Prorok islámu údajně řekl, že muslim by se neměl vydávat na pouť nebo zbožnou návštěvu žádné jiné mešity než svaté svatyně v Mekce, Prorokovy mešity v Medíně a mešity al-Aksá v Jeruzalémě. Toto prohlášení v jistém smyslu mapuje posvátnou geografii islámské krajiny. Muslimové uctívají města Mekku, Medínu a Jeruzalém především kvůli silné duchovní symbolice spojené s těmito svatyněmi.
Různé náboženské tradice definují posvátný prostor podle různých kritérií, což odkazuje na mnohost způsobů, jakými je svatost pojímána. Některé tradice zastávají názor, že posvátný prostor je objeven prostřednictvím projevu božství, zatímco jiné tvrdí, že svatost je vytvořena v procesu kulturní práce. V islámské tradici hraje nedílnou roli při posvěcování prostoru vznik a provádění rituálů uctívání. Pojem svatosti jako takový je těsněji spjat s procesem kulturní práce, kdy je prostor posvěcen díky své funkci v božském společenství, a nikoliv kvůli vnímanému projevu božského na určitém místě. Proto jsou města Mekka, Medina a Jeruzalém přijímána jako svatá a jsou považována za posvátná centra kvůli svému důvěrnému spojení se základními islámskými rituálními praktikami.
Abychom pochopili význam těchto svatých měst pro muslimskou imaginaci, je třeba vedle jejich historie zdůraznit i jejich náboženskou symboliku. Na prvním místě mezi těmito třemi centry stojí Mekka, následuje Medina a nakonec Jeruzalém.
Mekka
Město Mekka bylo od nepaměti uctíváno jako svaté centrum. V předislámském období sloužila jako poutní centrum pohanských Arabů a byla domovem jejich nejdůležitějších modlářských božstev. Muslimové však považují Mekku za centrum monoteismu a město, kde byla založena Ka˓ba, první dům pro výhradní uctívání jediného pravého Boha – Alláha. Prorok Abrahám údajně postavil Ka˓bu v tomto neúrodném údolí na boží příkaz. Dlouho předtím zanechal Abraham na tomto místě svého syna Isma˓ila s jeho matkou Hagar, rovněž na boží příkaz. Po návratu o mnoho let později se Abraham se svým synem ujal stavby Ka˓by. Arabové, kteří jsou potomky Isma˓ila, v této oblasti vzkvétali, ale odklonili se od čistého monoteismu svých vznešených předků a v době narození proroka Mohameda byla Mekka centrem uctívání modly.
Když Mohamed začal hlásat své poselství, byl svými mekkánskými spoluobčany tvrdě pronásledován a byl nucen hledat azyl v nedaleké Medíně. Se vznikem islámu se Prorokovi nakonec podařilo Mekku dobýt. Do města vstoupil v roce 630 n. l., očistil ho od všech modl a znovu zřídil Ka˓bu jako symbol čistého monoteismu. Mekka se tak stala centrem muslimských poutí (hadždž). Dodnes se do města každoročně sjíždějí muslimové z celého světa, aby vykonali hadždž, který je jedním z pěti základních pilířů islámu.
Prorok se nerozhodl zůstat v Mekce a místo toho se usadil v Medíně. Mekka se tak nikdy nestala politicky významným městem a sídlo vlády v muslimském světě se vždy nacházelo jinde. Jediné období, kdy mělo město politický význam, bylo krátké období po smrti chalífy Mu˓awiy. Po něm nastoupil v roce 680 n. l. jeho syn Jazíd, ale jeho vládu zpochybnil ˓Abdallah ibn Zubayr, který byl v Mekce prohlášen chalífou. Ibn Zubajrovi se podařilo získat nadvládu nad většinou Arábie a některými částmi Iráku, ale nakonec byl v roce 692 n. l. rozdrcen a zabit ummájadským generálem al-Hadždžem.
