Bratři Avettovi se za 16 let své existence změnili z akustických folkových trubadúrů na bluegrassové průkopníky a ikony amerického roots rocku, které hrají v zaplněných arénách.
Stálým motivem jejich hudebního vzestupu je čistá, neokázalá vážnost.
Po oznámení devátého studiového alba True Sadness na začátku letošního roku kapela tuto pověst naplnila dlouhým dopisem fanouškům, v němž vysvětlila emocionální a tvůrčí podněty nové hudby. Otcovství, rodina, ztráta, zlomené srdce a rozvod – to vše spoluzakladatel Seth Avett obnaženě vysvětlil ve více než tisíci slovech.
Pětatřicetiletý Seth se v roce 2013 rozvedl se svou první ženou a dostal se na stránky bulváru, když vyšlo najevo, že chodí s hvězdou seriálu Dexter Jennifer Carpenter. „Zničila mu manželství,“ řekl jeden zdroj bulvárnímu webu. Nepopiratelná bolest z nevydařeného manželství v kontrastu se vzrušením z nové lásky (Avett a Carpenterová loni přivítali syna a minulý měsíc se vzali) slouží jako kontextuální pozadí filmu True Sadness.
Na čtvrté řadové desce s megaproducentem Rickem Rubinem Seth spolu se svým 39letým bratrem Scottem a jejich spoluhráči – baskytaristou Bobem Crawfordem a violoncellistou Joem Kwonem – zdůrazňují tyto protichůdné emoce řadou nových progresivních zvuků: jejich klasická balada s kytarou a banjem se setkává s vybroušenými orchestrálními vlnami, bombastickými basovými linkami typu stomp-and-clap a občasnou elektronickou texturou.
The Daily Beast krátce před vydáním alba hovořil se Sethem:
V oznámení alba jsi uvedl, že True Sadness je autobiografické, ale místy působí víc než to – je to zpověď. V písni „Divorce Separation Blues“ řešíš svůj vlastní rozchod a je to opravdu dost upřímné. Je až šokující, jak upřímně zvládáš psát o rozvodu. To moc umělců nedělá.
Přímo řečeno, každá událost, která změní život, je kvalitní potravou pro psaní písní. A pokud jsi ve své tvorbě upřímný, upřímně, myslím, že by bylo nevyhnutelné o těchto věcech mluvit. Taky mě překvapuje, že není víc písniček o rozvodu. Je to tak běžné, a přitom jediné písničky, které vás napadnou, jsou třeba „D-I-V-O-R-C-E“ od Tammy Wynette. Nedávno jsem si koupil kazetu Hanka Snowa a nevšiml jsem si, že na ní ta písnička je, a když jsem se na ni podíval, objevil jsem „Married by the Bible, Divorced by the Law“ – což je jeden z těch úžasných country titulů ze staré školy.
Ale rozvod se stává tolika lidem, a přesto zůstává tabuizovaným tématem. A v této fázi mého života, jako písničkáře, by bylo nečestné se o některé z těchto věcí nepodělit.
O bolestivosti rozvodu vlastně ani nemluvíš tajemně. Je to přímo v názvu písně.
„Divorce Separation Blues“, ano. Je to opravdu taková holá lyrická prezentace zvláštního okamžiku v mém životě. To, že jsem tu píseň mohl napsat, byl zvláštní okamžik. Abych byl schopen něco takového napsat, alespoň pro mě, musel jsem být dostatečně daleko od bolesti určitého scénáře, abych měl pocit, že vůbec stojí za to o něm psát píseň, a zároveň být dostatečně blízko, abych mohl zprostředkovat jasný zážitek. Rozhodně to není obskurní prezentace zkušenosti s rozvodem v první osobě. Je to velmi jasné, velmi otevřené.“
A svým fanouškům jsi jasně řekl, co tě k této desce vedlo. Co tě vedlo k napsání dlouhého dopisu vysvětlujícího vznik nového alba?“
Neexistoval žádný rozhodovací proces. Nedokážu říct, proč jsem se rozhodl to udělat, kromě trvalé dynamiky, kterou máme s naším publikem, což je jedna z jedinečných komunikací, která probíhá s lidmi, kteří podporují naši hudbu. Myslím, že je to z mé strany přirozený sklon k vytvoření jakéhosi poslání.
