The insular cortex: a review

Lidská insulární kůra tvoří samostatný, ale zcela skrytý lalok, který se nachází v hloubce Sylvijské štěrbiny. Zde nejprve podáváme přehled nejnovější literatury o konektivitě a funkcích této struktury. Ukazuje se, že tento malý lalok, který zabírá méně než 2 % celkového povrchu kůry, přijímá aferenty z některých senzorických talamických jader, je (většinou recipročně) propojen s amygdalou a s mnoha limbickými a asociačními korovými oblastmi a podílí se na překvapivě velkém množství velmi odlišných funkcí, od vnímání bolesti a produkce řeči až po zpracování sociálních emocí. Dále se vydáme na dlouhou a dobrodružnou cestu rozsáhlou literaturou o strukturální organizaci insulární kůry. Tato cesta přinesla následující poznatky: (1) Pečlivé, ale většinou opomíjené publikace Rose (1928) a Brockhause (1940) jsou pro naše chápání architektury insulární kůry savců stále neocenitelné. (2) Vztah insulární kůry k přilehlému klaustru není ani ontogenetický, ani funkční, ale čistě topografický. (3) Inzulární kůra prošla během evoluce hominoidů velkolepou postupnou diferenciací, ale předpoklad Craiga (2009), že lidská přední insula nemá homolog v opici rhesus, je neudržitelný. (4) Představa Mesulama a Mufsona (1985), že insula primátů se v podstatě skládá ze tří koncentricky uspořádaných zón, agranulární, dysgranulární a granulární, je pravděpodobně správná, ale v současné době panuje mnoho nejasností ohledně podrobnější architektury přední insulární kůry. (5) Velké vřetenovité buňky v páté vrstvě insulární kůry, v současnosti známé jako von Economovy neurony (VEN), nejsou omezeny pouze na savce velkých mozků, jako jsou velryby, sloni, lidoopi a lidé, ale vyskytují se také u opic a promyk, jakož i u hrocha trpasličího, mrože atlantského a kapustňáka floridského. Závěrem poukazujeme na to, že lidská insula představuje jedinečnou příležitost k provedení hloubkové srovnávací analýzy vztahů mezi strukturou a funkcí v typické smyslové a typické kognitivní korové oblasti.