Ženy v černobílých videích nosí bretonské pruhované košile, jaké měla ráda Audrey Hepburnová, a podkolenky. Každá z nich má obruč hula hoop, nebo jich má mnoho. Houpou se s nimi kolem pasu, ale také kolem zápěstí a loktů, ramen a kolen. Brunetka v drdolu otáčí obručí kolem stehen, pak to dělá, zatímco balancuje na jedné noze, a pak vyšplhá po kruhu nahoru po trupu a do vzduchu – tomuto pohybu se říká „hod pizzou“. Mohla by to být scéna z roku 1958, kdy se Spojeným státům zamotala hula hoop hlava, nebýt tisíců sledujících na Instagramu a hashtagů, které videa doprovázejí: #hoop #tricks #skillz. Akrobatky jsou Marawa’s Majorettes, soubor hyper hoopers, který vede Marawa Ibrahim. Vystupovaly na olympijských hrách, vytvořily světové rekordy v obručích a patří k těm, kteří se zasloužili o vzkříšení tohoto fenoménu oh-so 50. let pro věk sociálních médií.
Hula hoop byla móda, která se zdála být odsouzena k zániku, stejně jako pet kameny, Beanie Babies a (lze doufat) fidget spinnery, ale v době, kdy slaví 60. narozeniny, je plastový kruh trendy.
Byli to Richard Knerr a Arthur „Spud“ Melin, zakladatelé hračkářské společnosti Wham-O, kteří proměnili populární australskou hračku, obruč z rákosu, ve vesmírné šílenství. Vyrobili kroužek z lehkého a levného plastu, opatřili jej ochrannou známkou, která evokovala stále ještě exotické území Havaje a jeho trochu sexy, ale přesto rodinný tanec hula, a pak spustili marketingovou kampaň, která byla přímo virální. Muži chodili s obručemi do losangeleských parků, předváděli trik dětem a posílali domů obruč každému, kdo ji dokázal udržet roztočenou. Vedoucí pracovníci společnosti si obruče brali na cesty letadlem a doufali, že se spolucestující budou ptát na zvláštní příruční zavazadla. A společnost Wham-O využila nové mocné médium – televizi – s vtipnými, zdánlivě podomácku vyrobenými reklamami. Zpráva se rozšířila. Společnost prodala během šesti měsíců více než 20 milionů obručí.
Prodej už nikdy nedosáhl takových výšek, přesto se plastová dětská hračka v průběhu let vyvinula v umění, cvičení, dokonce ve formu meditace. (Rytmus obruče pomáhá vyčistit mysl, říkají její vyznavači.) Přijala ji jak kontrakultura – je ozdobou festivalu Burning Man -, tak digitální kultura. Letos v létě představila společnost Virfit obruč Vhoop vybavenou senzory a vysílačem Bluetooth, který prostřednictvím aplikace v chytrém telefonu monitoruje každý pohyb uživatele, a spojila tak kvintesenci posedlosti z 50. let s nejnovější módou sledování kondice. Aktualizace se dočkala i cena:
V 94 letech se Joan Andersonová, o níž vznikl nový krátký dokumentární film Hula Girl, konečně dočkala toho, že pomohla odstartovat obručovou mánii v zemi. — Rozhovor April Whiteové
V 94 letech se Joan Andersonové, která je námětem nového krátkého dokumentárního filmu Hula Girl, konečně dostává zadostiučinění za to, že před šesti desetiletími pomohla odstartovat obručovou mánii v zemi. Mluvila s námi z Kalifornie.
Kdy jste poprvé spatřila obruč? Bylo to v roce 1957. Byla jsem na návštěvě u své rodiny v australském Sydney, a když jsem byla u své sestry, slyšela jsem, jak se lidé v zadním pokoji smějí a baví. Zeptal jsem se: „Co to má znamenat?“ A moje sestra řekla: „To je nový druh hračky, která se jmenuje obruč.“ „Co to má znamenat?“ zeptal jsem se. Dělali to lidé všude kolem. Vypadalo to jako zábava, ale bylo to opravdu těžké. Nejdřív mi to vůbec nešlo.
Přivezl sis nějakou domů do Los Angeles? Do letadla se nedala vzít, ale řekla jsem o ní manželovi. Podnikal v hračkářství a napadlo ho, že by to mohlo být něco, co by ho zajímalo vyrábět, tak jsem napsala mamince a požádala ji, aby mi jeden poslala. Muž, který mi ji doručil až ke dveřím, řekl: „Kdo by si něco takového nechal doručit až z Austrálie?“ „Nevím,“ odpověděla jsem. Často jsem přemýšlel, jestli to dal dohromady, že to byla první hula hoop.
Co si o tomto bláznivém australském výstřelku mysleli vaši američtí přátelé? Obruč jsme měli doma několik měsíců. Děti si s ní hrály a my jsme ji ukazovali přátelům. Jednou večer mi jeden z nich řekl: „Víš, vypadáš, jako bys dělal hula.“ A tak jsem se na to podíval. Řekl jsem: „Tady je ten název: hula hoop!“
Ukázal jste obruč zakladatelům hračkářské firmy Wham-O. V té době jste se s ní seznámil. Spud Melin s námi dělal rozhovor na parkovišti u továrny Wham-O v San Gabriel Valley a já mu ukázal, jak se obruč používá. Zeptal se: „Dá se s tím dělat ještě něco jiného?“. Vzal ji a tak trochu s ní kutálel, aby zjistil, jestli se mu vrátí. „Má to možnosti,“ řekl. Vzápětí Spud volal z představení v Pan-Pacific v Los Angeles: „Kolem stánku je to šílené. Všichni to zkoušejí. Opravdu se to rozjelo!“
Udělal jsi nějakou obchodní dohodu? Bylo to gentlemanské podání ruky. „Když to vydělá peníze nám, vydělá to i vám,“ řekl Spud. „My se o to postaráme.“ No, moc dobrou práci neodvedli. Vedli jsme se společností Wham-O soudní spor. Nakonec řekli, že přišli o peníze, protože prodej náhle ustal.
Dnes už nikdo neví o vašem podílu na vzniku mánie kolem hula-hop. Na začátku to věděl každý. Pak si myslím, že začali přemýšlet, jestli je to pravda, nebo ne, protože se nám za to nedostalo žádného uznání. Wham-O byl ten, kdo hula hoop rozšířil, ale my jsme ho přinesli do Spojených států. Jsem nadšená, že ten příběh – a ten film – je teď venku.“
Předplaťte si časopis Smithsonian nyní za pouhých 12 dolarů
Tento článek je výběrem z červencového/srpnového čísla časopisu Smithsonian
Kupte si
.