Máme s naším publikem skvělou komunikaci. Je to smysluplná komunikace tam a zpět, kdy si uvědomujeme, jakou roli hraje naše hudba v životech lidí. Takže se zdá přirozené, že to oplatíme z naší strany.
Téměř to připomíná minulou éru.
Věk liner notesů už tak nějak pominul. Pokud jste někdo jako já, kdo kdysi hltal liner notes – protože vás strašně zajímalo, kdo hrál na bicí ve čtvrté skladbě -, tak vám to teď chybí. Teď toho spousta zůstává nevyřčena, nebo pokud je to řečeno, slyší to méně lidí. S tím, jak liner notes tak nějak končí, je něco takového jedním z mála způsobů, jak mluvit přímo s posluchači.“
Napsal jsi „jsou tam okamžiky nepopiratelné oslavy a kamarádství, jiné tichého a osamělého vydechnutí“. To zní skoro jako definice celého katalogu The Avett Brothers.
To je velká pravda. Myslím, že nás opravdu baví spousta hudby, která má takový kontrast a takový rozsah. Usilujeme o to. Hudba, kterou s lidmi sdílíme, je stejně rozmanitá jako naše životy. Jsme velmi autobiografičtí autoři písní. Když píšete hodně o svém životě, bylo by nemožné, aby to všechno bylo klidné, nebo jen rozjitřené. V normálním životě se toho děje příliš mnoho. Hudba to bude odrážet, určitě se bude dost lišit.
A to se odráží i ve vlivech, které jsi pro tuhle desku uvedl: Queen, Nine Inch Nails, Pink Floyd, Aretha Franklin atd. Zjevně rozšiřujete svůj zvuk způsobem, který může některým lidem připadat neobvyklý pro kapelu, která znovu zpopularizovala rustikální, vousatou folkovou kapelu.
Je to zajímavá doba. Když se podíváš na spoustu amerických kapel, které spadají do této kategorie, napodobují něco, co bylo silné a aktuální ve 20. nebo 30. a 40. letech. Ale teď, od té doby, je toho mnohem víc, z čeho se dá čerpat. A my, když jsme vyrůstali, jsme nebyli ovlivněni jen tím, co do té doby vyšlo ve folkové hudbě.
Jsme ovlivněni i hudbou, která vznikla do té doby, kdy jsme zakládali kapelu. Máme rádi The Beastie Boys, Nirvanu, Soundgarden, Prince atd. A ten guláš je čím dál větší a rozmanitější, co se týče chutí.
Jako umělec prostě nemůžeš takhle omezovat svůj zvuk, ten se dostane ven. Máme rádi tolik hudby a tolik různých druhů hudby. Prostě si to muselo prorazit cestu do mnoha sfér.“
Pokud se nad tím zamyslíte, je to už deset let od alba Four Thieves Gone, o kterém by většina kritiků řekla, že to byl moment, kdy jste začali do jinak tradiční folkové a bluegrassové hudby skutečně zapojovat netradiční zvuky. Váš vývoj v tomto směru dává smysl.
Naší mentalitou je prostě nechat se vést písní. Kdybyste sledovali naši cestu, viděli byste spoustu písní prezentovaných různými způsoby v průběhu různých období, protože jsme pevně přesvědčeni o tom, že píseň nefunguje vždy nejlépe jedním způsobem. Dnes může být skvělá jako folková píseň, ale za rok, za pět let bude ta píseň možná cenná jako rockerská.
Naše kapela začínala jako starozvučné country, bluegrassové zpracování, protože to bylo to nejmobilnější, co jsme mohli dělat. Nebyli jsme vázáni na žádné pódium, mohli jsme prostě vzít kytaru a banjo a hrát kdekoli. Ale nikdy to nebylo tak, že hele, všechny tyhle písničky jsou dobré jen jako písničky s kytarou a banjem.
