Tento pojem byl v průběhu let předmětem mnoha odborných prací a soudních rozhodnutí. Obvykle se používá anglický termín, ale někdy i latinský: lex terrae nebo legem terrae v akuzativním pádě (tj. když se tento termín používá jako předmět ve větě).
Co zahrnujeUpravit
Soudci a advokáti již po mnoho staletí tvrdí, že slova „zákon země“ se vztahují na konkrétní právní požadavky. Například William Bereford, soudce Common Pleas, v roce 1308 řekl, že tehdejší „zákon země vyžaduje“, aby nájemce byl předvolán dvěma předvolateli. V roce 1550 řekl John Pollard, který byl seržantem-at-law a později předsedou Dolní sněmovny, že bití a zraňování člověka je obecně „proti zákonu země“ (až na výjimky).
Britský nejvyšší soudce John Fineux v roce 1519 prohlásil, že „zákon Boží a zákon země jsou jedno“ v tom smyslu, že oba chrání veřejné dobro. Britský nejvyšší soudce John Vaughan v roce 1677 dále vysvětlil, že kdykoli zákon země legislativním aktem prohlásí, co je božské právo, pak soudy musí považovat tuto legislativu za správnou.
Angličtí právníci, kteří psali o legem terrae v souvislosti s Magnou chartou, uvedli, že tento pojem zahrnuje všechny zákony, které jsou v dané době platné v rámci jurisdikce. Například Edward Coke v komentáři k Magně chartě v roce 1606 napsal: „nikdo nesmí být zatčen nebo uvězněn jinak než per legem terrae, tj. podle obecného práva, zákonného práva nebo zvyklostí Anglie“. V tomto kontextu se „zvyklost“ vztahuje pouze na místní zvyklosti, protože obecné anglické zvyklosti byly považovány za součást zvykového práva.
Coke také jako předseda Nejvyššího soudu Common Pleas ve věci Proclamations z roku 1610 řekl, že diktát krále je vyloučen z práva země: „anglické právo se dělí na tři části: common law, statute law a custom; králova proklamace však není žádnou z nich.“ V témže roce rozhodl ve věci Dr. Bonham’s Case a U.S. Nejvyšší soud později diskutoval o tom, jak by měl být pojem „právo země“ chápán s ohledem na Cokeovo rozhodnutí v této věci:
ills of attainder, ex post facto laws, laws declaring forfeiture of estates a další svévolné legislativní akty, které se tak často vyskytují v anglických dějinách, nebyly nikdy považovány za neslučitelné s právem země; neboť bez ohledu na to, co bylo lordu COKEOVI přisuzováno v Bonhamově případu, 8 Reporter, 115, 118a, byla všemocnost parlamentu nad obecným právem absolutní, a to i proti zdravému právu a rozumu.
Littleton Powys, soudce královské lavice, napsal v roce 1704 s odkazem na Magnu Chartu: „lex terrae se neomezuje na obecné právo, ale zahrnuje všechny ostatní zákony, které platí v této říši; jako občanské a kanonické právo….“. V roce 1975 politolog Keith Jurow tvrdil, že pojem „právo země“, jak jej chápal lord Coke, zahrnuje pouze zvykové právo, ale toto Jurowovo tvrzení označil profesor právnické fakulty Brigham Young Law School Robert Riggs v článku z roku 1990 za „zjevně nesprávné“.
Ekvivalent k řádnému soudnímu procesuRedakce
Lord Coke v roce 1606 přirovnal tento pojem k řádnému soudnímu procesu: „Ale podle práva země. Pro skutečný smysl a výklad těchto slov viz Statute of 37 Edw. 3 cap. 8, kde jsou slova „podle zákona země“ přeložena jako „bez řádného soudního procesu“…..“ Podobně se vyjádřil i soudce Powys v roce 1704: „Zákonem 28 Ed. 3.c.3. jsou tam slova lex terrae, která jsou použita v Mag. Charty, jsou vysvětlena slovy „řádný soudní proces“; a smyslem tohoto zákona je, že všechny závazky musí být přijaty zákonným orgánem.“
V roce 1855 Nejvyšší soud USA uvedl: „Slova „řádný soudní proces“ měla nepochybně vyjadřovat stejný význam jako slova „podle zákona země“ v Magně Chartě.“
Soudce Nejvyššího soudu státu Massachusetts Lemuel Shaw v roce 1857 napsal, že „sám lord Coke vysvětluje svůj vlastní význam tím, že slovy ‚zákonem země‘, jak jsou vyjádřena v Magně chartě, byl míněn řádný soudní proces, tj. obžaloba nebo obvinění dobrých a zákonných lidí“. Nejvyšší soud USA to však v roce 1884 označil za nedorozumění a uvedl, že Coke nikdy neměl na mysli, že obžaloba velkou porotou je „podstatná pro myšlenku řádného soudního procesu při stíhání a trestání zločinů, ale byla zmíněna pouze jako příklad a ilustrace řádného soudního procesu, jak skutečně existoval v případech, v nichž byl obvykle používán“. Soud dodal:
Řádný soudní proces v odkazuje na ten zákon země v každém státě, který odvozuje svou autoritu z přirozených a vyhrazených pravomocí státu, uplatňovaných v mezích těch základních zásad svobody a spravedlnosti, které jsou základem všech našich občanských a politických institucí a jejichž největší jistota spočívá v právu lidu vytvářet své vlastní zákony a měnit je podle své vůle.
Juristé 19. století někdy ztotožňovali právo země se zvykovým právem s vyloučením jiného práva. Nicméně tím, že Soudní dvůr v případu Hurtado připustil alternativu přezkumu velkou porotou, umožnil procesní reformu, která se odchýlila od zvykového práva. Soud přitom uvedl, že právo země v každém státě by mělo být v souladu se „základními zásadami svobody a spravedlnosti“.
Jak se měníUpravit
V Anglii v 17. století lord Coke napsal, že pokud zvykové právo „není zrušeno nebo změněno parlamentem, zůstává stále….“. Řekl také, že moc a jurisdikce parlamentu je „tak přesahující a absolutní, že nemůže být omezena ani pro příčiny, ani pro osoby v žádných mezích“, a že ani Magna Charta nezabrání pozdějším zákonům, které jsou v rozporu s touto velkou listinou.
V 18. století anglický právník William Blackstone podobně napsal, že právo země „nezávisí na libovůli žádného soudce, ale je trvalé, pevné a neměnné, ledaže by bylo z moci parlamentu…. Nejen podstatná část zákona, neboli soudní rozhodnutí, ale ani formální část, neboli způsob řízení, nemůže být změněna jinak než parlamentem.“
.