Označování bezprávnýchEdit
Původem může být starověké zacházení s otrokem (často bez zákonných práv) jako s dobytkem.
- Evropští, američtí a další koloniální otrokáři ocejchovali miliony otroků v období atlantického obchodu s otroky. Někdy se jednalo o několikeré cejchování, např. pro portugalskou korunu a (následného) soukromého majitele (majitele), dodatečný kříž po křtu i africkými chytači otroků.
- Staří Římané označovali uprchlé otroky písmeny FUG (pro fugitivus).
- V moderním Súdánu existují zprávy o cejchování otroků.
- Prostředním případem mezi formálním otroctvím a trestním právem je situace, kdy je odsouzený označen cejchem a právně redukován, s časovým omezením nebo bez něj, na postavení podobné otroctví, například na galejích (ve Francii označované GAL nebo TF travaux forcés „nucené práce“ až do roku 1832), v trestanecké kolonii nebo při dražbě soukromému majiteli.
Jako trestEdit
V trestním právu bylo cejchování žhavým železem způsobem trestu spočívajícím v označení podezřelého jako zboží nebo zvířete, někdy současně se snížením jeho životního postavení.
Brandování se používalo také jako trest pro odsouzené zločince, přičemž se kombinoval fyzický trest, neboť popáleniny jsou velmi bolestivé, s veřejným ponížením (největším, pokud bylo označeno na běžně viditelné části těla), které je zde důležitějším záměrem, a s uložením nesmazatelného trestního záznamu.Zloděje, stejně jako uprchlé otroky, Římané označovali písmenem F (kožešina); námezdní dělníci v dolech a trestanci odsouzení k účinkování v gladiátorských představeních měli na čele cejch pro identifikaci. Za Konstantina I. nebylo dovoleno takto znetvořit obličej, cejchování se provádělo na ruce, paži nebo lýtku.
Skutky Šarbilovy zaznamenávají, že bylo použito kromě jiného mučení křesťana mezi očima a na tvářích v parthské Edesse v době římského císaře Trajána na příkaz soudce za odmítnutí oběti.
V 16. století byli němečtí anabaptisté ocejchováni křížem na čele za to, že odmítli odvolat svou víru a připojit se k římskokatolické církvi.
V severoamerických koloniálních osadách 17. a počátku 18. století bylo ocejchování běžným trestem pro ty, kteří byli shledáni vinnými ze spáchání trestného činu. Typ cejchu se lišil zločin od zločinu. Muži a ženy odsouzení za cizoložství byli ocejchováni písmenem A na hrudi, D za opilství a B za rouhání nebo loupež, T na ruce za zlodějství, SL na tváři za pobuřování, R na rameni za tuláctví nebo tuláctví a F na tváři za padělání. Ti, kdo byli odsouzeni za vloupání v den pánů, byli cejchováni na čelo.
V raných fázích americké revoluce byli někteří loajalisté cejchováni na obličej písmeny G.R (jako George Rex, tj. King George) patrioty jako trest za domnělou servilitu vůči Koruně.
Značka byla v pozdějších dobách také často volena jako kód pro zločin (např. v kanadských vojenských věznicích D jako dezerce, BC jako špatný charakter; většina ocejchovaných mužů byla poslána do trestanecké kolonie). Značkování po určitou dobu používala armáda Unie během americké občanské války. Chirurg a autor Oxfordského slovníku angličtiny William Chester Minor musel označovat dezertéry přibližně v době bitvy v Divočině.
Do roku 1832 se ve Francii za různé přestupky dávalo navíc cejchování fleur de lis a galejníci-otroci mohli být cejchováni GAL nebo, jakmile galéry nahradily bagny na souši, TF (travaux forcés, „nucené“ práce, tj. těžká práce) nebo TFP (travaux forcés à perpetuité, doživotní těžká práce). Ve většině německy mluvících zemí však bylo cejchování lidí nezákonné.
Po spiknutí otroků na Maltě v roce 1749 byli někteří otroci ocejchováni písmenem R (jako ribelli) na čele a odsouzeni na doživotí na galeje.
Brandování mělo tendenci být zrušeno stejně jako ostatní soudní mrzačení (s významnými výjimkami, jako je amputace podle práva šaría), a to dříve a ve větší míře než bičování, rákoska a podobné tělesné tresty, které obvykle směřují „pouze“ k bolesti a v nejhorším případě způsobují pruhované jizvy, ačkoli nejpřísnější bičování (v trestaneckých koloniích nikoli neobvyklé) co do dávkování a nástroje (například pověstná knuta) se může ukázat i jako smrtelné.
Bičování v americkém otroctvíEdit
V Louisianě platil „černý zákoník“ neboli Code Noir, který povoloval jako tresty pro znovuzískané otroky ořezávání uší, cejchování ramen a hamstring, přeřezávání šlach u kolena. Majitelé otroků používali extrémní tresty, aby zabránili útěku nebo útěku. Často cejchovali dlaně, ramena, hýždě nebo tváře otroků cejchovacím železem.
Cejchování se někdy používalo ke značení znovu chycených uprchlých otroků, aby místní obyvatelé mohli uprchlíka snadno identifikovat. Micajah Ricks, majitel otroků v Raleighu v Severní Karolíně, hledal svou otrokyni a popsal: „Vypálil jsem ji žhavým železem, na levé straně obličeje jsem se snažil vytvořit písmeno M.“
Většina otrokářů používala jako hlavní metodu bičování, ale jindy k potrestání svých otroků používali cejchování. Jiné svědectví vysvětluje, jak majitel otroků v Kentucky kolem roku 1848 hledal svého uprchlého otroka. Popsal, že má „na prsou cejch něco jako L skvrnu“. V Jižní Karolíně existovalo mnoho zákonů, které povolovaly tresty, jež otroci dostávali. Když otrok utekl, pokud se jednalo o první přestupek, mohl dostat maximálně čtyřicet ran bičem. Za druhý přestupek by pak následovalo cejchování. Otrok by byl označen písmenem R na čele, což by znamenalo, že je zločinec a uprchlík.
