Sedíte klidně na svém místě v autobuse a z nějakého důvodu se člověk přes uličku upřeně dívá na vaše nohy. Obul sis nějak dvě různé boty, když jsi spěchal z domu? Ne, zkontrolujete se a zjistíte, že vaše boty dokonale ladí.
Možná běžíte na běžeckém pásu v posilovně a nemůžete si pomoci, ale máte pocit, že osoba vedle vás vás pozoruje (a soudí?). Tento pocit upřeného pohledu vzniká téměř nepozorovaně a není ani jasné, jak poznáte, že jste terčem vizuální fixace druhé osoby. Ze stejného důvodu jste možná vy tím, kdo zírá. Co vás vede k tomu, že se chcete dívat na lidi zdánlivě mimo vaši vědomou kontrolu?“
Nová studie Hannah Scottové z Londýnské univerzity a jejích kolegů (2018) vychází z myšlenky, že lidé zírají, protože „tváře, a zejména oči, poskytují spoustu užitečných neverbálních informací o duševním stavu člověka“. Oči obsahují „sociálně relevantní informace“, vysvětlují dále, protože když vidíte, na co se lidé dívají, máte určitou představu o tom, co si asi myslí. Jak však ukazuje příklad s botami, nejsou to jen oči, na které lidé zírají, když se na vás dívají.
Britští autoři poznamenávají, že lidé také zírají na rty druhých, aby získali další kontextové informace o tom, co mají na mysli, když mluví. Pokud cítíte, že někdo upírá oči na vaše ústa, zatímco mluvíte, nemusí to nutně znamenat, že chce polibek; může to být proto, že vás ve skutečnosti tak dobře neslyší. Lidé se také mohou dívat na vaše ruce, pokud při mluvení používáte gesta, nebo se možná snaží zjistit, jak se dělá to, co děláte vy. Ten člověk, který vás pozoruje v autobuse, možná sleduje, jak hrajete videohru na mobilním zařízení nebo háčkujete šálu. Možná je nějaká vaše dovednost, kterou se tato osoba chce naučit. Pokud tato osoba sleduje vaše nohy, může vám pomoci zjistit, kdy vstát, abyste stihli vystoupit z autobusu na nadcházející zastávce.
Účelem studie Scotta a spol. bylo zjistit, na co se lidé dívají, když někdo jiný komunikuje. Dívají se na obličej mluvčího, konkrétně na oči? Nebo posluchači sledují gesta rukou mluvčího, aby získali informace? A co když sledují někoho, kdo vykonává manuální činnost? Sledují pak ruce této osoby?“
Jinými slovy, autoři naznačují, že lidé čtou řeč vašeho těla, aby z něj získali co nejvíce informací, a svůj pohled zaměří na tu část vašeho těla, která tyto informace poskytuje. Autoři také poznamenávají, že jedním z důvodů, proč vás kouzelníci dokáží oklamat, je to, že mohou vaši pozornost odvést od svých rukou tím, že vás přimějí dívat se na jejich obličeje, zatímco oni pokračují ve svých slovních patáliích. Přesměrování pozornosti je klíčem k úspěchu mnoha běžných karetních triků a triků s mincemi, jak možná víte z vlastní zkušenosti.
Sedmdesát dva vysokoškolských účastníků studie Londýnské univerzity sledovalo tři videa (každé po dobu asi dvou minut), která se lišila podle činnosti mužských aktérů. Výzkumníci zaznamenávali pohyby očí studentů, zatímco sledovali herce, který se buď díval přímo na diváka a přitom vedl monolog (bez mnoha gest rukou), mluvil a přitom si vařil čaj, nebo předváděl kouzelnické číslo, při němž řeč i pohyby rukou aktivně odváděly pozornost od triku. Výzkumníci také měnili přítomnost či nepřítomnost zvuku během hercova vystoupení.
Při podmínce s monologem, ať už byl zvuk přítomen, nebo ne, trávili účastníci většinu času pohledem na hercův obličej, ale ne na jeho ruce. Opačný vzorec se objevil u úkolu s přípravou čaje, což platilo i pro kouzelnickou rutinu. Navíc při pohledu pouze na období, kdy se herec díval přímo do obrazovky (přibližně 48 % videa), se účastníci dívali více na oči než na ústa, pokud byl současně přehráván zvuk. Bez zvuku se v podmínce monologu diváci zřejmě snažili rozluštit, co herec říká, sledováním pohybu jeho úst. U diváků nebyly pozorovány žádné systematické rozdíly mezi pohledem na oči a ústa, když herci plnili manuální nebo hudební úkol. Pokud se však herec při plnění manuálního úkolu díval přímo do obrazovky, pak byli diváci přitahováni k fixaci na jeho obličej.
Autoři dospěli k závěru, že na rozdíl od tvrzení předchozích výzkumů neexistuje obecná tendence dívat se na obličej někoho jiného, pokud k tomu mají příležitost. Jediný případ, kdy se lidé pokusí přečíst si obličej, je, když daná osoba mluví. Pokud osoba dělá něco jiného, přitahuje pohled diváka ta část těla, která se pohybuje. Jak autoři uzavírají: „Zdá se, že naše ruce hrají při orientaci pozornosti lidí stejně důležitou roli jako naše oči.“. Pokud se však osoba při provádění manuálního úkolu dívá přímo na diváka, pak divák odpoví stejným způsobem a podívá se na obličej dané osoby (proto kouzelníci tolik mluví). Pokud je něčí pohled zaměřen na vás, pak budete mít tendenci pohled opětovat v rámci „neverbálního potvrzení“. Pohled na někoho, kdo se dívá na vás, se tedy stává klíčovým aspektem neverbální komunikace.
Je tedy přirozené, že se na někoho díváte, zejména pokud dotyčný mluví potichu nebo dělá něco zajímavého, co můžete sledovat. To, co je zírajícímu člověku nepříjemné, se pak zdá být nesoulad mezi přiměřeností situace a tím, zda představuje logický základ pro zírání. Je zvláštní pocit být terčem něčí neředěné pozornosti, pokud neiniciujete oční kontakt nebo pokud neděláte rukama či nohama nic zvláštního, co by si zasloužilo upřený pohled. Soutěž v zírání může být zábavná, pokud je to hra, kterou oba hrajete, ale krajně nepříjemná, pokud jste nechtěným účastníkem.
Shrneme-li to, zírání je přirozenou součástí každodenní komunikace. Pokud upřímně děláte něco zajímavého nebo pokud si myslíte, že nejste snadno slyšet (a chcete být), nerozčilujte se, pokud se druhý člověk dívá přímo na vás. Ze stejného důvodu se vyhněte tomu, abyste druhou osobu znepříjemňovali tím, že budete tím, kdo zírá. Uvědomte si, co dělají vaše oči, a vaše neverbální komunikace bude mnohem plnohodnotnější.