Všichni se vracejí na Měsíc. Ale proč?

V pondělí 15. července ve 2.51 hodin odstartují inženýři na indickém národním kosmodromu ve Šríharikotě sondu Chandrayaan-2 na oběžnou dráhu kolem Země. Půjde o nejambicióznější vesmírnou misi, jakou kdy země podnikla. Čtyřtunová sonda bude několik dní manévrovat nad naší planetou, než ji závěrečný zážeh motorů pošle k cíli: Měsíci.

Přesně 50 let poté, co astronauti z Apolla 11 podnikli svou historickou cestu do Moře klidu, Chandrayaan-2 tuto cestu zopakuje – i když po trochu jiné trajektorii. Poté, co robotické plavidlo vstoupí na oběžnou dráhu Měsíce, opatrně vysadí na jeho povrch v blízkosti jižního pólu přistávací modul pojmenovaný Vikram. Poté bude vysláno robotické vozítko Pragyan, které bude následující dva týdny brázdit místní terén a analyzovat chemické složení půdy a hornin.

Indická kosmická loď však nebude na povrchu Měsíce sama. Čínská sonda Chang’e-4 pracuje bezchybně od ledna, kdy přistála na odvrácené straně Měsíce. Po jejím příletu se později objevila i sonda Beresheet, kterou postavila izraelská nezisková organizace SpaceIL. Ta dorazila k Měsíci v dubnu, ale havarovala. SpaceIL mezitím oznámila, že hodlá učinit další pokus.

Spojené státy zároveň přislíbily, že v blízké budoucnosti zřídí lunární laboratoře, zatímco Evropa a Rusko rovněž odhalily plány na zahájení komplexních misí. Najednou se všichni chystají na Měsíc.

Ale proč? Co způsobilo, že je hlavní družice Země najednou tak populární? Po historické misi Neila Armstronga a Buzze Aldrina v červenci 1969 se zájem veřejnosti i politiků o budoucí lety lidí do vesmíru rychle vypařil. Americká vláda, která již zabředla do nesmírně nákladné války ve Vietnamu, se vzdala programu Apollo.

Rozhodnutí vědce zklamalo, ale vzhledem k tomu, že program Apollo stál v jednu chvíli 4 % amerického federálního rozpočtu, nebylo jeho zrušení překvapivé. Od té doby se uskutečnilo jen několik robotických misí na Měsíc a lidské podniky se omezily na mise na nízkou oběžnou dráhu Země, přičemž zvláštní pozornost byla věnována Mezinárodní vesmírné stanici. Nyní se však zdá, že se toto zaměření mění na vzdálenější cíle.

Jedním z důvodů tohoto posunu je, že využívání Měsíce jednoduše dosáhlo stádia, které odráží minulé výzkumy na Zemi, říká David Parker, ředitel pro lidský a robotický průzkum Evropské kosmické agentury. Vidí zvláštní paralely s naším dobýváním jižního pólu.

„Časový rozvrh průzkumu Antarktidy až podivuhodně přesně odráží časový rozvrh průzkumu Měsíce,“ říká Parker. „Na začátku století proběhl závod o dosažení jižního pólu a pak se 50 let nikdo nevrátil – stejně jako v případě Měsíce v 60. letech. Pak jsme začali budovat základny v Antarktidě. Nyní se k této fázi blížíme s využíváním Měsíce.“

Antarktidu otevřel technologický pokrok – motorová vozidla, letecká doprava, rádio a další vývoj -, který se odráží v nových vědách strojového učení, senzorové technologii a robotice. Ty slibují proměnit kolonizaci Měsíce v jednom zásadně důležitém směru: snížením potřeby neustálé přítomnosti lidí v nehostinném prostředí.

„Mezi pilotovanými a bezpilotními misemi je obrovský rozdíl v nákladech, který se neustále zvětšuje,“ říká britský královský astronom Martin Rees. „S každým dalším pokrokem v oblasti robotů a miniaturizace je méně potřeba vyslat do vesmíru nebo na Měsíc muže nebo ženu, a to šetří peníze.“ Pro vesmírnou agenturu, jako je Nasa, která musí hospodařit s rozpočtem, jenž jen o málo přesahuje 10 % finančních prostředků v době jejího největšího rozkvětu, je to jistě klíčová otázka.

A úspěch čínské sondy Chang’e-4 je příkladem toho, čeho lze dosáhnout bez lidské účasti. Jedná se o první vozidlo, které kdy přistálo na odvrácené straně Měsíce, a funguje bez problémů i přesto, že musí přežít delší období, kdy teploty během měsíčních nocí klesají pod minus 180C. (Ty trvají 14 pozemských dní. Harmonogramy programu Apollo byly naplánovány tak, aby astronauti přistávali na Měsíci pouze ve dne.“

Využití těchto pokroků v robotice pro podporu lidské činnosti na Měsíci bude tvořit páteř připravovaného amerického projektu Lunar Gateway. Nasa plánuje využít obří americké rakety Space Launch System a kapsle Orion pro přepravu posádky – obojí v závěrečné fázi vývoje – k vybudování menší verze Mezinárodní vesmírné stanice, která by obíhala kolem Měsíce. K účasti na projektu Gateway, který by měl být vybudován v příštím desetiletí, byli přizváni partneři z Evropy, Kanady, Japonska a dalších zemí.

