27.06.2019
Když si dáte svolení mluvit o lidech jako o skupinách, dáváte si svolení k dehumanizaci lidí a k rozhodování, které není založeno na pohledu lidem do očí. (Profesorka Brené Brownová)
Vláda bude v nejbližší době konzultovat, zda zákon o tuláctví z roku 1824 odpovídá svému účelu. Podle tohoto zákona je v Anglii a Walesu žebrání nebo pouliční bezdomovectví trestným činem. A tak jsme spolu s dalšími charitativními organizacemi a nadstranickou skupinou poslanců zahájili kampaň za jeho zrušení.
Zákon o tuláctví byl přijat v létě roku 1824. Jeho 195. narozeniny jsou právě před námi. Účelem zákona bylo vyřešit dva tehdejší problémy. Za prvé, že napoleonské války zanechaly tisíce bývalých vojáků zraněných a bez domova. Muži, kteří kdysi bojovali za svého krále, byli nyní považováni za „darebáky a tuláky“, jejichž novým zločinem bylo „snažit se odhalením zranění nebo deformací získat nebo shánět almužnu“.
Druhou skupinou, která měla být potrestána, byli lidé ve městech, kteří byli v daném místě bez domova, ale pocházeli odjinud. Zvláštní pozornost byla věnována Skotům nebo Irům, kteří byli v Anglii považováni za nežádoucí, ale také každému, kdo se „potuloval v cizině a přenocoval v jakékoli stodole nebo přístavku … nebo pod širým nebem, nebo pod stanem, nebo na jakémkoli voze nebo na voze a nepodával o sobě dobré zprávy“.
V Anglii a Walesu tyto trestné činy přežily 195 let od přijetí zákona a základní předpoklad, že na lidi bez domova na ulici a/nebo žebrající lze pohlížet jako na zločince, je živý i v roce 2019. Pro Skotsko byl zákon zrušen v roce 1982.
V roce 2018 (poslední dostupné údaje) bylo na základě zákona o tuláctví stíháno 1 320 osob. Ačkoli se počet stíhání od roku 2014, kdy byla zavedena nová právní úprava protispolečenského chování, snížil o více než polovinu, historie ukazuje, že nelze jednoduše čekat, až zákon vyšumí. Počty stíhaných osob v minulosti dramaticky klesaly, aby se opět vrátily zpět.
V průběhu let byl zákon využíván k tomu, aby zastaralé společenské postoje zahalil do právního hávu, stíhal homosexuály, prostituci, palmáre, ženy žijící v hříchu a po celá desetiletí pokračoval ve státem sankcionované kriminalizaci lidí bez domova nebo žebrajících.
V roce 1824, kdy se v parlamentu projednával brzy připravovaný zákon o tuláctví, proti němu vystoupil William Wilberforce. Vystupoval proti nevybíravé povaze navrhovaného zákona a tvrdil, že nijak nepomáhá pochopit okolnosti, které vedou k bezdomovectví a chudobě, ani na ně nereaguje. Věděl tehdy to, co víme i dnes; že jde o okolnosti, které je třeba změnit, nikoli o životní volby, které je třeba trestat.
„Neodradilo mě to od žebrání. Hned jsem byl zase venku. Na stejném místě, kde jsem se jen snažil přežít, aniž bych se stal zločincem. Buď to (žebrání), nebo jít krást, protože jsi desperát. Šest měsíců potom jsem málem umřel na ulici.“ (Shaun, Blackpool)
„Zákon o žebrání není potřeba. Nejsme v temném středověku a stejně to nefunguje. Jestli mě zase přesunou dál, budu zase jako gumový míček. I kdyby to lidi zastavilo v žebrání, mohli by začít páchat skutečné zločiny, jen aby přežili, a ještě víc by tím utrpěla veřejnost. Měli by lidem pomáhat, než se dostanou na ulici, a ne je kriminalizovat, jakmile se sem dostanou.“ (Peter, Londýn)
„Polovina bezdomovců ve městě teď dostala papíry podle zákona o tuláctví a většina z nich dostala pokutu 100 liber a pak příkaz k vykázání z centra města… ale to znamená, že se všichni tito lidé nemohou dostat do města, aby využili těch několika málo místních služeb, které jsou pro osoby bez přístřeší k dispozici.“ (Peter, Londýn) (Pudsey, Blackpool)
Formální stíhání lidí v Anglii a Walesu podle tohoto zákona může být pro lidi zničující a pokutování lidí za žebrání a bezdomovectví je jistě v očích kohokoli šílenství. Škody způsobené pokračujícím používáním zákona jsou však hlubší než jeho formální používání.