Jako náboženské zasvěceníRedakce
Obřadní cejchování je nedílnou součástí náboženského zasvěcení ve většině vaišnavských sekt. Odkazy na tuto praxi lze vysledovat v textech jako Narad Pančratra, Vaikhnasagama, Skanda Purána atd. Tato praxe je stále v módě u bráhmanů sekty Madhava v indické Karnátace.
Ocejchování v BritániiEdit
Tento trest přijali Anglosasové a starobylé anglické právo tento trest povolovalo. Podle Statutu tuláků (1547) za krále Eduarda VI. bylo tulákům a Cikánům nařízeno cejchování velkým V na prsou a rváčům F jako „fraymaker“; otroci, kteří utekli, byli cejchováni S na tváři nebo na čele. Tento zákon byl v Anglii zrušen v roce 1550. Od doby Jindřicha VII. se cejchování používalo za všechny trestné činy, za které byla udělena výhoda duchovního (cejchování palců se používalo kolem roku 1600 v Old Bailey, aby se zajistilo, že obviněný, který úspěšně použil obhajobu pomocí výhody duchovního, tedy přečtením úryvku z Bible, ji nebude moci použít více než jednou), ale v roce 1822 bylo pro tyto případy zrušeno. V roce 1698 bylo uzákoněno, že osoby odsouzené za drobnou krádež nebo loupež, které měly nárok na beneficium duchovního, měly být „popáleny na nejviditelnější části levé tváře, nejblíže nosu“. Toto zvláštní nařízení bylo zrušeno v roce 1707. James Nayler, kvaker, který byl v roce 1655 obviněn z toho, že se prohlásil za Mesiáše, byl ve velmi medializovaném procesu před druhým protektorátním parlamentem odsouzen za rouhání a byl mu provrtán jazyk a na čelo vyraženo cejchovací železo B jako „blasphemer“.
V lancasterském trestním soudu se na lavici obžalovaných dodnes dochovalo cejchovací železo. Je to dlouhý šroub s dřevěnou rukojetí na jednom konci a písmenem M (malefactor) na druhém; poblíž jsou dvě železné smyčky pro pevné zajištění rukou během operace. Brander se po prohlídce obracel k soudci s výkřikem: „Poctivá značka, můj pane.“ A tak se stalo. Dříve se zločincům nařizovalo, aby před vynesením rozsudku zvedli ruce, aby se ukázalo, zda byli již dříve odsouzeni.
V 18. století se stalo cejchování za studena nebo cejchování studenými železy způsobem nominálního výkonu trestu u vězňů vyššího postavení. „Když mladý Němec Karel Moritz navštívil v roce 1782 Anglii, byl tímto zvykem velmi překvapen a ve svém deníku se zmínil o případu duchovního, který v Hyde Parku svedl souboj a zabil svého muže. Byl shledán vinným z neúmyslného zabití a byla mu vypálena ruka, pokud se tomu dá říkat vypálení, které se provádělo studeným železem.“ (Markham’s Ancient Punishments of Northants, 1886)
Takové případy vedly k tomu, že cejchování se stalo zastaralým a v roce 1829 bylo zrušeno s výjimkou případů dezertérů z armády, kteří byli označeni písmenem D, nikoli však horkým železem, ale tetováním inkoustem nebo střelným prachem. Notoricky špatní vojáci byli také označováni písmenem BC (špatný charakter). Britský zákon o vzpouře z roku 1858 stanovil, že vojenský soud může kromě jiného trestu nařídit, aby byli dezertéři označeni na levém boku, 2 palce (5 cm) pod podpažím, písmenem D, přičemž toto písmeno nesmí být kratší než jeden palec. V roce 1879 bylo toto opatření zrušeno.
Označování v AustráliiEdit
Pachatelé v Austrálii podléhali označování podle britského práva. V roce 1826 byl v Hobartu Joseph Clarke obviněn ze zabití a „odsouzen k vypálení ruky“. V roce 1850 byl v Novém Jižním Walesu dezertér Daniel O’Neil tetován písmenem „D“.
Branding v RuskuEdit
Branding v Rusku byl v 18. století a první polovině 19. století používán poměrně hojně. Postupem času byly cejchy z rozpáleného železa postupně nahrazovány tetovacími deskami; zločinci byli nejprve cejchováni na čelo a tváře, později na záda a paže. Značkování bylo zcela zrušeno v roce 1863.
Značkování prostitutekEdit
Nucené a zotročené prostitutky byly často tetovány nebo značkovány znakem svých majitelů. Ženy a dívky nucené k prostituci si nechávaly na kůži vytetovat nebo ocejchovat žhavým železem jméno svého šéfa nebo symbol gangu. V některých organizacích zapojených do obchodu se ženami a dívkami, jako jsou mafie, jsou označeny téměř všechny prostitutky. Někteří pasáci a organizace používají své jméno nebo známý symbol, jiní používají tajné znaky.
Označkování je pro oběť bolestivé a ponižující, zejména pokud se provádí značkovacím železem, a může být pro prostitutky také formou trestu a psychického podřízení.
Před několika lety byly cejchy obvykle malé, rozpoznatelné pouze jinými pasáky, někdy skryté mezi vnitřními poševními pysky, ačkoli jiné případy ukazují, že pasáci nemají problém s většími, nápadnějšími cejchy.