Gateway by astronauti používali k ovládání robotů pracujících na měsíčním povrchu několik desítek kilometrů pod nimi. Tyto automatizované stroje by sloužily k instalaci radioteleskopů, těžbě minerálů, hledání ledu a vody a ke studiu toho, jak by bylo možné využít měsíční horniny jako stavební materiál pro lunární kolonii. Nakonec by jednoho dne plavidlo dopravilo lidi dolů, aby pracovali na Měsíci v koloniích, které pro ně připraví roboti.

„A to je pro Evropu dobrá zpráva,“ dodává Parker. Evropská kosmická agentura spolupracuje s agenturou Nasa na výstavbě Gateway – poskytuje pohonné jednotky pro kosmické lodě Orion, které budou dopravovat astronauty na stanici Gateway na oběžné dráze Měsíce. „Měli bychom tedy mít silnou pozici, abychom na Měsíc dopravili evropského astronauta.“

Vědecký přínos studia Měsíce z misí, jako je Gateway, by byl značný, dodává Jeffrey Kargel z Planetary Science Institute v Tusconu v Arizoně – vědec, který by rád využil zejména geologickou historii Měsíce. Na Zemi tektonické procesy vymazaly záznamy o horninách před 3,8 miliardami let. „Na Měsíci však již víme, že meteority pozemského původu jsou zachovány v dostupných vzorcích nasbíraných astronauty programu Apollo,“ říká Kargel. „Z raných pozemských meteoritů bychom se mohli dozvědět o vzniku kontinentů naší planety, o prvních stopách oceánu na Zemi, o složení prvotní atmosféry – a o vzniku života.“

Parker je z možností studia Měsíce stejně nadšený. „Posledních 4,5 miliardy let ležel prakticky neporušený,“ říká. „Je to muzeum historie sluneční soustavy.“ Tvrdí, že potenciální přínosy takové lunární základny odrážejí ty, které již byly získány ze základen zřízených v Antarktidě. „Ozonovou díru na Zemi objevili polární vědci, kteří zároveň odvádějí zásadní práci v oblasti dopadu klimatických změn a globálního oteplování na naši planetu. Právě takovou návratnost bychom mohli získat zřízením Gateway.“

Existují však i další důvody pro návrat na Měsíc. Pro mnoho vesmírných nadšenců je jeho průzkum a využití nezbytné, pokud chceme učinit další obrovský krok ve vesmíru: vyslání lidí na Mars. „To je skutečný cíl lidstva,“ říká Parker. „Dostat tam lidi bezpečně však bude nesmírně obtížný úkol. Nejprve se budeme muset naučit, jak dobýt Měsíc.“

Při stavbě a provozu Mezinárodní vesmírné stanice se lidé naučili, jak ovládnout prostor v blízkosti Země. Obíhá ve výšce asi 400 kilometrů nad Zemí, říká Parker. „Naproti tomu Měsíc obíhá ve vzdálenosti 400 000 kilometrů od Země, tedy tisíckrát dál. Zvládnutí tak vzdáleného nepřátelského prostředí bude vyžadovat překonání nejrůznějších technologických překážek. Pak budeme lépe vyzbrojeni, až se začneme zabývat Marsem, který je vzdálen 400 milionů kilometrů – milionkrát dále od Země než vesmírná stanice. Bude to dlouhý proces.“

Rees zní opatrně. „Existuje tendence vidět Mars jako řešení všech našich problémů na Zemi. Prostě se přesuneme na novou planetu a zachráníme náš druh. To je však nebezpečná iluze. Problémy Země musíme řešit tady a teď. Vypořádání se s klimatickými změnami se může zdát skličující, ale ve srovnání s přežitím na Marsu to bude hračka.“

Existuje však ještě jeden, palčivější důvod pro návrat na Měsíc, který se zaměřuje na jednotlivce, kteří jej navštívili před 50 lety. Na povrch Měsíce se dostalo pouze šest misí Apollo, každá s posádkou dvou mužů. Na Měsíci se tak kdy prošlo pouze 12 lidí. Všichni byli muži, narodili se ve 20. a 30. letech na středozápadě Ameriky, byli buď jedináčky, nebo nejstaršími členy rodiny – a s výjimkou Jamese Irwina z Apolla 15 byli všichni skauty. Na cestě na Měsíc a zpět si každý z nich vydělával 8 dolarů denně, po odečtení poplatku za lůžko v lodi Apollo.

Podstatné je, že se jedná o jediné lidi, kteří kdy měli přímou zkušenost s pobytem na jiném světě, a pouze čtyři z nich jsou stále naživu: Buzz Aldrin z Apolla 11 (nyní 89 let), David Scott z Apolla 15 (87 let), Charles Duke z Apolla 16 (83 let) a Harrison Schmitt z Apolla 17 (84 let).

„Vzhledem k jejich věku si myslím, že bychom se brzy mohli ocitnout v době, kdy už nebudou žádní lidé, kteří by měli přímou vzpomínku na jiný svět,“ dodal Rees. „Stejně jako miliony dalších lidí to budu považovat za smutné.“