V kanonických evangeliích není o příběhu Veroniky a její roušky žádná zmínka. Nejblíže je zázrak nejmenované ženy, která byla uzdravena dotykem lemu Ježíšova roucha (Lk 8,43-48). Apokryfní Nikodémovo evangelium uvádí její jméno jako Berenikē nebo Beronike (řecky Koinē: Βερενίκη). Jméno Veronika je latinizací tohoto starověkého makedonského jména. Příběh byl později v 11. století rozveden tím, že jí Kristus dal svůj portrét na plátně, kterým později vyléčila císaře Tiberia. Spojení s nesením kříže v pašijích se objevuje až kolem roku 1380 v mezinárodně populární knize Rozjímání o Kristově životě.
V určitém okamžiku se s příběhem začala spojovat relikvie. Pedro Tafur, španělský rytíř, který navštívil Řím v roce 1436, popisuje ve svém cestopisu z roku 1454 v kostele svatého Petra následující:
Na pravé straně je sloup vysoký jako malá věž a v něm je svatá Veronika. Když má být vystavena, udělá se ve střeše kostela otvor a spustí se dřevěná truhla nebo kolébka, v níž jsou dva klerici, a když sestoupí, truhla nebo kolébka se vytáhne nahoru a oni s největší úctou vyjmou Veroniku a ukáží ji lidu, který se tam v určený den shromáždí. Často se stává, že uctívači jsou v nebezpečí života, tak mnoho jich je a tak velký je tisk.
Nepíše však konkrétně, že by byl sám svědkem tohoto vystavování relikvie.
Některé akademické prameny naznačují jiný původ legendy o svaté Veronice: že plátno s obrazem Ježíšovy tváře bylo v latině známo jako vera icon („pravý obraz“) a že tento název relikvie byl nesprávně interpretován jako jméno světice. Katolická encyklopedie z roku 1913 píše:
Věra v existenci pravých obrazů Krista souvisí se starou legendou o králi Abgarovi z Edessy a apokryfním spisem známým jako „Mors Pilati“ („Pilátova smrt“). Pro odlišení nejstaršího a nejznámějšího z těchto obrazů se v Římě nazýval vera icon (pravý obraz), což se v obecném jazyce brzy stalo „Veronikou“.Takto je označován v několika středověkých textech, které zmiňují bollandisté (např. starý augsburský misál má mši „De S. Veronica seu Vultus Domini“ – „Svatá Veronika neboli Tvář Páně“) a Matouš z Westminsteru mluví o otisku Spasitelova obrazu, který se nazývá Veronika: „Effigies Domenici vultus quae Veronica nuncupatur“ – „podobizna tváře Páně, která se nazývá Veronika“. Postupně lidová představivost zaměnila toto slovo za jméno osoby a připojila k němu několik legend, které se liší podle země.
Zmínka o Abgarovi souvisí s podobnou legendou ve východní církvi, s obrazem z Edessy nebo Mandylionu.
Encyclopædia Britannica o této legendě uvádí toto:
Eusebius ve své Historia Ecclesiastica (vii 18) vypráví, jak u Cesareje Filipovy žila žena, kterou Kristus uzdravil z výtoku krve (Mt 9,20-22). Legenda netrvala dlouho a poskytla ženě z evangelia jméno. Na Západě ji ztotožňovali s Martou z Betánie, na Východě ji nazývali Bereniké nebo Beroniké, přičemž toto jméno se objevuje již v díle „Acta Pilati“, jehož nejstarší podoba pochází ze 4. století. Fantaskní odvození jména Veronika od slov Vera Icon (eikon) „pravý obraz“ pochází z „Otia Imperialia“ (iii 25) Gervase z Tilbury (fl. 1211), který říká: „Est ergo Veronica pictura Domini vera“ (v překladu: „Veronika je tedy pravým obrazem Páně“.“)
Veroniku zmiňuje ve svých údajných viděních Ježíše Marie od svatého Petra, karmelitánská řeholnice, která žila ve francouzském Tours a založila úctu k Ježíšově svaté tváři. V roce 1844 sestra Marie uvedla, že ve vidění viděla Veroniku, jak na cestě na Kalvárii stírá závojem z Ježíšovy tváře sliny a bláto. Řekla, že dnešní svatokrádežné a rouhavé činy se přidávají k plivanci a blátu, které Veronika tehdy setřela. Podle Marie Svatoplukovy jí Ježíš ve svých viděních řekl, že si přeje úctu ke své svaté Tváři jako odčinění svatokrádeží a rouhání. Skutky zadostiučinění Ježíši Kristu jsou tedy přirovnávány k Veronice, která utírala Ježíšovu tvář.
Úcta k Ježíšově svaté tváři byla nakonec schválena papežem Lvem XIII. v roce 1885. Veronika se připomíná 12. července.