Chceme se odvázat. Chceme se osvobodit od spousty omezení. Od té doby se nám otevřely další možnosti, otevřel se nám prostor, a tak jsme se nechali ovlivnit tím, na jaký nástroj můžeme v písni hrát. Nebo jakým směrem se můžeme vydat, pokud jde o styl. Píseň je vůdčí osobností. Následujeme píseň. To je to, kam jdeme. Jsme dost neoblomní v tom, abychom to nechali otevřené.“
První singl z nového alba, „Ain’t No Man“, má tu hutnou produkci s basovou linkou ve stylu „We Will Rock You“, která tupě tleská. Skoro to zní, jako byste mířili do arén.
Máme spoustu zkušeností s hraním v arénách, takže bych lhal, kdybych o tom neuvažoval. A určitě jsou chvíle, kdy něco napíšeme a řekneme si: „Ach jo, tohle by bylo skvělý, kdyby všichni zpívali s námi“ a tak. Ale ve studiu se tím nezabýváme. Prostě se snažíme nahrát co nejlepší interpretaci písní, na kterých pracujeme.
Cítíte nějaký zvláštní tlak při vydávání alba ve volebním roce? Máte pocit, že by něco na albu mohlo být vnímáno jako prohlášení v této bouřlivé době?“
Vlastně mě to ani nenapadlo. To bylo poprvé, co jsem o tom vůbec přemýšlel. Prostě netrávíme moc času tím, že bychom lidem tvrdili náš názor na všechny tyhle věci.“
V roce 2012 jste řekl, že hudba může působit jako velký sjednotitel, že máte jak liberální, tak konzervativní fanoušky. Vzhledem k tomu, jak hluboce je teď Amerika rozdělená, máte pocit, že vaše hudba může zaplnit jakousi prázdnotu?“
Viděli jsme, jak se naši fanoušci sbližují, jsou skvělými přáteli a cestují spolu, a pak si uvědomíme, že jsou politicky protikladní, a vidíme, jak se dostávají do sporů. Viděli jsme skutečné zážitky ze života, kdy se přesně tohle stalo.
Osobně věřím, že hudba je příležitostí ke spojení s prozřetelností. A politika je obecně jen příležitostí ke spojení s člověkem.
Spíše se držím zážitků, které mám s hudbou, než s hašteřením, které probíhá mezi námi lidmi. Myslím, že to lidi určitě sbližuje. Viděl jsem to celý svůj život. Je to velmi čistá forma a je to čistší forma než politické programy a lidé, kteří se na nich shodnou. Nevím, jakou roli v tom hrajeme my, ale měl jsem to štěstí, že jsem viděl, jak se lidé spojují, protože mají společnou naši hudbu.
Pro vaše fanoušky jsou Avett Brothers synonymem Severní Karolíny. Zdá se však, že tento stát je nyní známý především díky svému nechvalně proslulému „koupelnovému zákonu“, který nařizuje, které veřejné toalety musí používat transsexuálové. Co říkáte na to, co se děje ve vašem domovském státě?“
Severní Karolína je krásný stát se spoustou krásných lidí, spoustou lásky, soucitu a rozmanitosti. Je asi trochu složitější, než se jí přisuzuje. Opravdu nemám pódium, abych se k tomu vyjádřil. Jen doufám, že se všichni spojí a udělají místo pro ostatní.
Myslíte si, že umělcům, jako je Bruce Springsteen, pomohlo zrušení koncertů v tomto státě? Nebo si myslíte, že je lepší pokračovat v koncertech a zároveň třeba využít platformu k tomu, aby se na zákon upozornilo?“
V nejbližší době neplánuji rušit žádné koncerty, protože si nemyslím, že je užitečné trestat hudební fanoušky za něco takového, jako je tento zákon. Zrušení koncertu je příležitost postavit se na vrchol hory a hlásat, jak vysoká je vaše morálka. Ale podle mě je rozumné řešení lidi spojit. Tím nechci říct, že si myslím, že se umělci rozhodli špatně. Každý má právo dělat, co chce.