Při doporučování knih nebo produktů také používám partnerské odkazy. Díky nim získávám malou provizi, pokud je použijete k nákupu, a to bez dalších nákladů pro vás. Děkuji vám za vaši podporu.
Chcete raději poslouchat? Podívejte se na související epizodu z podcastu Slyším tě.
Než jsem potkal svou ženu (a oženil se s ní), chodil jsem s docela dost ženami. Nikdy jsem nebyl ten, kdo by se do vztahu jen tak vrhal, ale také jsem nikdy nebyl ten, kdo by jen tak seděl a čekal, až se objeví „dokonalá“ žena. Snažil jsem se chodit na rande důsledně, a když jsem našel někoho, o kom jsem si myslel, že by se ke mně mohl hodit, směřoval jsem k exkluzivitě, abych dal vztahu dobrou šanci.
Neustále jsme spolu chodili od několika měsíců do několika let a nakonec jsme měli pocit, že se k sobě nehodíme. Tehdy jsem si to neuvědomoval, ale mnoho z těchto vztahů se zvrtlo, protože jsem měl pocit, že musím se svou přítelkyní trávit prakticky veškerý volný čas, aby byla šťastná.
S těmito ženami jsem samozřejmě rád trávil čas a také jsem rád pracoval na svých vedlejších aktivitách, staral se o své zdraví a jinak měl pravidelný „čas pro sebe“.
Naneštěstí jsem rychle zjistil, že věnovat si čas pro sebe (když jsem ho „mohl“ trávit se svou přítelkyní) se v partnerském vztahu ne vždy daří.
Měl jsem pravdu, když jsem chtěl mít prostor?“
„Kdo chodí spát v půl jedenácté?!“
Pamatuju si, že jsem na to poprvé narazil u ženy, se kterou jsem chodil na vysoké škole. Bylo to krátce poté, co jsem zavedl svůj ranní režim a měl pevnou večerku 22:30 hodin. Dodnes si živě vzpomínám, jak mi jednou večer kolem desáté hodiny zavolala přítelkyně a zeptala se, jestli nechci přijít. Opravdu jsem chtěl jít k ní, ale zároveň jsem chtěl zůstat věrný svému osobnímu závazku. Věděl jsem, jak skvělý pocit je dodržovat svůj denní režim, a ze zkušenosti jsem věděl, že když to udělám, budu následující den se svou přítelkyní šťastnější, zdravější a přítomnější.
Nakonec jsem se rozhodl dodržovat svůj režim, ale když jsem jí řekl, že se musím chystat do postele, nebyla zrovna nadšená.
„Jak to myslíš, že jdeš spát?“ řekla. „Kdo chodí spát v půl jedenácté?!“
Podle tónu jejího hlasu jsem poznal, že si to vzala osobně. Pro ni byla moje večerka v půl jedenácté záminkou, aby se s ní nemusela vidět. Znamenalo to, že ji nemám tak rád, jak si myslela, a její nejistota vzplanula. V jejím pojetí, pokud jsem nebyl ochoten tento závazek překousnout a zůstat s ní dlouho do noci (a obětovat tak spánek, produktivitu a zdraví), mi na ní nezáleželo dostatečně.
Není třeba říkat, že mi to trochu zkazilo náladu.
Tato zkušenost byla první z mnoha, kdy jsem měl pocit, že musím volit mezi sebou – a tím, co jsem věděl, že je dobré pro mou mysl, tělo a duši – a jí. Prožili bychom spolu skvělý večer, pak by přišlo 10:15, já bych vstal, abych ji odvedl do jejího bytu, a přišlo by zklamání. Ve dnech, kdy jsem podlehl svým spoluzávislým sklonům, jsem zůstával dlouho venku. Druhý den jsem se pak cítil hrozně a nakonec jsem jí to měl za zlé.
Kousek po kousku, den po dni, mě to vyčerpávalo, až mě přestalo bavit s ní trávit čas. Kdybych s ní měl trávit buď všechen čas, nebo žádný, bylo by to to druhé.
Po několika měsících dalšího vztahu jsem si všiml podobného (i když jemnějšího) vzorce. Pokud moje přítelkyně zjistila, že jsem večer strávil prací na některém ze svých vedlejších podniků, místo abych jí zavolal nebo se s ní sešel, ranilo ji to.
Znovu jsem měl pocit, jako by někde ve vesmíru existovalo nepsané pravidlo, že všechny páry spolu musí trávit 100 % volného času, jinak nejsou vhodnými společníky. A opět se můj zájem o vztah začal vytrácet.
A teď aby bylo jasno: s těmito ženami jsem trávil čas opravdu rád. A trávili jsme spolu hodně času. Měl jsem prostě ve svém životě jiné věci, které pro mě byly také důležité. Opravdu jsem si musel mezi nimi vybírat?“
Objevení „druhé ženy“
Překonejme se o několik let dopředu, kdy jsem potkal Melissu – ženu, kterou jsem nakonec nazval svou manželkou. Od chvíle, kdy jsem ji spatřil, jsem cítil, že si ji vezmu (i když jí trvalo trochu déle, než to cítila stejně… ale konec dobrý, všechno dobré, ne? 😉 )
Přestože jsem ve svém životě nechtěl nic jiného než být s ní, asi po roce našeho vztahu jsem si uvědomil, že mi opět chybí ten samý ‚čas pro sebe‘.“
„Ale ne,“ říkal jsem si, „už je to tu zase…“
Ale tentokrát se věci odehrály jinak.
