Upírské filmy

Raní filmoví upíři v dalších takových filmech jako Upír (1913) režiséra Roberta G. Vignoly nebyli nemrtví krvelační ďáblové, ale „upíři“. Takové osudové ženy byly inspirovány básní Rudyarda Kiplinga „Upír“ z roku 1897. Tato báseň byla napsána jako komentář k obrazu upírky od Philipa Burne-Jonese, který byl vystaven v témže roce. Text Kiplingovy básně: A fool there was … popisující svedeného muže, byly použity jako název filmu A Fool There Was (1915) s Thedou Bárou v hlavní roli dotyčné „upírky“ a báseň byla použita v reklamě na tento film.

První adaptací nesmrtelného aristokrata byl bezpochyby maďarský celovečerní film Drakula halála (Károly Lajthay, 1921), který je dnes považován za ztracený film.

Autentický nadpřirozený upír se objevil v přelomovém filmu Nosferatu (1922, Německo, režie F. W. Murnau) s Maxem Schreckem v hlavní roli odporného hraběte Orloka. Jednalo se o nelicencovanou verzi Draculy Brama Stokera, která byla tak věrně založena na románu, že ji pozůstalost zažalovala a vyhrála, přičemž všechny kopie bylo nařízeno zničit. V roce 1994 ji tým evropských vědců pečlivě zrestauroval z pěti dochovaných kopií, které unikly zničení. Zničení upíra v závěrečné sekvenci filmu slunečním světlem namísto tradičního probodnutí srdce kůlem mělo velký vliv na pozdější filmy a stalo se uznávanou součástí upírské legendy.

Dalším klasickým zpracováním upírské legendy byla adaptace divadelní hry podle románu Brama Stokera Dracula, film Dracula (1931) společnosti Universal s Belou Lugosim v roli hraběte Draculy. Lugosiho výkon byl tak populární, že jeho maďarský přízvuk a rozmáchlá gesta se staly charakteristickými znaky, které jsou dnes s Draculou běžně spojovány. Pět let po uvedení tohoto filmu uvedl Universal film Draculova dcera (1936), přímé pokračování, které začíná bezprostředně po skončení prvního filmu. V roce 1943 následovalo druhé pokračování, Draculův syn s Lonem Chaneym Jr. v hlavní roli. Navzdory své zdánlivé smrti ve filmu z roku 1931 se hrabě vrátil k životu v dalších třech filmech společnosti Universal z poloviny 40. let: House of Frankenstein (1944) a House of Dracula (1945) – oba s Johnem Carradinem v hlavní roli – a Abbott and Costello Meet Frankenstein (1948). Zatímco Lugosi hrál upíra ve dvou dalších filmech ve 30. a 40. letech, teprve v tomto posledním filmu si podruhé (a naposledy) zahrál na plátně hraběte Drákulu.

Drákula se pro novou generaci převtělil v sérii Hammer Films s Christopherem Lee v hlavní roli hraběte. V prvním z těchto filmů Dracula (1958) spektakulární smrt titulní postavy vystavením se slunci posílila tuto část upírské pověsti, poprvé zavedenou v Nosferatu, a učinila ji v následujících filmech prakticky axiomatickou. Lee se jako Drákula vrátil ve všech sedmi pokračováních kromě dvou. Věrnější adaptace Stokerova románu se objevila pod názvem Bram Stoker’s Dracula (1992) v režii Francise Forda Coppoly, i když také ztotožňuje hraběte Draculu s proslulým středověkým balkánským vládcem Vladem III. císařem.

Samostatný subžánr upírských filmů, nakonec inspirovaný Le Fanuovou „Carmillou“, zkoumal téma lesbické upírky. Ačkoli to bylo naznačeno v Draculově dceři, první otevřeně lesbická upírka se objevila ve filmu Krev a růže (1960) Rogera Vadima. Explicitnější lesbický obsah přinesla trilogie Karnstein od studia Hammer. První z nich, The Vampire Lovers (1970) s Ingrid Pittovou a Madeline Smithovou v hlavních rolích, byla poměrně přímočarým převyprávěním LeFanuovy novely, ale s otevřenějším násilím a sexualitou. Pozdější filmy tohoto subžánru, jako například Vampýři (1974), byly v zobrazování sexu, nahoty a násilí ještě explicitnější.

