali ve všech směrech. Nikdy se nebudu oblékat tak, jak chtějí oni, ani dělat takové činnosti, které jsou podle nich pro ženu vhodnější a bezpečnější. Chápu jejich obavy… vím, že vycházejí z lásky, ale musí to přestat.“
Neházím flintu do žita. Když jsem byla venku, napsala jsem svému blízkému příteli a dala mu vědět, kde jsem a kdy odcházím, aby věděl, kdybych se nedostala domů. Takže se nechovám úplně lehkomyslně. Ale zklidňuji svou opatrnost. Dávám si na čas, abych riskoval a neválel se v bezpečí.“
Takže teď slibuji, že budu žít sám pro sebe. Slibuji si, že budu více chodit ven. Slibuji si také, že se za to nebudu omlouvat. Mám lidi, kteří si o mě dělají starosti, ale i oni si musí uvědomit, že jsem individualita a smím dělat taková životní rozhodnutí nebo chyby, jaké udělám… a nebude to ničí vina, jen moje vlastní.
Ale musím to udělat. Musím ve svém životě dělat skoky… jen tak se někam dostanu.