Syndikalismus, nazývaný také anarchosyndikalismus nebo revoluční syndikalismus, hnutí, které prosazuje přímou akci dělnické třídy s cílem odstranit kapitalistický řád včetně státu a místo něj nastolit společenský řád založený na zaměstnancích organizovaných ve výrobních jednotkách. Syndikalistické hnutí vzkvétalo především ve Francii v letech 1900-1914 a mělo značný vliv ve Španělsku, Itálii, Anglii, latinskoamerických zemích a jinde. Na konci první světové války přestalo být silnou a dynamickou silou, ale v Evropě zůstalo zbytkovou silou až do druhé světové války.
Syndikalismus se vyvinul ze silných anarchistických a antiparlamentních tradic francouzské dělnické třídy. Byl značně ovlivněn učením anarchisty Pierra-Josepha Proudhona a socialisty Augusta Blanquiho a koncem 19. století jej jako doktrínu rozvinuli někteří vůdci francouzského odborového hnutí. Ve Francii je syndikalismus znám jako syndicalisme révolutionnaire (slovo syndicalisme znamená pouze „odborářství“). Syndikalistické tendence se s rostoucí silou projevovaly v 90. letech 19. století ve dvou hlavních francouzských odborových organizacích té doby – v Confédération Générale du Travail (CGT) a Fédération des Bourses du Travail. Tajemník posledně jmenované organizace, Fernand Pelloutier, se významně zasloužil o rozpracování charakteristických zásad syndikalismu a jejich šíření mezi dělníky. Když se tyto dvě organizace v roce 1902 spojily, získal trade unionismus, a zejména syndikalismus, obrovský přírůstek síly.
Syndikalisté, stejně jako marxisté, se stavěli proti kapitalismu a očekávali konečnou třídní válku, z níž dělnická třída vyjde vítězně. Pro syndikalistu byl stát ze své podstaty nástrojem kapitalistického útlaku a díky své byrokratické struktuře byl v každém případě nevyhnutelně neefektivní a despotický. Jako přívěsek kapitalistického řádu tedy stát nemohl být použit k reformám mírovými prostředky a musel být zrušen.
Strukturu ideálního syndikalistického společenství si obecně představovali poněkud následovně. Organizační jednotkou by byl místní syndikát, volné sdružení samosprávných „výrobců“. S ostatními skupinami by byl v kontaktu prostřednictvím místní burzy práce („bourse du travail“), která by fungovala jako kombinace agentury pro zaměstnanost a ekonomické plánování. Když by byli všichni výrobci takto propojeni burzou, její správa – složená z volených zástupců členů – by byla schopna odhadnout kapacity a potřeby regionu, mohla by koordinovat výrobu, a protože by byla prostřednictvím ostatních burz v kontaktu s průmyslovým systémem jako celkem, mohla by zajistit nezbytný přesun materiálů a zboží dovnitř i ven.
V souladu se svým pojetím státu jako nástroje kapitalistického útlaku se syndikalisté vyhýbali politickým prostředkům k dosažení svých cílů. Toto spoléhání se na přímé průmyslové akce pramenilo i z praktických důvodů: mimo důl či továrnu, uvědomovali si syndikalisté, by se do hry dostaly politické rozdíly mezi dělníky, které by případně bránily masovým akcím. Uvnitř dávalo jejich podobné zaměstnání dělníkům pocit solidarity. Georges Sorel, přední syndikalistický teoretik, vypracoval koncept „sociálního mýtu“, který mohl být využit k vyburcování dělníků k revoluční akci. Generální stávka, přední syndikalistický nástroj, byla pojata v těchto termínech. Je-li úspěšná, vzbuzuje v dělnících pocit moci; je-li neúspěšná, působí na ně dojmem servilnosti jejich údělu a potřeby lepší organizace a širších cílů.
Ve Spojených státech přijali Industrial Workers of the World určitou formu syndikalismu, ale usilovali o systém založený na velkých, centralizovaných odborech spíše než na místních sdruženích. Italská fašistická diktatura Benita Mussoliniho se snažila využít syndikalistických nálad k získání podpory pro svůj korporativní stát, který se ve skutečnosti velmi rozcházel se syndikalistickým modelem, neboť kladl důraz na silný stát.
Po první světové válce měli syndikalisté tendenci nechat se od hnutí odlákat buď sovětským modelem komunismu, nebo vyhlídkami na zisky dělnické třídy, které nabízely odbory a parlamentarismus v západních republikách. V prvních letech sovětské moci, v letech 1920-21, převládaly kvazisyndikalistické myšlenky v opozičním hnutí odborářských komunistů, které získalo název „dělnická opozice“.
V roce 1921 se v opozičním hnutí odborářských komunistů objevily kvazisyndikalistické myšlenky.