Počínaje filmem Abbott a Costello potkávají Frankensteina (1948) byl upír často předmětem komedie. Pozoruhodnou parodií na tento žánr byl film Romana Polanského Neohrožení zabijáci upírů (1967). Mezi další komediální zpracování různé kvality patří Vampira (1974) s Davidem Nivenem v roli zamilovaného Drákuly, Láska na první kousnutí (1979) s Georgem Hamiltonem, Můj nejlepší přítel je upír (1988), Nevinná krev (1992), Buffy, přemožitelka upírů (1992), Drákula:

Dalším vývojem v některých upírských filmech byl přechod od nadpřirozeného hororu k vědecko-fantastickému vysvětlení vampyrismu. Poslední muž na Zemi (1964, režie Sidney Salkow), Muž Omega (1971 USA, režie Boris Sagal) a dva další filmy byly natočeny podle románu Richarda Mathesona Jsem legenda. Vysvětlují, že tento stav má přirozenou příčinu. Vampyrismus je vysvětlován jako druh viru ve filmech Davida Cronenberga Rabid (1976) a Red-Blooded American Girl (1990) režiséra Davida Blytha a v omezené míře také v trilogii Blade.

Rasa byla dalším tématem, jehož příkladem je blaxploitation snímek Blacula (1972) a jeho pokračování Scream Blacula Scream.

Ačkoli upír vždy představoval vášeň a touhu, od dob filmu Bély Lugosiho Dracula (1931) byl upír, ať už muž nebo žena, obvykle zobrazován jako svůdný sexuální symbol. Christopher Lee, Delphine Seyrig, Frank Langella a Lauren Hutton jsou jen několika příklady herců, kteří do ztvárnění upíra vnesli velký sex-appeal. V poslední době se implicitní sexuální tématika upírských filmů stala mnohem otevřenější, což vyvrcholilo ve filmech jako Gayracula (1983) a Upír z Budapešti (1995), dvou pornografických upírských filmech s výhradně mužskou tematikou, a Žízeň po Drákulovi (2005), softcore pornografické adaptaci románu Brama Stokera s výhradně lesbickou tematikou.

Existuje však velmi malý subžánr, jehož průkopníkem se stal Murnauův zásadní film Nosferatu (1922), v němž se ztvárnění upíra podobá odpornému stvoření z evropského folklóru. Ztvárnění této role Maxem Schreckem v Murnauově filmu napodobil Klaus Kinski v remaku Wernera Herzoga Nosferatu – Vampýr (1979). Ve filmu Stín upíra (2000) (režie E. Elias Merhige) hraje Willem Dafoe samotného Maxe Schrecka, který je zde však ztvárněn jako skutečný upír. V knize Stephena Kinga Salem’s Lot (1979) jsou upíři vykresleni zejména jako děsivá, prostoduchá stvoření bez erotiky, jejichž jedinou touhou je živit se krví druhých. Podobné estetické vlivy, jako jsou dlouhé prsty a nehty a celkově groteskní rysy obličeje, vykazuje i hlavní upír ve filmech Subspecies, Radu. Tento typ upíra se objevuje také ve filmu 30 dní v noci.

Důležitou postavou většiny upírských filmů je lovec upírů, jehož předobrazem je Stokerův Abraham Van Helsing. Zabíjení upírů se však změnilo. Tam, kde Van Helsing spoléhal na kůl v srdci, má Jack Crow (James Woods) ve filmu Upíři (1998, režie John Carpenter) k dispozici těžce ozbrojený oddíl lovců upírů a ve filmu Buffy, přemožitelka upírů (1992, režie Fran Rubel Kuzui), scenárista Joss Whedon (který vytvořil televizní seriál Buffy, přemožitelka upírů a spin-off Angel) připojil přemožitelku Buffy Summersovou (ve filmu Kristy Swansonová, v seriálu Sarah Michelle Gellarová) k síti Strážců a mysticky ji obdařil nadlidskými schopnostmi.

Drákula ve filmech a jeho odkazUpravit

Daleko nejznámějším a nejoblíbenějším upírem ve filmech je hrabě Drákula. V průběhu let bylo natočeno velké množství filmů zobrazujících zlého hraběte, z nichž některé jsou řazeny mezi nejlepší filmová ztvárnění upírů. Drákula má k dnešnímu dni více než 170 filmových ztvárnění, což z něj činí nejčastěji zobrazovanou postavu v hororových filmech; má také celkově nejvyšší počet filmových ztvárnění, předčí ho pouze Sherlock Holmes.

Upírský televizní seriálEdit