Žít s člověkem, který má depresi, není snadné. Kromě bezmoci a nepříjemných pocitů, které vznikají, když vidíme, že někdo v naší rodině je smutný, nemá radost z věcí, které měl dříve rád, cítí se unavený a je často nedůtklivý, může mít partner nebo rodina pocit, že „přestává vidět“ člověka, kterým býval.
Za těchto okolností se k podrážděnosti depresivního člověka často přidává i podrážděnost rodiny, protože se někdy může cítit i nedoceněný a využívaný. „Rodinní příslušníci musí pochopit, že deprese je nemoc a že nejvíce trpí vždy ten, kdo jí trpí, aniž by ovšem mohli ignorovat, že nepříjemné pocity mají i jeho blízcí,“ vysvětluje Patricia Sánchezová, klinická psycholožka a spoluzakladatelka centra TAP. Tratamiento Avanzado Psicológico, který poukazuje na to, že rovnováha mezi depresivním člověkem a jeho partnerem či rodinou bude možná, pokud tito pochopí, že se mohou cítit špatně, i když to nejsou oni, kdo je nemocný. „Mnohdy problém dožene i ostatní členy rodiny, pokud se neúnavně a bezpodmínečně snaží vyvést nemocného z deprese. Základním aspektem pro adekvátní sebepéči těch, kteří doprovázejí člověka s depresí, bude pochopení, že se jedná o změněný stav tohoto člena naší rodiny a že navzdory lásce, kterou k němu chováme, můžeme potřebovat prostor pro únik, pro aktivity, které máme rádi,“ dodává.
Kromě pochopení toho, že deprese je nemoc, Sánchezová zdůrazňuje, že nejlepší rada, kterou lze dát lidem, kteří žijí s člověkem s depresí, se dá shrnout do jednoho slova: empatie. Odborník uvádí, že je nezbytné naslouchat a sloužit jako zdroj pro ventilaci. „Neměli bychom přerušovat člověka, který nám říká, jak špatně se cítí, i když nesdílíme jeho názor, pokud necítíme, že je na nás tíha rozhovoru příliš velká, protože pak si můžeme stanovit hranice a dát si prostor, abychom se zbavili nepříjemných pocitů tím, že rozhovor odložíme,“ doporučuje. Když osoba dokončí vysvětlení, jak se cítí, je důležité, aby partner nebo rodina potvrdili její nepříjemné pocity, i když se necítí stejně, a nabídli jí jiné alternativy, které mohou přispět k její pohodě: dělat něco příjemného nebo ji obejmout. Důležité je, aby člověk, který trpí, věděl, že tu pro něj někdo je.
„Rovnováhou je také povzbuzovat člověka s depresí, aby vykonával činnosti, ale bez nucení. Deprese není něco, co si člověk vybírá, takže rovnováha vychází také z pochopení této skutečnosti,“ trvá na svém Sánchez.
Partner není zodpovědný za uzdravení
Rodinní příslušníci musí pochopit, že deprese je nemoc a že člověk, který jí trpí, trpí více.
Partneři jsou obvykle lidé, kteří nesou největší zátěž v každodenním životě člověka s depresí. Spoluzakladatelka centra TAP upřesňuje, že je to způsobeno tím, že péče o některé domácí záležitosti, osobní povinnosti a starost o nemocného člověka představuje obrovskou zátěž. „Partner se bude snažit všemi prostředky dostat depresivního člověka z této situace a starat se o nemoc, která není jeho vlastní, jako by byla jeho vlastní. Partner proto musí pokračovat v užívání si života mimo nemoc,“ dodává a zdůrazňuje, že partner musí pochopit, že není zodpovědný za uzdravení, odpovědnost leží na pacientovi ve spolupráci s odborníky.
„Musí pochopit, čím může přispět a kde jsou hranice, jak odměnit vhodné chování a uhasit nebo ignorovat to, které není. Mohou se informovat o nemoci, povzbudit pacienta, motivovat ho k plnění určitých úkolů, poskytnout mu náklonnost, pochopení, podporu a společnost,“ dodává.
Dalším aspektem, který může zlepšit soužití, je kromě odborné pomoci také vytvoření protokolu rodinné péče, aby se osoba s depresí minimálně věnovala řádnému fungování domácnosti. Pokud jde o rozdělení úkolů, Sánchez radí, aby se tak dělo dohodnutým způsobem a aby se některé úkoly (i když to nejsou všechny dříve vykonávané) zařazovaly postupně a přizpůsobovaly se jejich situaci.
Dále lze přizpůsobit čas a formy tak, aby bylo možné vykonávat příjemné činnosti. Například procházka. Depresivní člověk nemusí chtít jít na hodinu, ale může se cítit schopen jít na patnáctiminutovou procházku.
„Důležité je také, aby si rodina dovolila být unavená, cítit se beznadějně, potřebovat se odreagovat před ostatními lidmi ve svém okolí nebo mít právo dál se těšit z jiných věcí v životě, aniž by některý z těchto postojů vyvolával pocit viny,“ dodává.
Závěrem dodává, že v prevenci sebevražd v závažných případech je zásadní role rodiny. „Pokud mají podezření, že by dotyčná osoba mohla o této možnosti uvažovat, pokud tuto možnost vysloví, musí okamžitě kontaktovat zdravotnické pracovníky, aby pacienta před touto situací ochránili a posoudili riziko sebevraždy,“ varuje.
Nejčastější chyby
Na nejčastější chyby, kterých se obvykle dopouští partner nebo blízké okolí pacienta a které mají negativní důsledky, Sánchez upozorňuje:
- Podřizování se soužití s pacientem, jako bychom také trpěli depresí. Není vhodné, aby se rodina izolovala, aby přerušila obvyklý rytmus příjemných činností.
- Být vůči nemocnému agresivní, obviňovat ho, že o tom, že je nemocný, rozhoduje on sám. Odborník uvádí, že velmi častá je zloba, nepochopení a podezření, že se okolí pacienta nesnaží.
- Nutit člověka s depresí k aktivitě, ať chce, nebo nechce, protože klíčové je motivovat, ne nutit. Pomáhat jim vidět výhody toho, že se stanou aktivními, aby se cítili lépe, je jediný způsob, jak může depresivní člověk reagovat příznivě.
- Projevovat nepochopení tváří v tvář svému stavu. Pokud se člověk s depresí necítí být pochopen, uzavře se více do sebe, nebude chtít komunikovat a tato situace přispěje k pocitu bezmoci, apatie a sklíčenosti.
- Mluvíme-li v termínech chronicity, jste stále stejní nebo jste stále se stejnou věcí, už nejste stejní jako dříve. Pokud totiž pacientovi nepomůžeme pochopit, že tato situace je dočasná a že se z ní dokáže dostat, bude nepříjemný pocit ještě větší. Důvěra v uzdravení ze strany rodiny je pro osobu s depresí velmi dobrou kotvou.
- Provádějte všechny úkoly, které pacient nechce dělat. Sánchez zdůrazňuje, že řešením může být pomoc a podpora, ale ne nahrazování (s výjimkou extrémních případů). Důvodem je, že přílišná ochrana pacienta nepomáhá. „Člověk s depresí se potřebuje cítit užitečný, aktivně se účastnit každodenních situací, aby našel pohodu a osobní uspokojení, i když jsou zpočátku velmi nákladné a neatraktivní,“ doporučuje.
- Neodměňujte malé úspěchy. Může se zdát, že úkol nebo činnost, kterou osoba zvládla, je minimální nebo malá, zejména ve srovnání s tím, co zvládala předtím nebo co zvládají ostatní.