Výzkum v roce 2017 ukázal, že neformální používání zákona zahrnuje pravidelné přemisťování lidí nebo jejich vykázání z určitých míst, často s hrozbou zatčení. Naprostá většina lidí bez domova v této situaci uvádí, že jim nebyla nabídnuta pomoc nebo podpora. Možná ještě škodlivější je však dehumanizující a ponižující zkušenost s takovým zacházením.
To je lidský dopad, který oficiální statistiky neukazují, a tato nesmyslná spirála, kdy jsou zranitelní lidé stále více odstrkováni od pomoci, kterou potřebují, by nás všechny měla přimět k zamyšlení nad realitou života na ulici.
„Cítili jste se jako zločinec, takže jste se nakonec uzavřeli do sebe a místo toho se jen spoléhali na komunitu bezdomovců. Snažil jsem se ze všech sil zůstat mimo dohled… malá místa, kde jsem se mohl schovat, jako jsou garáže, ventilační otvory a parky. (Karl, Liverpool)
Dlouze jsme hovořili s policejními složkami a odborníky na trestní právo o tom, proč se zákon o tuláctví používá formálně i neformálně. Znovu a znovu jsme slyšeli, že policie se nesnaží kriminalizovat bezdomovce a zranitelné osoby, ve skutečnosti některé složky nyní prohlašují, že zákon aktivně nenasazují.
Ukázalo se něco více znepokojujícího než jen zastaralý zákon. Když mezi znepokojenými podnikateli nebo dojíždějícími lidmi panuje frustrace z přespávání a žebrání bez skutečně potřebných podpůrných služeb, je policejní vymáhání podle zákona o tuláctví jedinou dostupnou reakcí. V mnoha ohledech je používání tohoto zákona usvědčující obžalobou nedostatku skutečně potřebných služeb.
Důkazy o tom, co funguje, jsou jasné. Přístup k běžnému bydlení, poskytování specializované a intenzivní podpory při řešení špatného duševního zdraví a závislostí a traumatizující přístup k pomoci na ulici, to jsou základní prvky řešení bezdomovectví a chudoby. Právě když nejsou k dispozici, jsou policejní složky s největší pravděpodobností povolány k tomu, aby se vypořádaly s příznaky toho, co mají před sebou. V nejhorším případě jsme svědky horečnatého zoufalství, kdy kriminalizace a dehumanizace lidí je to jediné, co stát může nabídnout.
Jak bylo uvedeno v rozpravě Sněmovny lordů o zákonu o tuláctví v roce 1990:
„Historici se jako profese neshodnou na mnoha věcech, ale při pohledu na předchozí případy v jiných stoletích se zřejmě shodnou na tom, že tyto vrcholy stíhání tuláctví neznamenají vrcholy prvotního hříchu. Označují období mimořádně špatných sociálních podmínek. Proměnná souvisí s mírou chudoby a nezaměstnanosti a přiměřeností pomoci.“
A jak se nedávno vyjádřil anonymní oznamovatel v Metropolitní policii
„Naše povinnosti se roztahují nad rámec našich možností a zahrnují i jiné než trestní záležitosti týkající se duševního zdraví a sociálních služeb, protože škrty oslabily i tato odvětví.
Je čas zrušit zákon o tuláctví, ano. Ale pokud někdy šlo o to, zda kriminalizovat lidi, pak jsme se ptali špatně. Pokud se dokážeme podívat na cestu přes nálepkování, seskupování, propouštění, zatracování, nesmyslné stíhání a pokutování lidí, možná začneme odpovídat na správnou otázku. Jakou pomoc a podporu lidé potřebují, aby mohli využít svůj potenciál, a jak rychle ji můžeme poskytnout všem, kteří ji potřebují?
Pro dotazy médií:
E: [email protected]
T: 020 7426 3880
Pro obecné dotazy:
E: [email protected]
T: 0300 636 1967
.