Kdo byl faraonem Exodu?

Nejprve se omlouvám za dlouhé zpoždění, se kterým jsem tento příspěvek zveřejnil.

Jak jsem slíbil, podívejme se nyní na možná největší událost spásy v celém Starém zákoně – Exodus. Exodus není jen starý hollywoodský film, v němž Charlton Heston hrál Mojžíše, byla to událost zakotvená v dějinách a je záznamem o vykoupení celého národa na základě Božích zaslíbení daných Abrahamovi o několik století dříve (viz Gn 12; 18; & 22).

Jak mnozí křesťané vědí, celý Starý zákon předpovídá a předjímá Krista v typu a v proroctví. Biblický Exodus i Pascha ukazují na Krista jako na symbolického a pravého velikonočního beránka, jehož krev byla prolita, aby odčinila hříchy národa a vykoupila všechny, kdo uvěří – nejen Židy, ale každého, kdo uvěří. Otázka za 64 milionů dolarů však zní: Jak víme, že se exodus skutečně stal tak, jak říká Bible? Většina křesťanů bere biblickou zprávu za bernou minci a věří, že se to stalo tak, jak říká Bible, ale jen málokdo může poukázat na důkazy mimo Bibli, že se to skutečně stalo. Mnozí skeptici pochopitelně rychle poukazují na to, že pro jakýkoli exodus Izraelitů z Egypta neexistuje jediný historický důkaz.

Dovolte mi zde uvést, že článek na blogu rozhodně NENÍ místem, kde se dozvíte vše o všech složitých historických rozměrech exodu, ale doufám, že odpoví na některé vaše otázky a poskytne odpověď těm, kteří by chtěli biblický záznam zpochybnit.

Jak jsem uvedl ve svém předchozím příspěvku, chronologie je klíčem k odhalení dějin starověkého Izraele a k pochopení toho, jak události zaznamenané v Bibli paralelně souvisejí s dějinami jiných národů starověkého Blízkého východu. Pokud předpokládáme nesprávné chronologické datum pro biblickou událost, pak je velmi obtížné, ne-li nemožné, tuto událost lokalizovat v minulosti. Tak je tomu nejen při lokalizaci biblických patriarchů, ale také při objevování exodu, dobývání nebo izraelského království za vlády Davida a Šalomouna v archeologických záznamech. Popravdě řečeno, právě zde se odehrává velká část (ale rozhodně ne celá) bitvy, pokud jde o debaty v biblické archeologii

Datace exodu

Profesor Eugene Merrill ve své knize o starozákonním historickém období uvádí: „V době, kdy byl exodus, se odehrálo mnoho událostí,

„Datum exodu, nejdůležitější události v minulosti Izraele, je pro zbytek příběhu tak zásadní, že je povinné věnovat určitou pozornost problému zjištění tohoto data a co nejvíce dalších důležitých dat. Je zřejmé, že ve Starém zákoně neexistuje žádné počítání času s odkazem na letopočty před naším letopočtem nebo našeho letopočtu nebo na jakýkoli jiný pevný a starozákonním autorům známý bod, takže tato záležitost je složitější, než by se za normálních okolností mohlo zdát.“

Většina kritických badatelů a archeologů dnes datuje sepsání knihy Exodus přibližně do doby babylonského vyhnanství (kolem roku 586 př. n. l.) a obvykle zastává názor, že Exodus je etiologický příběh, který vytvořili židovští písaři během babylonského zajetí, aby dodali svému údělu věrohodnost a smysl. Rozhodně se nezakládá na historii ani na skutečnosti. Pokud však použijeme vlastní vnitřní odkazy Bible týkající se Exodu, pak by datum mělo být zřejmé. Na jiném místě Merrill vysvětluje:

„Podle 1 Kr 6,1 k exodu došlo 480 let před položením základů Šalomounova chrámu. Toho se Šalomoun ujal ve svém čtvrtém roce 966 př. n. l., takže exodus se podle běžné hermeneutiky a seriózního posouzení biblických chronologických údajů odehrál v roce 1446 .“

Pokud je toto datum exodu správné, pak bychom teoreticky měli být schopni najít archeologické pozůstatky této události ve starém Egyptě. Ale ne tak rychle. To, že bychom mohli mít správné datum, ještě neznamená, že egyptské důkazy budou zřejmé. Je třeba si klást další otázky. Než se podíváme na některé z těchto otázek, začněme tím, co je pravděpodobné: totožnost faraona Exodu. Kdo to byl? A dále, co o něm víme? Může se to zdát jako jednoduchá otázka, ale je to trochu složitější, než by se mohlo zdát.

Kdo byl faraonem Exodu?

