Jako student scénáristiky dobře chápu, že při snaze adaptovat knihu na film je třeba udělat určité ústupky. Literární nuance se zviditelní, románové dějové oblouky se zmačkají do křehké struktury o třech dějstvích a některé postavy jsou prostě určeny k vyškrtnutí (RIP, Peevesi). Existují však filmy, které se dopouštějí divokých, nevysvětlitelných a neodpustitelných zásahů do své předlohy, a to čistě kvůli Hollywoodu – a asi nejhorší z nich, alespoň podle mého názoru, je Troja z roku 2004. Ano, i kromě kožených kiltů a upřímně politováníhodných účesů byla filmová adaptace Homérovy Iliady tak okatě, hloupě nepřesná, že ve mně vzbuzuje hněv i po deseti letech. U příležitosti desetiletého výročí si tedy pojďme ještě jednou postesknout nad některými zarážejícími úpravami tohoto klasického válečného příběhu (a zároveň se snažme, abychom si mezititulky neopotřebovali klávesnici).
Patroklos byl Achilleův „bratranec“ místo milence
Ačkoli vztah mezi Patroklem a Achilleem není v Iliadě nikdy výslovně popsán, jiná díla takových autorů, jako je Platón nebo Aischylos, líčí tyto postavy jako milence – a Homér rozhodně nedělá nic, co by od této interpretace odrazovalo. Ve skutečnosti je Patroklova smrt z Hektorovy ruky hlavní motivací Achilleova následného zármutkem poháněného zabíjení, jeho kontroverzní neúcty k Hektorově mrtvole a nakonec, jak bylo předpovězeno, i jeho smrti. Ve filmu se však scénáristé rozhodli přebít Achillův vztah k zajaté kněžce Briseis (ahoj, Rose Byrne!) z „jsem naštvaný, protože mi ji chce Agamemnon vzít“ na „osudovou lásku mezi spřízněnými dušemi“, zatímco Patrokla degradovali do role „bratrance“. A hochu, tohle opravdu zatloukají pokaždé, když je jen naznačen: „Aha, ty myslíš jeho bratrance?“ „Ano, jeho bratranec.“ „Ale jsou to bratranci?“ „Vskutku, ten Patroklos je jeho bratranec. Rozhodně, stoprocentně bratranec.“ Je to v podstatě filmařská verze starořeckého „no homo.“
Tato změna je ovšem obzvlášť iritující, protože je dějově naprosto nelogická – rozmělňuje Achillovu pomstychtivou úzkost ze ztráty milence na „Graah! Základní rodinná věrnost!“ – a navíc proto, že byla zjevně změněna, aby uspokojila homofobní cenzory, kteří se báli, že sexuální zápletka mezi dvěma muži by v Peorii neprošla. Nejenže by ponechání nuancí v jejich vztahu vytvořilo mnohem silnější motivaci pro následný Achillův hněv, ale také by skvěle zviditelnilo bisexuální postavu, připomnělo testosteronem nabušenému teenagerskému trhu, že queer týpci se mohou ohánět mečem s těmi nejlepšími (nebo v tomto případě lépe) – a hlavně bychom pravděpodobně viděli Brada Pitta líbat se s Garretem Hedlundem, což, ehm, ano.
Teda, no tak – řekněte mi, že ve všem tom „sparingu“ není nějaké pořádné napětí…
Helena se ve Spartě nikdy necítila doma – až na to, že se tam narodila
Tohle je jistě docela prkotina, ale je to frustrující, už jen proto, že je to tak zbytečné. Když pomineme fakt, že obsazení kohokoli do role Heleny je problematické – protože má být Nejkrásnější ženou, která kdy žila, a žádná herečka nemůže reálně splnit tyto nároky, dokonce ani nesmírně půvabná Diane Kruger -, rozhodli se scénáristé vysvětlit její motivaci k náhlému útěku přes moře s princem Parisem (alias štěněcím Orlandem Bloomem) tím, že jí dali melancholický monolog o tom, že „Sparta nikdy nebyla mým domovem – rodiče mě tam poslali, když mi bylo šestnáct, abych si vzala Meneláa.“
Na což si povzdechnu hlasitým „Ne“: Heleninými rodiči byli král a královna Sparty a ona si vybrala Menelaa z okruhu nápadníků, který zahrnoval všechny vhodné muže v celé zemi – v podstatě něco jako tógou oděná bakalářka. Smlouva, kterou Odysseus donutil všechny Heleniny nápadníky na tomto konkrétním setkání odpřísáhnout – že všichni spojí své zdroje a budou bojovat proti každému, kdo se ji pokusí ukrást -, je vlastně podnětem k trojské válce. Ale ne: ve filmové verzi je z ní nešťastná dětská nevěsta, která se provdala za necitlivého troubu, a Agamemnón jde do války v podstatě proto, že se mu chce.
A když už mluvíme o Meneláovi….
Menelaos umírá, což prostě ne
Těm z vás, kteří si pamatují Odysseu, se možná vybaví scéna, v níž se Odysseův syn Télemachos dvacet let po válce zastaví ve Spartě, aby zkontroloval Menelaa a Helenu, kteří mu vyprávějí bezva historky o jeho otci. To se samozřejmě nemůže stát, když už byl Meneláos probodnut Hektorem poté, co Paris zbaběle vycouval z jejich souboje – což, jak jistě tušíte, je způsob, který si film vybral.
Poté Agamemnon umírá, což, ?!?!?!?!?!?!!
Ačkoli by diváci jistě přežili i bez této drobné odbočky v příběhu Odysseovy dlouhé cesty domů, skutečnost, že se tvůrci rozhodli Agamemnona během závěrečné vrcholné bitvy bodnout do břicha, fakticky ruší celou řadu her – Aischylovu Oresteiu, příběh Agamemnonova návratu domů, jeho vraždy manželkou a jejím milencem a následné pomsty jeho syna. Jistě, pro diváky může být chvilkovým zadostiučiněním sledovat, jak je jeden z hlavních padouchů příběhu vykuchán – a Brian Cox to ve scéně smrti umí pěkně rozjet -, ale je to laciná katarze, která působí nezaslouženě, dokonce i v pokřiveném světě filmu, a nakonec ji přebije řiťolezectví z jeho nepřesnosti.
Teda, šmarjá. Jako by nestačilo, že se musíme dívat na to krysí hnízdo na zátylku Erica Bany.
Obrázky: Warner Bros. Pictures