Strukturalismus je intelektuální směr a přístup k vědám o člověku 20. století (kromě filosofie měl zásadní vliv na lingvistiku, sociologii, antropologii a další obory), který se snaží analyzovat určitou oblast jako komplexní systém vzájemně propojených částí. Obecně řečeno, strukturalismus tvrdí, že veškerá lidská činnost a její produkty, dokonce i samotné vnímání a myšlení, jsou konstruované a nikoliv přirozené, a zejména že vše má smysl díky jazykovému systému, v němž se pohybujeme. Je úzce spjat se sémiotikou, která se zabývá znaky, symboly a komunikací a tím, jak je význam konstruován a chápán.
Strukturalismus jako obecný směr má čtyři hlavní společné myšlenky: za prvé, každý systém má strukturu; za druhé, struktura je to, co určuje pozici jednotlivých prvků celku; za třetí, „strukturální zákony“ se zabývají spíše koexistencí než změnami; a za čtvrté, struktury jsou „skutečné věci“, které se nacházejí pod povrchem či zdáním významu.
Zpravidla se má za to, že strukturalismus má svůj původ v díle švýcarského lingvistického teoretika Ferdinanda de Saussura (1857-1913) z počátku 20. století, ale brzy se začal uplatňovat v mnoha dalších oblastech, včetně filozofie, antropologie, psychoanalýzy, sociologie, literární teorie a dokonce i matematiky. Na počátku 20. století Saussure vytvořil vědu o znacích vycházející z lingvistiky (sémiotiku nebo sémiologii). Zastával názor, že každý jazyk je jen složitý systém znaků, které vyjadřují myšlenky, s pravidly, jimiž se řídí jejich používání. Základní abstraktní strukturu jazyka nazýval „langue“ a konkrétní projevy či ztělesnění „parole“. Došel k závěru, že každý jednotlivý znak je v podstatě arbitrární a že mezi signifikátem (např. slovem „pes“) a signifikátem (např. mentálním konceptem skutečného zvířete) neexistuje žádný přirozený vztah.
Na rozdíl od romantického nebo humanistického modelu, podle nichž je autor výchozím bodem nebo původcem jakéhokoli textu, strukturalismus tvrdí, že jakékoli písemné dílo (nebo jakýkoli „označující systém“) nemá žádný původ a že autoři pouze obývají již existující struktury („langue“), které jim umožňují vytvořit jakoukoli konkrétní větu nebo příběh („parole“), odtud myšlenka, že „jazyk mluví námi“, a nikoli že my mluvíme jazykem. Strukturalismus byl také do jisté míry reakcí na fenomenologii v tom smyslu, že tvrdil, že „hloubka“ zkušenosti může být ve skutečnosti pouze důsledkem struktur, které samy o sobě nejsou zkušenostní.
Ačkoli by pravděpodobně všichni popřeli, že jsou součástí tohoto tzv. hnutí, filosof Michel Foucault, antropolog Claude Lévi-Strauss (1908 – 2009), psychoanalytik Jacques Lacan (1901 – 1981), vývojový psycholog Jean Piaget (1896 – 1980), lingvisté Roman Jakobson (1896 – 1982) a Noam Chomsky (1928 – ), literární kritik Roland Barthes (1915 – 1980) a marxističtí teoretici Louis Althusser (1918 – 1990) a Nicos Poulantzas (1936 – 1979) se podíleli na rozvoji teorie a technik strukturalismu, přičemž většina tohoto vývoje probíhala ve Francii.
Zejména Barthes ukázal, jakým způsobem masová média šíří ideologické názory na základě své schopnosti přimět znaky, obrazy a signifikanty, aby fungovaly určitým způsobem a zprostředkovávaly v rámci populární kultury hlubší, mýtické významy, než jaké bezprostředně naznačují povrchní obrazy (např.Union Jack znamená národ, korunu, impérium, „britskost“ atd.).
V šedesátých letech se stal hlavní silou v rámci celkového hnutí kontinentální filosofie v Evropě a ve Francii šedesátých let zaujal piedestal existencialismu. V sedmdesátých letech se však dostal pod rostoucí vnitřní palbu kritiků, kteří mu vytýkali přílišnou rigiditu a ahistoričnost a upřednostňování deterministických strukturálních sil před schopností jednotlivých lidí jednat, a školy jako dekonstruktivismus a poststrukturalismus se pokusily odlišit od prostého používání strukturální metody a rozejít se se strukturalistickým myšlením. Při zpětném pohledu budí pozornost spíše tato hnutí, která zplodil, než samotný strukturalismus.