Vědci, včetně těch, kteří se zabývají rasou, se rádi považují za objektivně zkoumající svět a stojící mimo politické dění. Takové názory na vědeckou neutralitu jsou však naivní, protože výsledky studií jsou nevyhnutelně ovlivněny předsudky lidí, kteří práci provádějí.
Americký sociolog W. E. B. Du Bois kdysi napsal: „Problémem dvacátého století je problém barevné linie.“ Jeho slova částečně potvrdila věda. Bylo to století, kdy vědecky podložený podnik eugeniky – zlepšování genetické kvality bílých, evropských ras odstraňováním lidí považovaných za méněcenné – získal obrovskou popularitu a měl své zastánce na obou stranách Atlantiku. Až holocaust ukázal světu logický konec této hrůzné ideologie, zdiskreditoval většinu vědeckých poznatků o rase a nejtvrdší stoupence eugeniky zahnal do ústraní.
Poválečná éra přinesla vědcům z pravicového okraje způsoby, jak své rasistické názory zakrýt přijatelnějším jazykem a pojmy. A jak přesvědčivě dokládá Angela Saini ve své nové knize Superior: Ve své důkladně prozkoumané knize Sainiová, londýnská vědecká novinářka, podává jasné vysvětlení rasistických konceptů a zároveň se noří do historie rasové vědy, od archeologie a antropologie až po biologii a genetiku. Při své práci se probírala odbornými dokumenty, zprávami a knihami a vedla rozhovory s mnoha vědci z různých oborů, přičemž někdy kladla nepříjemné otázky týkající se jejich výzkumu.
„Hlavní proud vědců, genetiků a lékařů se stále odvolává na rasu a používá tyto kategorie ve své práci, přestože nám už 70 let říkají, že nemají žádný biologický význam, že mají pouze význam sociální,“ říká Sainiová.
Superior: Po hrůzách nacistického režimu za druhé světové války se hlavní vědecký proud odvrátil od eugeniky a zkoumání rasových rozdílů.
Superior vypráví znepokojivý příběh o tom, jak se světem vědy stále táhne víra v biologické rasové rozdíly. Celosvětová síť nenapravitelných eugeniků však v tichosti zakládala časopisy a financovala výzkum, přičemž poskytovala takové nekvalitní studie, které byly nakonec citovány v titulu Richarda Hernsteina a Charlese Murraye The Bell Curve (Zvonová křivka) z roku 1994, jenž měl prokázat rozdíly v inteligenci mezi rasami.
Koupit
Vědecký výzkum se po staletí potýkal s pojmy rasy a často navrhoval zavádějící nebo chybná vysvětlení rasových rozdílů. Sporné debaty mezi Evropany o původu moderních lidí začaly v 19. století a mnozí z předních vědců kontinentu pevně věřili, že Evropané jsou příkladem nejvyvinutějších a nejinteligentnějších lidí. Lidské fosilie v Evropě poskytly první údaje v rodícím se oboru paleoantropologie, ale ve skutečnosti byla tato oblast jen místem, kde evropští archeologové náhodou začali hledat. Fosilie, stejně jako jeskynní umění, vzorky DNA a další důkazy, které byly později objeveny po celém světě, ukazovaly na komplexnější obraz původu člověka:
Spíše než odlišné rasy, skupiny nebo hranice vytvářely neustále se mísící populace pouze gradienty, přičemž některé znaky byly v některých oblastech o něco častější než v jiných. Světlejší barva pleti v severních klimatických oblastech se objevila později; někteří Britové byli šokováni, když se dozvěděli, že člověk z Cheddaru, pozůstatky člověka, který žil v jihozápadní Anglii před téměř 10 000 lety, by dnes byl považován za černocha.
V 50. letech 20. století začali genetici potvrzovat to, co někteří archeologové předpokládali již dříve: „Ukázalo se, že individuální rozdíly v rámci populačních skupin, které se překrývají s jinými populačními skupinami, jsou tak velké, že hranice rasy dávají stále menší smysl,“ píše Saini. Z toho vyplynulo, že neexistují žádné „čisté“ rasy, které by se lišily od ostatních. Navzdory těmto důkazům se tito praktikující eugenici stále snažili zabránit tomu, aby jejich údajně nadřazená rasa byla převálcována imigrací, miscegenací a vyšší porodností u jiných etnik.
Ačkoli dnes už jen málokdo studuje nebo obhajuje eugeniku, někteří vědci v rychle se rozvíjejícím oboru genetiky se po druhé světové válce drželi příbuzných ideologií. Pouze používali jiné termíny, upozorňuje Saini, neboť někteří pokračovali ve výzkumu zaměřeném na rasy, přičemž hovořili spíše o „populacích“ a „lidských variacích“ než o „rasách“ a „rasových rozdílech“. Například genetik James Watson, spoluobjevitel struktury dvojité šroubovice DNA, byl často terčem sžíravé kritiky za to, že vyjadřoval rasistické názory, včetně toho, že rozdíly v testech inteligence mají rasovou složku, a tvrdil, že Indové jsou servilní a že Číňané se nějak geneticky přizpůsobili.