Když Abbásovci vytlačili své ummájadské bratrance, rozhodli se nadále vládnout z Bagdádu. Abbásovští chalífové Mekku dobře zaštiťovali a při svých poutních návštěvách rozdávali jejím obyvatelům obrovské sumy peněz. Určitý vliv na dějiny Mekky v tomto období mělo vystoupení karmítijců, militantní sekty, která se stavěla proti Abbásovcům. V průběhu padesáti let sekta podnikala neustálé nájezdy na karavany poutníků a v roce 930 n. l. vpadla do Mekky a zmasakrovala její obyvatele. Odnesli dokonce Černý kámen, základní kámen, který označuje začátek rituálu obcházení Ka˓by. Ten se však zhruba o dvacet let později vrátil a poté nastal relativně klidný stav, kdy poutě v Mekce opět převážily nad politikou.
Nedávná historie města je také svědkem některých dramatických politických událostí. V roce 1979 vtrhla skupina saúdských ozbrojenců do posvátné svatyně, v níž se nachází Ka˓ba, a na šestnáct dní ji obsadila, přičemž zabila mnoho civilistů a vojáků. Kromě těchto ojedinělých událostí však měla Mekka pro muslimy vždy prvořadý význam kvůli Ka˓bě a hadždži. Pouze kvůli rituálům hadždže prováděným ve městě a jeho okolí má Mekka svatozář posvátnosti.
Při pohledu z hlediska posvátné geografie si lze město nejlépe představit jako mozaiku posvátných prostor. V samém centru se nachází Ka˓ba, která je pro muslimy skutečnou branou otevírající se do říše transcendentna. Muslimové na celém světě se při vykonávání pěti denních modliteb dívají směrem ke Ka˓bě a Ka˓ba je bezpochyby nejsilnějším symbolem islámské identity, protože je úzce spojena s povinným úkonem modlitby. Historie Ka˓by je dokonce podrobně popsána v Koránu a je popsána jako první dům založený výhradně za účelem uctívání Boha (3,96). Ačkoli Korán popisuje Mekku jako „plnou požehnání“ (3:96) a jako „azyl bezpečí“ (5:97), daleko přesvědčivěji dále zdůrazňuje funkční charakteristiku Ka˓by. Nebyla postavena za žádným jiným účelem než za účelem zřízení modlitby (14:37).
Blízké okolí Ka˓by bylo také považováno za svatyni a jako taková Ka˓ba a její okolí tvoří svatou mešitu v Mekce, která je obecně známá jako al-Haram al-Šaríf (Vznešená svatyně). V této mešitě se provádějí dva velmi důležité rituály hadždže. Prvním je obcházení Ka˓by. Tento rituál je spojen s Abrahamovou a Isma˓ilovou stavbou domu. Když oba proroci pokládali základy, prosili Alláha o milost a žádali, aby jejich oběť byla přijata. V podobném duchu si poutník tento proces zopakuje a prosí Alláha, když dokončuje cykly známé jako tawwaf.
Druhým rituálem prováděným v mešitě je sai˓, což doslova znamená usilovat. Poutník si přehrává horečné hledání vody, které podnikla Hagar, osvobozená africká otrokyně, která běžela mezi dvěma kopci Saffa a Marwa. Abraham ji tam zanechal samotnou se synem, bez jakýchkoli zásob. Běžela mezi oběma kopci, až ji Bůh nakonec odměnil požehnanou studnou Zamzam, která náhle vytryskla ze země. Poutník si tak připomíná utrpení této vznešené ženy a zároveň si připomíná Alláhovo milosrdenství.
Další posvátné místo spojené s poutí se nachází na okraji Mekky, nepříliš daleko od svaté mešity. Jedná se o tábořiště Mína. V Mině poutníci nejenže tráví většinu z pěti dnů pouti tábořením, ale také zde provádějí rituální oblévání satana. Tento rituál je spojen s pokusem Satana odradit Abraháma od uposlechnutí Alláhova příkazu a uvádí se, že Abraham zahnal Zlého tím, že ho třikrát zasypal oblázky. Poutník si tedy tuto událost přehrává prostřednictvím rituálního házení kamínků, čímž se snaží bojovat s vlastní duchovní slabostí odmítající pokušení. Miná ožívá pouze jednou ročně, a to během pouti, a po zbytek roku je prakticky neobydlená.