Přijde mi docela zajímavé, že ve starozákonním vyprávění o Exodu není uvedeno jméno faraona. Protože autorem byl Mojžíš, jistě ho mohl jmenovat. Proč to tedy neudělal? Zkrátka se domnívám, že faraonovo jméno není uvedeno záměrně. V celém vyprávění o Exodu faraon buď naznačuje, nebo se ptá: „Kdo je Hospodin, že mám uposlechnout jeho hlasu a propustit Izrael? Hospodina neznám a Izraele nepustím“ (Ex 5,2). Ironií, možná záměrnou, je, že neznáme faraonovo jméno, ale známe jméno Hospodinovo (Jahve – „JÁ JSEM“). Kniha Exodus nebyla napsána proto, aby vyzdvihovala egyptského faraona (který byl považován za „božského boha-krále“), ale spíše Boha Izraele.

Yul Brynner jako Ramses I. ve výpravném filmu Cecila B. DeMilla z roku 1956 „Desatero přikázání“

Další problém při zjišťování přesného faraona Exodu souvisí s diskusí uvnitř samotné egyptologie. Debata se týká přiřazení správných dat k vládám faraonů. Datování egyptských faraonů pochází především (i když ne výhradně) od egyptského kněze &historika Manetha ze 3. století př. n. l., který ve svém díle Aegyptiaca (Dějiny Egypta) seřadil vládu faraonů do třiceti dynastií či rodů. Sami staří Egypťané vedli záznamy o čase podle astronomického cyklu zvaného sótský cyklus. Jedním z důvodů, proč se dnes mnozí badatelé zasazují o revidovanou chronologii starověkého Egypta, je otázka, zda je sótský cyklus spolehlivou metodou datování. Abych zkrátil velmi dlouhý a složitý příběh, uvedu zde, že zastávám revidovanou chronologii, která provádí drobné úpravy dat a ovlivňuje tak identitu faraona.

Podle standardní chronologie se většina kritických badatelů domnívá, že faraonem exodu byl Ramesse II (asi 1304-1236 př. n. l.). S identifikací Ramesse II. jako faraona exodu je však spojeno mnoho problémů, z nichž jeden spočívá v tom, že byl jedním z nejdéle vládnoucích králů ve starověkém Egyptě. Jak upozorňuje Merrill, „pokud by Ramesseova smrt přivedla Mojžíše zpět do Egypta, exodus by se odehrál až po roce 1236, což je příliš pozdní datum na to, aby někoho uspokojilo“. Ale možná ještě důležitější je, že v Egyptě ani ve starověkém Kanaánu neexistují žádné archeologické ani nápisové důkazy, které by odpovídaly biblickým popisům.

Ale nezoufejte! S trochou detektivní práce; s výchozím bodem kolem roku 1446 př. n. l. a se znalostí egyptské 18. dynastie je možné zjistit pravděpodobnou totožnost faraona z knihy Exodus. Zajímavé je, že existují asi tři faraoni, jejichž životy jsou paralelní s vyprávěním o Exodu a vzájemně se s ním ovlivňují: (1) faraon, který vydal nařízení o zabití prvorozených; (2) faraon utlačující Izrael a (3) faraon samotné události exodu. Z důvodu nedostatku místa se budeme zabývat prvním a posledním z nich.

Faraon, který vydal nařízení o zabití prvorozených židovských dětí

Z chronologických úvah, které se nacházejí v biblickém textu, je velmi pravděpodobné, že Amenhotep I. byl faraonem, který vydal nařízení v Exodu 1,15-16 o zabití všech Hebrejců mužského pohlaví. Když se blíže podíváme na tento časový rámec egyptských dějin, zjistíme také, že Thutmose I. (1528-1508 př. n. l.), syn Amenhotepa I., měl dceru jménem Hatšepsut. Hatšepsut je poměrně dobře známá z historických a archeologických pramenů a sama má velmi zajímavý příběh. Aby si Hatšepsut zajistila královská dědická práva, provdala se za svého nevlastního bratra Thutmose II. Když Thutmose II. předčasně zemřel, Hatšepsut převzala roli faraona spolu se svým mladším (mužským) synovcem (& nevlastním synem) Thutmosem III. Jak poznamenává William Murnane, „ačkoli Hatšepsut svého synovce nesesadila z trůnu, uplatnila nárok na královskou moc rovnající se jeho a jako starší spoluvládkyně měla před ním v soudobých památkách přednost“. Během jejího spoluvládnutí s mladším Thutmose III. zažíval Egypt období prosperity a velkých staveb. Jednou z nejznámějších staveb, která se dochovala dodnes, je královnin márniční chrám (nazývaný také Deir el-Bahari) nacházející se v Údolí králů.

Deir el-Bahari neboli Hatšepsutin chrám nacházející se nedaleko Luxoru v Egyptě (Wikipedie)

Je velmi pravděpodobné, že když byla mladší, byla to právě tato odvážná mladá královna, která vytáhla Mojžíše z Nilu (Ex 2,5-10). Dalším náznakem ironie je, že Hatšepsut je prý jednou z prvních žen ve starověkých dějinách, o nichž jsme dobře informováni. Pokud je dcerou faraona, který zachránil Mojžíše z Nilu proti nařízení svého děda Amenhotepa I., pak se zdá být vhodné, že je připomínána jak v egyptských, tak v biblických dějinách.

