Původní zařízení vážilo 80 liber (36 kg) a zpočátku byly k dispozici pouze 3 kanály pro všechny uživatele v metropolitní oblasti. Později byly přidány další licence, takže celkový počet kanálů dosáhl 32 ve 3 pásmech (viz frekvence IMTS). Tato služba se používala přinejmenším do 80. let 20. století ve velké části Severní Ameriky.
Dne 2. října 1946 uskutečnilo komunikační zařízení Motorola první hovory v rámci nové automobilové radiotelefonní služby společnosti Illinois Bell Telephone Company v Chicagu. Vzhledem k malému počtu dostupných rádiových frekvencí služba rychle dosáhla své kapacity.
Ve Finsku byla služba autotelefonu poprvé dostupná v roce 1971 v rámci služby ARP (Autoradiopuhelin, neboli Car Radiophone) nulté generace. Tu v roce 1982 vystřídal systém 1G NMT (Nordic Mobile Telephone), používaný po celé Skandinávii a v dalších často odlehlých oblastech.
V západním Německu byla služba autotelefonu poprvé uvolněna v roce 1958 jako služba A-Netz. V roce 1971 dosáhla svého kapacitního limitu téměř 11 000 účastníků a v roce 1972 ji vystřídala služba B-Netz, která se vyznačovala přímou volbou a nevyžadovala ke spojení hovorů lidského operátora. K tomu, aby se člověk dovolal účastníkovi, však stále potřeboval znát jeho polohu, protože sluchátko přebíralo místní směrové číslo základnové stanice, která ho obsluhovala. V roce 1985 jej vystřídal systém C-Netz 1G.
V Severní Americe se u automobilových telefonů obvykle používala služba Mobile Telephone Service (MTS), která byla poprvé použita v St. Louis, nebo Improved Mobile Telephone Service (IMTS), než v roce 1984 ustoupila analogové mobilní službě (AMPS). Technologie AMPS byla ve Spojených státech ukončena v roce 2008.
Protože tradiční autotelefon používá výkonný vysílač a externí anténu, je ideální pro venkovské nebo nerozvinuté oblasti, kde mobilní telefony nemusí fungovat dobře nebo vůbec. Vzhledem k současným předpisům Federální komunikační komise USA však musí dopravci platit pokuty za aktivaci jakéhokoli zařízení, které není v souladu s E911, například analogového.
V 80. letech 20. století byl autotelefon populárnější než běžný mobilní telefon. Avšak s tím, jak se mobilní telefony během boomu mobilních telefonů v 90. letech staly lehčími a cenově dostupnějšími, se telefony do auta staly méně rozšířenými. V roce 2000 se telefony do auta staly neobvyklými kvůli pohodlí mobilních telefonů spolu s integračními technologiemi mobilních telefonů v autě, jako je Bluetooth.
Ještě v roce 2008 byly k dispozici některé telefony do auta, včetně telefonů Nokia 810 a Motorola VC6096 pro použití v sítích GSM a telefonu do auta vyrobeného společností NAL Research pro satelitní síť Iridium. Společnost Motorola poskytovala americkým zákazníkům autotelefony m800 a m900 pro použití v sítích CDMA, respektive GSM. Některé autotelefony měly barevné obrazovky a podporovaly vysokorychlostní datové připojení i možnost přístupu ke kartám SIM uloženým v jiných telefonech prostřednictvím rozhraní Bluetooth.
Od roku 2008 je mnoho automobilů vybaveno integrovanými systémy „hands-free“, které umožňují využívat mobilní telefon spotřebitele prostřednictvím bezdrátového spojení Bluetooth nebo využívají integrovaný vysílač. Tyto systémy využívají interně umístěný mikrofon a audiosystém automobilu a mohou být vybaveny hlasovou aktivací a ovládáním.
V mnoha zemích má omezování používání mobilních telefonů za jízdy vzestupnou tendenci.
.