Pokračuje-li poutník z Míny, vydává se po cestě na pláně Arafat, vzdálené asi 9 km od centra Mekky. Arafát také ožívá pouze během pouti a je místem, kde prorok Mohamed pronesl slavné poslední kázání. Stát na pláních Arafát a prosit Alláha je vrcholem hadždže. Poutník, kterému se nepodaří dojít do Arafatu ve stanovený den a čas, svou pouť znehodnotí a musí ji vykonat znovu. Tento rituál na rozdíl od většiny ostatních nesouvisí s Abrahámem a je spíše přímo spojen s prorokem Muhammadem, který údajně řekl, že podstatou pouti je prosba v Arafatu.
Mezi Minou a Arafatem se nachází Muzdallifa, oblast, která je s poutními rituály také úzce spojena. Poutník musí Muzdallifu projít na zpáteční cestě do Míny poté, co vykoná prosbu v Arafatu, a vykonat zde povinné modlitby, jak mu to nařídil prorok Mohamed.
Stejně jako každé světové hlavní město se i Mekka neustále proměňuje a modernizuje. Poutní místa se rozvíjejí, aby se usnadnila milionům lidí, kteří je navštěvují, a samotné město se bude v budoucnu jistě rozrůstat a rozšiřovat. Mekka si však vždy zachová svou auru především díky poutím.
Medina
Na rozdíl od Mekky není návštěva Mediny povinnou součástí pouti, ale Prorok osobně schválil cestu do své mešity v Medině za účelem ziyary neboli zbožné návštěvy. V rané éře islámu byla Medína, v předislámských dobách nazývaná Jathrib, politickým hlavním městem rodící se islámské říše. Mekka však byla a stále je z hlediska posvátné geografie daleko důležitější. Oázové město Jathrib, které leží asi 500 kilometrů od Mekky, bylo na počest Proroka přejmenováno a správněji se nazývá al-Madína al-Munawwarra neboli Osvícené město.
Prorok se do Medíny přestěhoval v roce 622 n. l. poté, co se mu nepodařilo přesvědčit Mekkánce o svém poslání. Město bylo mnohem rozmanitější než Mekka, jeho obyvatelstvo tvořili židé, muslimové i modloslužebníci. Prorok se pokusil sjednotit různé frakce do jednoho státního útvaru a jeho úsilí bylo zaznamenáno ve smlouvě známé jako Sahífa al-Madína neboli medínská ústava. Mezitím pokračoval konflikt mezi rodící se muslimskou komunitou v Medíně a mekkánskými pohany. Prorok podnikl ze své nové mocenské základny v Medíně více než sedmdesát výprav proti Mekkáncům, než nakonec dobyl Mekku. Prorok se však do Mekky nevrátil, protože Medína se stala jeho domovem. Právě odtud se zaměřil na šíření poselství islámu do oblastí mimo Arabský poloostrov. V době jeho smrti v roce 632 n. l. byl islám připraven dobýt byzantské Římany a Peršany, kteří ohrožovali jeho severní hranice.
Medína zůstala politickým hlavním městem islámské říše i za vlády čtyř chalífů, kteří nastoupili po Prorokovi. S vypuknutím občanské války za vlády ˓Aliho (posledního ze čtyř chalífů) začalo město pomalu ztrácet politický význam. ˓Ali opustil Medínu v říjnu 656 n. l., aby potlačil povstání v Iráku, a už se nevrátil. Město Kufa bylo po krátkou dobu centrem dění, ale s nástupem Mu˓áwího na post chalífy v roce 661 n. l. se Damašek stal politickým hlavním městem muslimského světa. Kromě ojedinělých případů převratů se od této chvíle v Medíně nedělo nic dalšího, co by mělo zásadní politický význam.
Medína se sice v politické sféře dostala zcela na okraj, získala však značný věhlas jako centrum islámského intelektuálního života. Medínští učenci hráli důležitou roli v raném vývoji islámské jurisprudence a ve sběru hadísů (prorockých tradic). V tomto důležitém formativním období se medínská právní škola proslavila dílem jednoho z nejvýznamnějších učenců, Málika ibn Anase, který zemřel v roce 795 n. l.
