Od té doby, co se v roce 1980 objevil v DSM-III termín „sociální fobie“, panují nejasnosti ohledně rozdílů mezi „stydlivostí“ a „sociálně úzkostnou poruchou“ (nová diagnostická kategorie dříve nazývaná „sociální fobie“).
Někteří si kladou otázku, zda psychiatři nevzali osobnostní rys, jako je stydlivost, a nepřipsali mu další negativní vlastnosti.
Jiní zpochybňují předpoklad, že sociální úzkostná porucha je stejný konstrukt jako stydlivost, nebo s ní dokonce dobře koreluje.
Nejnovější výzkum, publikovaný v časopise Journal of Current Psychiatry, svazek 12, č. 11, na mnohé z těchto otázek odpovídá.
Shrnuli jsme výsledky nedávných studií publikovaných ve vědeckých časopisech. Po shrnutí poznatků následuje podrobnější a obsáhlejší článek.
SOUHRN ZJIŠTĚNÍ
- Stydlivost a sociální úzkostná porucha jsou dvě různé věci.
- Stydlivost je osobnostní rys.
- Mnoho lidí, kteří se stydí, nemá negativní emoce a pocity, které provázejí sociální úzkostnou poruchu. Žijí normálním životem a stydlivost nevnímají jako negativní rys.
- Ačkoli mnoho lidí se sociální úzkostnou poruchou je stydlivých, stydlivost není předpokladem sociální úzkostné poruchy.
Není pravda, že všichni lidé se sociální úzkostnou poruchou jsou stydliví. Osobně jsem pracoval s mnoha lidmi, jejichž osobnost byla extrovertní. To, že měli sociální úzkost, je brzdilo a omezovalo v tom, co chtěli v životě dělat. Když sociální úzkost překonali, zjistili, že je baví být středem pozornosti a životem večírku.
Definice „sociální úzkostné poruchy“ se za posledních třicet let posunula, protože závažnost situace se stala jasnější a vládní epidemiologické údaje neustále ukazovaly, že příznaky sociální úzkosti trpí větší procento celkové populace.
Malé změny byly provedeny v nejnovější verzi, DSM-5, kde se uvádí, že „strach, úzkost nebo vyhýbání se jsou trvalé, obvykle trvající 6 a více měsíců.“
Otázka, co představuje „stydlivost“ na rozdíl od „sociální úzkostné poruchy“, vznikla kvůli problémům s nadměrnou nebo nedostatečnou diagnostikou míry pociťované sociální úzkosti.
Pokud budeme každého, kdo je prostě „stydlivý“, považovat za člověka s poruchou, povede to ke stereotypizaci a plýtvání zdroji. Pokud budeme sociální úzkostnou poruchu diagnostikovat nedostatečně, pak se lidem s jejími příznaky nedostane potřebné léčby.
Pokud mají sociální úzkostná porucha a stydlivost něco společného, existují mezi nimi výrazné rozdíly. Vezměme si definice obou pojmů:
Stydlivost: úzkost, zábrany, zdrženlivost nebo jejich kombinace v sociálních a mezilidských situacích a nervozita nebo obavy z hodnocení druhými. Stydlivost je považována za normální aspekt osobnosti, který v sobě spojuje prožívání sociální úzkosti a inhibovaného chování, ale je také popisována jako „stabilní temperament“.1
Stydlivost je klasifikována jako osobnostní charakteristika.
Sociální úzkostná porucha je klasifikována jako značná míra strachu, rozpaků nebo ponížení v situacích založených na sociálním výkonu, a to do té míry, že se postižená osoba těmto situacím často zcela vyhýbá nebo je snáší s vysokou mírou stresu.2
Vysoká míra úzkosti a strachu způsobuje vyhýbání se i činnostem, kterých se lidé chtějí účastnit.
Lidé se sociální úzkostnou poruchou snášejí vysokou míru úzkosti při každodenních činnostech a tato vysoká míra úzkosti je nutí vyhýbat se situacím, kterých by se rádi účastnili.
Klíčový rozdíl mezi oběma definicemi spočívá v tom, že sociální úzkostná porucha není považována za „normální“ aspekt osobnosti nebo osobnostní charakteristiku, zatímco stydlivost ano.
