The Woad to a Sustainable Blue: An Overview of Woad History from Ancient Egypt to Modern Times:

Historie Woadu je téměř stejně zajímavá a pestrá jako historie červené barvy. Modrá barva je v análech používání přírodních barviv zcela stejně vzácná jako červená. V historii existují pouze čtyři zdroje stálého přírodního modrého barviva a existuje pouze jedna molekula, která tuto barvu dává. Tou molekulou je indigo, jehož zdrojem je druh Indigoferas, křídlatka čínská, vilín a ironií osudu také měkkýš, který se kdysi používal k dodávání fialové barvy měkkýšům (tyrským).

Vilín, indigo a indigo z měkkýšů znali již staří Egypťané. V egyptských hrobkách byla nalezena lněná tkanina se všemi vybledlými barvami kromě modré. Molekulární věda sice dokáže říci, že část modré barvy je nepochybně molekula indiga, ale zda tato molekula pocházela z rodu indigovců, woadů nebo měkkýšů, není známo. Všechno indigo je molekulárně identické, bez ohledu na jeho zdroj.

Měkkýšová purpura se od indiga liší jedinou molekulou bromu. Při barvení purpuru se tak v závislosti na povětrnostních podmínkách mohl purpur změnit na indigovou modř. Všechny barvy, včetně indigově modré, použité při tvorbě „stánku“ ve Starém zákoně, pocházely ze smrti. Červená se získávala smrtí hmyzu, fialová smrtí měkkýšů a modrá pocházela především z purpuru měkkýšů. Ve SZ slova používaná k popisu barev ve skutečnosti popisují měkkýše a hmyz, z nichž barvy pocházejí, a nikoliv barvu samotnou.

Pokud vás to zajímá, rychlé vyhledání Exodu 25,4 ve verzi se Strongovými slovními spojeními ukáže, co slova překládaná jako „modrá, purpurová a šarlatová“ v hebrejštině vlastně jsou a znamenají.

Hluboká historie woadu je poměrně zajímavá. V Egyptě, Itálii a Izraeli byla známa poměrně brzy. Jedním z důkazů je, že rostlina woad nese ve všech třech jazycích název „Isatis“, což je velmi neobvyklá situace. Woadu se původně dařilo v Egyptě, Turecku a v teplém podnebí Středomoří. Nějakým způsobem se však rozšířila podél tras lidské migrace a postupně pronikala dále na sever a také dále na východ. Nakonec woad ztratil velkou část své asociace se Středomořím a začal být spojován především se severními kmenovými skupinami – hlavními příklady jsou Piktové, Skotové a Keltové ve staré Británii. I když woad našel své pevné místo také v čínské medicíně, i když ne tolik v jejich barvířské tradici, protože měli přístup i k jiným zdrojům indiga.

Woad a Piktové

Kdykoli začnu mluvit o woadu, první otázka, kterou dostanu, je „co?“. I mezi přírodními barvíři je woad poměrně neznámou rostlinou. Mezi normálními lidmi, dokonce i mezi spisovateli, v dnešní kultuře nikdo pořádně neví, co jsou to barvířské rostliny, a když se zmíníte o nějaké obskurnější, no, to „co“ se obvykle objeví poměrně rychle. Po několika pokusech popsat ji jako rostlinu jsem to nakonec vzdal a řeknu: „woad, víte, ta rostlina, kterou se prý malovali Piktové?“. Někdy tato odpověď zabere, někdy ne a někdy vyvolá hádku o tom, zda se Piktové skutečně malovali tak, jak naznačuje jejich název.

Termín „Picti“ (neboli „Piktové“) byl římský termín, který v podstatě znamenal „pomalovaní“ a odkazoval na zvyk tohoto národa malovat se před bojem. Někteří tvrdí, že barva, kterou používali, byla woadová, zatímco jiní tvrdí, že tomu tak nebylo. Pokud se barva vyráběla z woadu, byla zdrojem barvy pravděpodobně pěna z horní části kádě na kvašení woadu a indiga, nikoliv samotný barvicí louh.

Je ovšem otázkou, zda Piktové skutečně používali woad na válečné barvy, či nikoliv. Větší otázkou pro mě však je, jak se vůbec woad dostal ze Středomoří do Británie. Jediná odpověď, která dává smysl, je, že když lidé migrovali na sever do evropských lesů, přinesli s sebou i semena pro své barvířské rostliny. Ačkoli byla woad původně rostlinou teplého podnebí a Středomoří, nakonec se dokázala přizpůsobit natolik, že se jí dařilo daleko od teplého moře a dostala se jasně až na Island, do Norska a Dánska.

Woad a Keltové

Podobná situace jako u Piktů, Keltové byli spíše v Irsku a Walesu než ve Skotsku a Británii. Předpokládá se, že se také nějakým způsobem pomalovali nebo potetovali woadem. Keltové woad jistě znali a používali ho na své oděvy a látky a možná také při náboženských obřadech.

U Keltů se tradují legendy o jistých událostech kolem woadové kádě. Včetně těch o tom, že někdo kádi řekl „žertovný“ příkaz a káď udělala to, co řekl. Patřilo k tomu i to, že látka zešedla nebo zfialověla namísto modré, nebo že se v látce kvůli nánosu barviva udělala podivná čára.