Pro muslimskou komunitu však nakonec nemá prvořadý význam ani intelektuální, ani rané politické postavení Medíny. Medína je uctívána, protože je městem Proroka islámu a prvním islámským státním útvarem. Právě v Medíně islám zapustil kořeny a byl upevněn. Ve městě se také nachází několik významných mešit, které jsou úzce spjaty s historií rituálních modliteb. To je možná hlavní důvod, proč Prorok povzbuzoval muslimy k návštěvě Medíny. Její posvátná místa nejen zachycují ranou historii rituálních modliteb, ale také posilují odhodlání a závazek věřících právě k těmto praktikám.
První mešitou postavenou v Medíně byla mešita Quba. Tato mešita leží na tehdejším okraji města a je to místo, kde se Prorok na několik dní zastavil před vstupem do města. Zde položil základy kubánské mešity. Mešita v Kubě zůstala Prorokovi drahá a ještě dlouho poté, co se usadil v Medíně, sem o sobotách chodil trávit čas modlitbou a rozjímáním. Muslimové, kteří dnes navštěvují Medínu, tuto praxi stále napodobují a v sobotu brzy ráno se vydávají po cestě do mešity v Kubě, kde zůstávají až do poledne, jak to měl Prorok ve zvyku.
Nejvýznamnější mešitou v Medíně je nicméně stále Prorokova mešita, označovaná také jako Haram al-Madína (Medínská svatyně). K mešitě byly připojeny Prorokovy vlastní obytné prostory, a když Prorok zemřel, byl pohřben v jednom ze svých bytů. Prorokův hrob je tak dodnes připojen k jeho mešitě. Ačkoli ortodoxní islámská doktrína se k uctívání hrobů staví odmítavě, muslimové po celém světě přicházejí do mešity, aby hrob navštívili. Tato praxe je tolerována, pokud se tak děje pod záminkou návštěvy mešity, neboť Prorok údajně prohlásil, že modlitba v jeho mešitě je odměněna více než modlitba kdekoli jinde, s výjimkou modlitby v haramu v Mekce, která přináší nejvyšší odměnu. V Medíně, stejně jako v Mekce, je to opět akt modlitby, který tomuto důležitému prostoru propůjčuje posvátnost.
Poslední mešitou, která se těší zvláštnímu postavení, je mešita Qiblatyn, což doslova znamená mešita dvou směrů. Na rozdíl od prvních dvou má tato mešita spíše historický než rituální význam. Za modlitbu v ní není zmíněna žádná zvláštní odměna, ani Prorok nestanovil precedens její pravidelné návštěvy. Je však důležitá kvůli významné události, k níž v ní došlo. Po dobu šestnácti měsíců po Prorokově přestěhování do Medíny se povinné modlitby konaly směrem k Jeruzalému. Při modlitbě v mešitě Qiblatyn bylo Prorokovi božím pokynem nařízeno, aby při modlitbě změnil orientaci a obrátil se čelem ke Ka˓bě v Mekce (2:142). I dnes se muslimové na celém světě modlí čelem k Mekce a na památku Božího příkazu Prorokovi muslimové tuto mešitu při návštěvě Medíny stále navštěvují.
Náboženská literatura o Medíně je plná zpráv, které popisují přednosti města, ale mnohé z nich jsou apokryfní, a proto nestojí za zmínku. Taková vyprávění však dodávají svatému statusu města dodatečnou auru a přitažlivost, i když ve skutečnosti nemají velký význam.
Jeruzalém
Ačkoli je status Jeruzaléma jako třetího svatého města islámu v primárních islámských pramenech mimořádně dobře zakotven, muslimové si nenárokují výlučná duchovní práva na toto svaté město. Jeruzalém je drahý všem třem abrahámovským náboženstvím a muslimové, křesťané a židé o něj v průběhu staletí sváděli tvrdé boje.