Lidé, kteří jsou stydliví, mohou ve skutečnosti tento stav považovat za pozitivní vlastnost, zatímco osoba se sociální úzkostnou poruchou by svůj stav pozitivně nepopsala.
Lidé se sociální úzkostí denně zažívají strach, úzkost, stres, rozpaky a ponížení. Množství prožívané úzkosti je dostatečné k tomu, aby způsobilo velkou emocionální bolest a způsobilo, že se lidé situacím raději vyhýbají, než aby jim čelili a prožívali strach a úzkost.
Způsob, jakým je definováno „významné“ postižení nebo úzkost, ovlivňuje to, zda jsou příznaky sociální úzkosti klasifikovány jako porucha nebo bez poruchy. To, co představuje „významné“ postižení a distres, je subjektivní, a tak se počet lidí se sociální úzkostnou poruchou pohybuje od 1,9 % do 20,4 % populace v závislosti na různých definicích „významného“ postižení.4
K často citovanému číslu 7 % lidí se sociální úzkostnou poruchou se dospělo definováním významného postižení jako střední míry úzkosti. Je pravděpodobné, že toto procento je konzervativní.
Existuje otázka, zda se stydlivost a sociální úzkost liší kvalitativně nebo kvantitativně, ale zdá se, že odpověď zní, že se liší jak kvalitativně, tak kvantitativně…
Pokud by existoval pouze kvantitativní rozdíl, vyžadovalo by to, aby všichni lidé se sociální úzkostnou poruchou byli stydliví, a to není tento případ.
Jen asi polovina osob s diagnózou sociální úzkostné poruchy uvádí, že se stydí.
Podíváme-li se na to z jiného úhlu pohledu, pak méně než 25 % stydlivých osob splňuje kritéria pro sociální úzkostnou poruchu3 , což znamená, že mnoho lidí se stydí, aniž by z toho měli strach, úzkost a trápení.
Kvalitativně je diagnóza „sociální úzkostné poruchy“ spojena s:
- Větší přítomností koexistujících nebo dalších poruch s odkazem na původní diagnózu (tj, komorbidita s jinými úzkostnými poruchami, depresí, dystymií atd.)
- Větší závažnost vyhýbání se a zhoršení kvality života
- Horší kvalita života1,3,5
Závěry
- Hranice stydlivosti a sociální úzkostné poruchy se překrývají, přesto jde o zcela odlišné konstrukty, které v sobě zahrnují kvalitativní i kvantitativní rozdíly.2
- Existuje spektrum plachosti, které se pohybuje od normální úrovně až po vyšší úroveň, která se překrývá s prožíváním SAD, ale oba stavy představují odlišné konstrukty.5
- Silnější úzkost spojená s trápením z toho, že máte úzkost, a významným narušením ve více oblastech fungování může naznačovat problematičtější sociální úzkost – diagnózu sociální úzkostné poruchy – nikoliv jen „normální“ stydlivost.
- Osoby s klinicky významnou sociální úzkostí, spíše než se stydlivostí, mají tendenci uvádět větší negativní dopady na své vztahy a na výkon v práci nebo ve škole a také větší úzkost z toho, že mají úzkost.
- Kognitivně-behaviorální terapie je doporučovanou terapeutickou metodou, zejména u mírných až středně závažných případů SAD. V těžkých případech lze SAD léčit kombinací CBT a medikace s cílem časem medikaci případně vysadit.
Citace
Burstein M, Ameli-Grillon L, Merikangas KR. Plachost versus sociální fobie u americké mládeže. Pediatrics (Pediatrie). 2011;128:917-925.
Chavira DA, Stein MB, Malcarne VL. Scrutinizing the relationship between shyness and social phobia [Zkoumání vztahu mezi stydlivostí a sociální fobií]. J Anxiety Disord. 2002;16:585-598.
Furmark T, Tillfors M, Everz PO, et al. Social phobia in the general population: prevalence and sociodemographic profile. Soc Psychiatry Psychiatr Epidemiol. 1999;34:416-424.
Heiser NA, Turner SM, Beidel DC, et al. Differentiating social phobia from shyness. J Anxiety Disord. 2009;23:469-476.
Richards, TA, Comprehensive Cognitive-Behavioral Therapy for Social Anxiety Disorder. https://socialanxietyinstitute.org/comprehensive-cognitive-behavioral-th…. Získáno v roce 2014: 22. ledna.