Tyto legendy mě jako přírodního barvíře fascinují, protože mě zajímá, jestli šlo o chybu v kádi, která se dala snadno napravit, nebo jestli to bylo něco úplně mimo. Kádě s woadem jsou sice složité, ale jakmile člověk pochopí něco z chemie, která za nimi stojí, může být docela zajímavé sledovat, co se stane, když se změní pár drobných proměnných. Částečně jsem si díky experimentování docela jistý, že z kádě s woadem lze získat víc než modrou barvu, a to bez nadměrného barvení nebo změn barvy souvisejících s mořidlem.

Woad And The Scots

Kdo se díval na film Statečné srdce, viděl modrou válečnou barvu, kterou měl Wallace údajně nosit a která měla pocházet z woadu. To sice může být pravda, ale pravděpodobnější je, že se již nepoužívaly tyto odstrašující prostředky, ačkoli samotná woad byla dobře známá po celé Vysočině a téměř každá rodina by měla mít svůj vlastní Woad-vat. Modrá, zejména světle modrá, byla barva spojovaná se sedláky a prostými lidmi, zatímco světlejší a dražší barvy byly spojovány s vyšší třídou. Teprve několik set let po Wallaceovi se začalo prosazovat indigo z Indie a dalších lokalit a netrvalo dlouho a woad jako mnohem světlejší barva než indigo upadl v nemilost.

V Anglii a Francii, než se prosadilo indické indigo, patřili pěstitelé a obchodníci s woadem často k nejbohatším v kraji. Francouzské Toulouse skutečně získalo své bohatství díky woadu a mnoho škol a univerzit v této oblasti bylo původně založeno těmi, kdo z woadu profitovali, obvykle jako obchodníci. Samozřejmě, že nástup indiga a jeho snadné použití nakonec přinesly úpadek woadu a kromě fermentace a fixace barvy jako doplňku ke kádi na fermentaci indiga přestal být woad pro tehdejší barvíře zajímavý.

Přinejmenším woad nebyl zajímavý až do Napoleonovy blokády během Francouzské revoluce.

Woad za Francouzské revoluce

Po Napoleonově vzestupu během Francouzské revoluce zavedla Británie a ostatní evropské monarchie námořní blokádu francouzského pobřeží. Tím účinně zastavily všechny indické obchodní lodě plující do Francie a přerušily veškeré dodávky indického indiga z francouzských břehů. Francouzská armáda však nosila modrou barvu, ale jak ji obarvit bez indiga?

Znovu vstupte do hry s rostlinou woad.

Ačkoli se vědělo, že kdysi dávno byl woad spolehlivým zdrojem modré barvy, léta vzestupu indického indiga způsobila, že se ztratily veškeré znalosti o tom, jak vytvářet nebo barvit z tradičních woadových koulí. Pokud se na barvířských polích něco nezmění, a to rychle, armádě budou nakonec chybět uniformy správné barvy. A tak Napoleon místo změny uniforem vyhlásil soutěž, zda se podaří z woadu získat podobný indigový produkt, jaký se dovážel z Indie a jaký byli barvíři zvyklí používat.

Vítězi soutěže se podařilo vytvořit jednoduchý způsob extrakce woadu, který při správné práci vedl k získání práškového indigového barviva. Napoleonova armáda byla zachráněna a vyrazila do bitvy s indigovými uniformami obarvenými woadem. Nyní musíme poděkovat Napoleonově tvrdohlavosti a odhodlání pokračovat v modrých uniformách, protože kdyby nebyl tvrdohlavý, nikdy bychom se nedozvěděli, že existuje metoda extrakce indiga z rostliny woad, která se neuskutečňuje pomocí koulí. A namísto malebných uniforem by francouzská armáda pravděpodobně jako první zavedla hnědé uniformy (a my bychom mnohem dříve skončili s kamufláží).

Voad v moderních dějinách:

Je to právě tato metoda, vyvinutá kvůli námořní blokádě během Francouzské revoluce, která je nyní moderní metodou získávání indiga z woadu. Poprvé jsem se setkal s přednesem této metody z jedné velmi užitečné knihy. Jamisona B. Hurryho „The Woad Plant and Its Dye“, která již bohužel není v prodeji. Metoda prochází mírnými úpravami v závislosti na tom, s kým mluvíte, ačkoli její základní premisa zůstává vždy stejná.

Po Francouzské revoluci bylo největším problémem indiga z woadu to, že má mnohem nižší výnos z kilogramu listů než indické indigo. Zdá se, že průměrná výtěžnost woadu se pohybuje v rozmezí 2-6 gramů indiga na kg listů, zatímco indické indigo se pohybuje v rozmezí 12-16 gramů na kg listů. Pevně však věřím, že při správném experimentování a postupech by se woad mohl výnosem vyrovnat indickému indigu. V příští části se budu zabývat některými důvody, proč věřím, že by indigo z woadu mohlo konkurovat indickému indigu ve výtěžnosti a barvě, a mými vlastními experimenty, které toto přesvědčení nakonec vytvořily a podpořily.

Zpět k vám:

Jakou další historii woadu znáte? Je něco, co jste slyšel a co byste chtěl doplnit nebo zpochybnit?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.