Židé město vždy uctívali jako místo svatého chrámu, ale pohanští Římané zahladili všechny zbývající stopy židovského života v Jeruzalémě již asi pět století předtím, než se město dostalo pod muslimskou nadvládu, v roce 638 n. l. Když římský císař Konstantin přijal křesťanství, bylo město pokryto křesťanskými památkami. Přestože Židé neměli šanci obnovit svůj chrám, Konstantin jim jednou ročně po zaplacení poplatku povolil vstup do města, aby mohli oplakávat zničení chrámu.
V roce 614 př. n. l. se Jeruzaléma zmocnili Peršané a zmasakrovali přitom tisíce křesťanů. O čtrnáct let později se římskému císaři Herakleiovi podařilo útočníky vyhnat a získat zpět zemi i město. Na oplátku se strašlivě pomstil Židům, kteří byli obviněni ze spolčení s perskými útočníky. Na úsvitu islámu byla tedy židovská přítomnost v Jeruzalémě opět krutě vyčištěna křesťany.
Islámská říše prodělala po Prorokově smrti mohutný rozmach. Za vlády třetího chalífy ˓Umara ibn al-Chattába postoupili Byzantinci Jeruzalém islámu. V roce 638 n. l. sám chalífa přijal kapitulaci města od jeho křesťanského patriarchy Sofronia. V nebývalém projevu tolerance ˓Umar poskytl křesťanům ochranu jejich náboženských míst a zaručil se za jejich bezpečnost. Dokonce odmítl patriarchovu nabídku vykonat polední modlitbu v křesťanské svatyni, protože uznal význam modlitby při osvojování a posvěcování prostoru. Důvody odmítnutí vysvětlil tím, že nechce vytvářet záminku pro budoucí generace, které by mohly hledat ospravedlnění pro konfiskaci této křesťanské svatyně a přeměnit ji na místo islámských bohoslužeb.
˓Umar se okamžitě pustil do vytipování míst, která mají pro muslimy náboženský význam. Jeruzalém je v Koránu zmíněn jako město, do kterého se Prorok vydal na noční cestu a ve kterém se shromáždil se všemi předchozími proroky a vedl je k modlitbě. ˓Umar proto tuto oblast vyhledal a označil ji jako svatyni. Právě zde byla postavena mešita al-Aksá. Prorok pak údajně vystoupil na nebesa, kde jemu a jeho následovníkům Alláh uložil pět denních modliteb. Jeho výstup se odehrál z velkého kamene, který byl objeven pod hromadou hnoje, což naznačuje, že oblast svatyně neměla v té době pro ostatní náboženské komunity žádný význam. ˓Umar nařídil oblast vyčistit a vykonával zde modlitby. Stavba stavby známé jako Skalní dóm byla zahájena kolem roku 688 n. l. na příkaz ˓Abda al-Malika ibn al-Marwana, pátého chalífy po Mu’awwijovi.
Jeruzalém začal být muslimům znám jako Bajt al-Makdis nebo prostě al-Kuds (Svaté město). Poté jej jako posvátné místo zaštiťovali a udržovali všichni muslimští chalífové od Abbásovců až po Osmanskou říši, která město nakonec ztratila pod britským mandátem na počátku dvacátého století. Město zůstalo pod muslimskou nadvládou po třináct století, s výjimkou krátkého přerušení v důsledku křížových výprav. V tomto dlouhém období byla největší pohromou, která islám postihla, ztráta Jeruzaléma křižáky v roce 1099 n. l. Město nakonec znovu dobyl Saláh ad-Dín al-Ajjúbí (Saladin) o devadesát let později, v roce 1187 n. l. Mezitím byly ve jménu Krista povražděny tisíce muslimů a Židů. Saladin projevil pozoruhodnou toleranci nejen k Židům, ale i ke křesťanům, a za jeho vlády židovská komunita ve městě opět vzkvétala a našla zde bezpečný azyl před pronásledováním.
