Ženy byly na Harvardu vždy, poznamenala Helen Lefkowitz Horowitz AM ’65, PhD ’69, RI ’01 ve své přednášce „It’s Complicated: Po mnoho let však byly přítomny jako dělnice a dárkyně nebo pomocnice otců, manželů a synů. Od založení univerzity v roce 1636 až do roku 1879, kdy Elizabeth Cary Agassizová a další ženy založily Společnost pro vysokoškolské vzdělávání žen, známou jako Annex, nebyly na Harvardu žádné studentky.
„Annex začínal bez budovy,“ zdůraznila Horowitzová, „pouze s pronajatými místnostmi na Appian Way,“ kde členové harvardské fakulty vedli kurzy pro ženy.
Sydenham Clark Parsons, emeritní profesorka amerických studií a historie na Smith College, Horowitzová koncem dubna vystoupila na institutu s přednáškou Radcliffova děkana v rámci oslav prvních 375 let Harvardu. Byla členkou první třídy stipendistů Radcliffova institutu a prováděla rozsáhlý výzkum v Schlesingerově knihovně v Radcliffu, naposledy pro svou knihu Wild Unrest:
Nejostřejší odpor proti začlenění žen na Harvard se podle Horowitzové projevil v sedmdesátých letech, kdy studenti a Národní organizace žen bojovali za to, aby při přijímání mužů a žen byl poměr jedna ku jedné namísto tehdy platného poměru čtyři ku jedné. Od roku 1977 se počet žen postupně zvyšoval, až v roce 2007 dosáhl parity.
V posledních letech došlo ke skutečnému úspěchu na administrativní úrovni, uvedl Horowitz. 7 z 16 členů Harvardské rady děkanů jsou ženy. Otevření fakulty ženám však bylo obtížnější. V roce 1985, kdy bylo dosaženo vrcholu, tvořily ženy zhruba čtvrtinu profesorského sboru.
Podle Horowitzové ji „straší“ výrok bioložky Ruth Hubbardové ’44, AM ’47, PhD ’50 o tom, jaký dopad na její generaci mělo, že studenty Radcliffe neučily ženy. „Sedět ‚u nohou velkých mužů Harvardu‘ může znamenat, že se ve studentech neprobudí ‚očekávání, že bychom jednou mohly být velkými ženami‘.“
V porovnání s dobou před 25, 50 nebo 75 lety je co oslavovat, uzavřela známá historička. „Ale je toho také hodně, co bychom se měli snažit změnit, a hodně, čeho bychom se měli obávat. Ano, historie žen na Harvardu je složitá.“
„Bez dokumentů nejsou dějiny“
Před Horowitzovou přednáškou promluvila Nancy F. Cottová ke shromáždění absolventek a přátel Radcliffe o významu Schlesingerovy knihovny Radcliffe pro dějiny žen v Americe. Ředitelka knihovny Nadace Carla a Lily Pforzheimerových a profesorka amerických dějin Jonathana Trumbulla Cottová vzpomínala, jak důležité pro ni bylo, že se v roce 1970, kdy se jako postgraduální studentka připravovala na výuku jednoho z prvních kurzů dějin žen, mohla obrátit na Schlesingerovu knihovnu. Pod vlivem ženského hnutí nedůvěřovala výpovědím předchozích historiků a domnívala se, že jsou plné stereotypních předpokladů o ženách. „Mohla jsem se podívat do regálů Schlesingerovy knihovny a nacházet jeden primární pramen za druhým“, aby si je studenti přečetli, řekla, protože knihovna (původně Ženský archiv) v té době shromažďovala již více než 25 let.
Chtěla ocenit vizi Radcliffe College z poloviny 40. let 20. století, kdy hodlala vytvořit „národní centrum pro výzkum historické role a kulturního přínosu žen ve Spojených státech“, a poznamenala, že zásadní roli při umožnění prvních kontaktů a sbírek knihovny sehrála historička Mary Ritter Beardová (1876-1958). Cott citoval její mantru: „Žádné dokumenty, žádná historie. Dokumenty. Záznamy. Ty musíme mít.“