Ke cti mé ženy slouží, že poznala, jak jsou pro mě ty další projekty důležité, a necítila se jimi ohrožena. Chápala, že potřebuji čas, abych se na ně mohl soustředit, a naprosto souhlasila s tím, že si ho vezmu.
Když jsem jí to připomněl, svěřila se mi s rozhovorem, který s ní vedla její maminka, když byla mladší:
„Melisso,“ řekla, „musíš pochopit jednu věc: v životě tvého manžela bude vždycky ‚jiná žena‘. Ne skutečná žena, ale alespoň jedna další věc v jeho životě, která pro něj hodně znamená. Může to být sport, může to být práce, může to být čas strávený s kluky, ale každý muž má alespoň jednu další věc, ke které se obrací, aby našel naplnění, vzrušení a uspokojení. Chcete muže, který vás bude vždy stavět na první místo, ale neměla byste očekávat, že se zbaví jiné ženy. Jen si jí musíš být vědoma, vědět, co je zač, a ujistit se, že ti nevadí, že jí také věnuje část své pozornosti.“
Když jsem to slyšela poprvé, cítila jsem se dost nepříjemně. „Jiná žena?“ Pomyslel jsem si: „‚Moje žena má pocit, že se o mě musí ‚dělit‘? To je hrozné!“
Ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem si uvědomoval, že její máma má pravdu. I když je ten příklad možná nepříliš hezký, dobře vystihuje podstatu věci:
V každém vztahu, kde se sejdou dva celiství, plnohodnotní a schopní lidé, bude mít každý z nich své zájmy mimo sebe, které obohacují život a přinášejí mu vzrušení. A prostě není rozumné (ani zdravé), aby jeden z partnerů očekával, že mu ten druhý věnuje 100 % svého času, pozornosti a energie.
Když jsme o tom s manželkou mluvili, uvědomil jsem si, že moje „druhá žena“ jsou moje projekty. Vedl jsem několik vedlejších podniků, v té době jsem stavěl náš dům, psal jsem svou knihu a články pro tento blog a tucet dalších věcí. A milovala jsem každou minutu. Už dávno jsem se naučil, že dokud mám pocit, že tvořím a dělám pokroky, je život dobrý.
Mým „druhým mužem“ (protože to platí i opačně) jsou zvířata. Její devítiletý pes, koně v okolí naší čtvrti a prakticky jakýkoli jiný živý tvor, který nebyl člověk nebo hmyz, to vše jí působilo nesmírnou radost. Dokud může pravidelně komunikovat se zvířaty a řádně se starat o svého psa, je jí dobře. Dostaňte ji do zoologické zahrady nebo na nějakou jinou výpravu do přírody a je v sedmém nebi.
Takže, i když nemám rád přirovnání o „druhé ženě“, pochopení principu, který vyjadřuje, změnilo náš vztah.
Případ pro prostor
Poznali jsme tedy, že oba potřebujeme každý týden čas na práci na svých vlastních věcech, a rozhodli jsme se s manželkou vyzkoušet takzvané „pracovní dny“. Jedná se o dva dny (vlastně večery) v týdnu věnované práci na našich vlastních osobních projektech nebo tomu, co jsme chtěli dělat.
Plán byl jednoduchý:
- Neočekávalo se, že budeme trávit společný čas
- Tyto večery jsme mohli trávit tím, že jsme si dělali, co jsme chtěli
- „Nepracovní dny“ byly posvátné – to znamená, že jsme odložili své osobní projekty, abychom mohli trávit kvalitní čas jeden s druhým (i kdyby to bylo jen společné vyřizování pochůzek)
Ukázalo se, že to bylo pro náš vztah neuvěřitelné. Mohl jsem se během pracovních dnů protloukat nejrůznější prací, aniž bych se cítil provinile, že netrávím čas se svou ženou. V ostatních dnech jsem se pak s manželkou cítil mnohem přítomnější a soustředěnější, protože jsem už neměl pocit, že nestíhám své projekty. Moje žena – se svými projekty, povinnostmi a samostatnými zájmy – se cítila stejně svobodná.
Svoji ženu jsem začal ještě více přitahovat, když jsem viděl, že se stále rozvíjí a věnuje svým vášním. Více jsme si vážili přítomnosti toho druhého. Měli jsme si více o čem povídat. A co je možná nejdůležitější, ani jeden z nás neměl pocit, že se musí vzdát své individuality, aby mohl budovat pevný vztah.
Skutečná výhra pro obě strany.
Dělejte to, co vám vyhovuje
Uznávám, že ne každý si může (nebo chce) vzít každý týden dva celé večery pro sebe. Ale vždy existuje způsob, jak si vyhradit „čas pro sebe“, ať už pro vás vypadá jakkoli.
Možná si vyhradíte jeden večer týdně. Nebo jednu hodinu týdně. Nebo jednu hodinu měsíčně.
Možná si místo práce na vedlejších aktivitách zajdete na masáž. Možná se jen chcete dívat na pondělní fotbal, aniž byste měli pocit, že vám to manželka zazlívá.
Ať už je to cokoli, spolupracujte s partnerem a vyhraďte si pro každého z vás posvátný čas „pro sebe“. Budete příjemně překvapeni, jak to prospěje vašemu vztahu.