Je důležité poznamenat, že z doby arabského dobytí Jeruzaléma není zmiňováno žádné židovské kultovní místo. Zmínky o Zdi nářků jako o místě, kam zbožní Židé přicházeli oplakávat ztrátu chrámu, se objevují až v době Saladinova znovudobytí. Tato zeď byla označena jako západní zeď areálu Al-Aksá a Židé z ní chodili na toto místo k modlitbám.
Tento projev zbožnosti byl muslimskými vládci Jeruzaléma tolerován, což mělo nejzávažnější důsledky v nedávné době, po vzniku židovského státu Izrael v okupované Palestině. To, co bylo původně gestem tolerance, začali někteří věřící Židé považovat za absolutní právo nejen na přístup, ale nakonec i na vlastnictví. Dnes mezi židy a muslimy zuří zuřivý spor o místo, kde se nachází komplex al-Aksá.
Pokusy OSN udělit městu Jeruzalém mezinárodní status s rovným přístupem pro všechny tři náboženské skupiny byly až dosud neúspěšné. Jeruzalém dnes potřebuje toleranci a prozíravost novodobého ˓Umara nebo Saladina; vůdce s temperamentem, který by projevoval stejnou úctu všem třem náboženstvím a udržoval posvátnost Jeruzaléma ku prospěchu všech.
Svatá města nebo místa jsou neoddělitelně spojena s transcendentnem a vždy budou dominovat náboženské představivosti, navzdory obrovské dani, kterou si někdy vybírají konflikty a spory. Pouze v těchto posvátných prostorech je nakonec překonána lidská smrtelnost, což věřícím umožňuje stanout v přítomnosti božského. Dokud bude převládat muslimská praxe a víra, vždy budou existovat lidé, kteří si budou nárokovat posvátnost tří duchovních hlavních měst islámského světa:
Viz takéKalifát ; Skalní dóm ; ˓Ibadát ; Mi˓raj ; Mohamed .
BIBLIOGRAFIE
Armstrong, Karen. Dějiny Jeruzaléma. London: HarperCollins, 1996.
Chidester, David. „Poetika a politika posvátného prostoru: Towards a Critical Phenomenology of Religion“. In Od posvátného k božskému: A New Phenomenological Approach. Edited by Anna-Teresa Tymieniecka. Boston: Kluwer Academic Publishers, (1994): 211-231.
Eliade, Mircea. Posvátné a profánní. Přeložil W. R. Tusk. New York: Harcourt, Brace & World, 1959.
Farouk-Alli, Aslam. „Koránský pohled a analýza pojetí posvátného prostoru v islámu“. In Journal for the Study of Religion, 15, č. 1 (2002): 63-78.
Goitein, S. D. „Historické pozadí stavby Skalního dómu“. In Journal of the American Oriental Society (JAOS), 70 (1950): 104-108.
Goitein, S. D. Studies in Islamic History and Institutions. Leiden: E. J. Brill, 1966.
Hilali, T. a Khan, M., tr. Výklad významů vznešeného Koránu v anglickém jazyce. Rijád: Dar-us-Salam, 1995.
Peters, F. E. Hadždž: Muslimská pouť do Mekky a na svatá místa. Princeton: Princeton University Press, 1994.
Peters, F. E. Mecca and Hijaz: B.: A Literary History of the Muslim Holy Land [Literární dějiny muslimské Svaté země]. Princeton, N.J: Princeton University Press, 1994.
Shariati, Ali. Hadždž: zamyšlení nad jeho rituály. Přeložila Laleh Bakhtiar. Chicago: Kazi Publications, 1993.
Tibawi, A. L. „Jerusalem: Jeho místo v islámu a arabských dějinách“. In The Islamic Quarterly XII, no. 4 (1968): 185-218.
Watt, W. M. and Winder, R. B. „Al Madina“. In The Encyclopaedia of Islam (Encyklopedie islámu). Edited by E. Van Donzel, B. Lewis, and C. Pellat. Leiden: E. J. Brill, 1978.
Watt. W. M. a kol. „Makka“. In The Encyclopaedia of Islam. Edited by E. Van Donzel, B. Lewis, and C. Pellat. Leiden: E. J. Brill, 1978.
Aslam Farouk-Alli
.