Pár vědců s podobným přesvědčením, včetně bývalého nacistického vědce Otmara von Verschuera a britského eugenika Rogera Pearsona, mělo problémy s publikováním svých výzkumů v renomovaných časopisech a v roce 1961 založili vlastní časopis. Mankind Quarterly se stal platformou pro rasovou vědu – místem pro publikování pochybného výzkumu pod rouškou objektivní vědy. V uznávanějším psychologickém časopise Intelligence, který vydává velké nakladatelství Elsevier, se také občas objevovaly články s pseudovědeckými závěry o rozdílech v inteligenci mezi rasami. Donedávna byli členy redakční rady tohoto časopisu dva zastánci eugeniky, Gerhard Heisenberg a Richard Lynn. Ale v době, kdy Sainiová koncem loňského roku dokončila svou knihu, po rozhovoru s šéfredaktorem časopisu zjistila, že tato dvojice byla ze seznamu členů rady časopisu vyškrtnuta.
„Extrémní věci představují pro legitimní vědce dilema, protože nemůžete číst každou práci podivína a falzifikovat ji,“ říká Aaron Panofsky, sociolog vědy na UCLA a autor knihy Misbehaving Science: „Kontroverze a vývoj genetiky chování“. Vědci nechtějí těmto pracím propůjčovat větší legitimitu, než si zaslouží, ale nechtějí je ani ignorovat a riskovat, že budou podněcovat konspirační teorie.
Ačkoli se časopisu Mankind Quarterly podařilo udržet se i v 21. století, „zarytí vědečtí rasisté jsou většinou staří bílí muži a v akademickém prostředí se nerozmnožují,“ říká Panofsky. Přesto spousta mladých bílých rasistů nadále prosazuje koncepty vědeckého rasismu, jako například účastníci shromáždění Unite the Right v Charlottesville ve Virginii v roce 2017 – události, kterou dokonce i vědecký časopis Nature cítil potřebu odsoudit.
Ještě více dobře míněných epidemiologických vědců nicméně stále používá rasu jako hrubou náhražku nesčetných sociálních a environmentálních faktorů. Saini uvádí příklad studie z roku 2017 se statistickými chybami, která tvrdí, že rasa a biologie naznačují, že dýchací cesty astmatických Američanů černé pleti se zanášejí více než dýchací cesty astmatických Američanů bílé pleti. Černošští Američané skutečně trpí astmatem více než běloši, ale jsou také více postiženi environmentálními riziky, jako je znečištění ovzduší z dálnic a továren, a také rozdíly v přístupu ke kvalitní zdravotní péči. Tyto mnohé formy nerovnosti a strukturálního rasismu – které sociologové dokumentují již desítky let – byly zameteny pod koberec ve prospěch rasové proměnné, což vedlo ke zjištěním, která mohla být snadno dezinterpretována.
V dalším příkladu Saini popisuje nešťastný projekt diverzity lidského genomu z 90. let, který analyzoval genetické variace malých, vzdálených populací označovaných jako „izoláty“, včetně Basků v Evropě, Kurdů ve východním Turecku a indiánských kmenů v Americe. Aktivisté za práva původních obyvatel, pochopitelně citliví na to, že jsou zneužíváni, se projektu postavili na odpor, což naivní vědce překvapilo.
Znovu a znovu se ukazuje, že seskupování podle ras, i když nepoužívají termín „rasa“, může být pro lidi hledající vrozené biologické rozdíly nebezpečné a zavádějící. Saini si však nemyslí, že bychom mohli být „barvoslepí“ nebo „postrasoví“ i ve vědeckém výzkumu. Vědci, kteří tvrdí, že takoví jsou, mají obvykle stejný problém jako studie o astmatu – ignorují rasové nerovnosti všude kolem, které ovlivňují výsledky studie. Saini také zkoumá možnosti politiky pozitivních akcí, reparací nebo prosazování environmentální spravedlnosti, které mají zmírnit strukturální, historický a vědecký rasismus.
Stejně jako mnoho genetiků i Saini tvrdí, že jelikož je rasa sociální konstrukt, nepatří do genetického výzkumu. Vědci v jiných oborech mají svobodu studovat rasu, píše, ale s touto svobodou přichází i odpovědnost. Nemohou si dovolit ponechat prostor pro nesprávnou interpretaci. Výzkumníci používající rasové kategorie „by měli plně chápat, co znamenají, umět je definovat a znát jejich historii“, píše Sainiová.
I my ostatní si musíme být vědomi rasových stereotypů, abychom se nestali jejich obětí. „To je jeden z důvodů, proč nás fascinuje testování původu DNA,“ říká Saini. „Důvod, proč nás to zajímá, je ten, že máme pocit, že tyto rasové kategorie mají nějaký význam, že nám o nás mohou něco říct, a to je prostě špatně. Nemohou.“