Ačkoli se na plátně objevil na necelých pět minut, cameo Willa Ferrella ve filmu Wedding Crashers z roku 2005 bylo výjimečné a navždy v našich myslích upevnilo představu o tom, jak vypadá líný, bezohledný dospělý ztroskotanec, který stále žije doma s rodiči.
V jedné z efektních scén sedí postava pana Ferrella, Chazz Reinhold, v županu na gauči v obýváku. Je středa a on právě požádal svou starší matku, aby mu přinesla sekanou. Mezitím se u něj zastaví kamarád, kterého hraje Owen Wilson, a Chazz se ho zeptá, jestli by si také nedal. Postava pana Wilsona, John Beckwith, nakonec souhlasí.
„Hej, mami, ta sekaná,“ křičí Chazz přes rameno směrem do kuchyně. „Chceme ji hned… tu sekanou.“
Příběh pokračuje pod reklamou
Mladí dospělí žijící doma s rodiči pak neměli šanci. Navždy by byli spojováni s Chazzem Reinholdem světa.
Na film jsem si vzpomněl tento týden, když jsem četl příběh newyorského soudce, který nařídil třicetiletému muži, aby se odstěhoval z domu svých rodičů. Stárnoucí manželé se obrátili na soud, aby jim vydal rozhodnutí o vystěhování. Syn Michael Rotondo tvrdil, že je členem rodiny, a proto má nárok na další minimálně šestiměsíční bydlení v rozděleném ranči.
Nepomáhalo ani to, že pan Rotondo se svými tmavými vlasy po ramena a zacuchaným plnovousem působil tak nějak smutně a nesympaticky. Zdánlivě postrádal jakoukoli snahu opustit rodinné hnízdo a žít samostatně. V krutém světě se tak stal snadným terčem. Není divu, že tento případ podnítil novou vlnu nevraživosti vůči dnešním mileniálům, kteří i po dvacítce – a třicítce – v rekordním počtu žijí s rodiči.
„V osmnácti jsem žil sám. Dnešní děti jsou neskutečně rozmazlené,“ uvedl jeden z komentátorů Rotondova příběhu. Dovolte mi shrnout převládající téma reakcí: Dnešní děti jsou indolentní, oprávnění nevděčníci, kteří se bojí vyrazit do světa a najít si práci. A jejich rodiče toto chování podporují tím, že dovolují svým dětem zůstat doma, bez nájmu a zodpovědnosti.
Ačkoli bezpochyby existuje několik opovrženíhodných oportunistů, kteří stále cucají z finančního dudlíku svých rodičů a málo za to dělají, není to většina dětí ve věku 20 a 30 let, které stále žijí doma. Ani zdaleka ne. Zejména pokud žijí na některém z dražších trhů v zemi, jako je Vancouver nebo Toronto, jsou tam proto, že náklady na bydlení jsou zatraceně drahé a oni jsou zadlužení, po škole, víc než kterákoli generace před nimi.
To je prostě fakt.
Mladí Kanaďané jsou o 7000 dolarů zadluženější (po zohlednění inflace) než lidé, kteří absolvovali univerzitu nebo vysokou školu v roce 1976, kdy systémem procházel baby boom. A lidí v této situaci je prostě mnohem více, protože na postsekundární instituce dnes chodí více dětí.
Příběh pokračuje pod reklamou
Všichni víme o vysokých nákladech na bydlení. V roce 1976 musel průměrný mladý dospělý (24-34 let) šetřit pět let, aby mohl složit 20 % hypotéky. Dnes je to v celostátním měřítku 13 let. V Ontariu je to 16 let, pokud nežijete ve Velkém Torontu, kde je to 22 let. Pokud žijete ve Vancouveru, je to 27 let. To vychází z nedávno aktualizovaného výzkumu, který sestavila Univerzita Britské Kolumbie.
Děti také nevydělávají tolik, kolik vydělávali boomers ve stejném věku.
Náš nejmladší syn opustil dům až ve 28 letech. Měl za sebou právnickou školu, dokončil články a hledal si práci. Ze studií měl horu dluhů a bez práce nepřicházelo v úvahu, že by si našel útulný suterénní byt s jednou ložnicí v centru Vancouveru za 2200 dolarů měsíčně.
Nechtěl bydlet doma, to mi věřte. Přispíval, kde se dalo. Ale taky jsme mu nehodlali strhávat 500 dolarů měsíčně za nájem, když nic nevydělával. Promiň, jestli to z nás dělá infantilní rodiče. Jsem šťastná, že můžu říct, že teď má dobrou práci, bydlí v centru města a rozjel, jak doufám, úspěšnou kariéru.
Varianty tohoto scénáře jsou často typičtější pro děti, které ještě dnes najdete doma. Ne fiktivní Chazz Reinholds nebo skutečný Michael Rotondo.
Zdá se, že se na dnešní mladé lidi tak rádi vykašleme, a já nevím proč. Boomáci se nikdy neměli tak dobře a kritizovat generaci, která čelí překážkám, s nimiž jsme se my nikdy nesetkali, není dobrý pohled.