Faraon exodu

Nakonec se zamyslíme nad identitou slavného faraona biblického exodu. V návaznosti na závěry výše uvedené diskuse a je-li revidovaná chronologie egyptských dějin správná, pak faraonem biblického exodu musí být Amenhotep II (1450-1425 př. n. l.). Merrill upřesňuje:

Naše identifikace Amenhotepa II. jako faraona exodu je podpořena dvěma dalšími úvahami. Za prvé, ačkoli většina králů 18. dynastie měla své hlavní sídlo v Thébách, daleko na jih od Izraelitů v deltě, Amenhotep byl doma v Memfidě a zřejmě odtud většinu času vládl. Díky tomu se nacházel v těsné blízkosti země Gošen a byl snadno dostupný Mojžíšovi a Áronovi. Za druhé, podle nejlepších poznatků Amenhotepova moc nepřešla na jeho nejstaršího syna, ale na mladšího syna Thutmose IV. To přinejmenším naznačuje tzv. snová stéla nalezená u paty Velké sfingy nedaleko Memfidy.

O tom, jaký byl Amenhotep, nám dávají obraz i další nápisy mimo biblické záznamy. Podle Alfreda J. Hoertha,

Amenhotep II. byl v mládí známým sportovcem a zanechal několik příběhů o svých fyzických schopnostech (ANET 243-45). Například bylo zaznamenáno, že nikdo jiný nebyl tak silný, aby dokázal natáhnout jeho luk. Jednoho dne vyzkoušel dvě stě tuhých luků a pak začal jezdit na svém voze kolem řady měděných terčů, z nichž každý měl tloušťku asi tři palce. Podle vyprávění každý výstřel zasáhl cíl a šípy propadly zadní částí terčů.

Kromě těchto a dalších rysů statečnosti a vojenské zdatnosti je pochopitelné, proč se Mojžíš zdráhal postavit faraonovi, jak mu přikázal Bůh. Když se však příběh v knize Exodus odvíjel a Pán Bůh seslal na Amenhotepa II. deset ran, čteme, že „zatvrdil své srdce“ proti Bohu a proti osvobození Židů. Tento zdánlivě vlídný výrok – „zatvrzení faraonova srdce“ – je zároveň argumentem pro pravost biblického vyprávění. Pokud (nebo protože) byl Mojžíš autorem Pentateuchu a měl přímé znalosti egyptské kultury a náboženství, pak by jistě pochopil, že „zatvrzení srdce“ není dobrá věc. Vyplývá to z Egyptské knihy mrtvých (papyru z Ani). Tento dokument byl náboženským textem, který popisoval, co se podle egyptského náboženství dělo v posmrtném životě. Po smrti bylo faraonovo srdce Anubisem (bohem podsvětí) zváženo na vahách podle pírka ma’at neboli pravdy. Těžké srdce nebo zatvrzelé srdce (tj. tvrdohlavé/hrdé srdce) by faraona v posmrtném životě odsoudilo. Zajímavé je, že většina staroegyptských mumií (zejména faraonů) byla nalezena pohřbena s posvátnými cetkami a skaraby (hovnivály) vyrobenými ze zlata nebo jiných materiálů a byly by umístěny nad srdcem, aby ho chránily v posmrtném životě. Na těchto skarabeích byla napsána zaklínadla z Knihy mrtvých.

Je toho mnohem více, co bych zde mohl zmínit, ale jak vidíte z výše uvedené diskuse, je to jen špička ledovce (jak se říká) důkazů pro biblický exodus. Ve skutečnosti existuje mnohem více vnitřních textových a literárních důkazů o pravosti vyprávění o exodu, ale prostor a čas nám nedovolí je zde rozebírat. Pro podrobnější informace bych doporučil dva nejlepší mně známé zdroje, které jsou přístupné většině lidí: (Currid a (2) Izrael v Egyptě:

Myslím, že je asi bezpečné říci, že mnoho biblických skeptiků požaduje velkolepé důkazy a velkolepých důkazů se možná dočkáme. Výzkum v této fascinující oblasti pokračuje a každý rok dochází k novým objevům. Jedno mohu říci s jistotou: egyptské důkazy, pokud jsou správně pochopeny, jsou zatím v souladu s biblickými záznamy. Dokonce i naše lpění na nové chronologii je v mezích akademické úctyhodnosti a ortodoxie.

V mém posledním blogu na toto téma (který snad nebude tak dlouhý!) se budeme zabývat dalšími důkazy o Exodu a také důkazy o vojenském dobytí Kanaánu za Jozua.

.