Napsal jsem to jako referát do školy na jaře 2001. Doprovázela ji řada malých modelů různých oblouků z různých kultur a časových období.
Oblouk je neuvěřitelný architektonický objev, který pochází z dávných dob, ale dodnes se hojně používá, protože až do 19. století to byl jediný známý způsob zastřešení budovy bez použití trámů. Vyskytuje se v mnoha tvarech – půlkruhový (římský), segmentový (méně než polovina kruhu) nebo špičatý (gotický). Oblouk se vyvinul ze sloupku a nadpraží, případně z římsy, která je tvarem i principem podobná oblouku. K objevu oblouku mohly nakonec vést snahy o stavbu valbových střech s menšími celky a menší hmotností.
Oblouky jsou tvořeny klínovými kvádry, tzv. voussoiry, zasazenými úzkou stranou směrem k otvoru tak, aby se do sebe zaklesly. Nejvyšší voussoir se nazývá klíčový kámen. Jakmile je oblouk uzamčen, nemůže se pod žádnou vahou zhroutit a jediné nebezpečí spočívá v tom, že se sloupky pod tlakem rozpadnou. Aby k tomu nedošlo, vyžaduje většina oblouků oporu jiných oblouků, zdí nebo přípor.
Oblouk byl nalezen v mnoha různých kulturách, již v Mezopotámii. Egypťané jej používali v hrobkách a klenbách, nikdy však v monumentální architektuře, jako jsou chrámy. Zřejmě se jim zdálo, že se k tomuto účelu nehodí. Také Řekové používali oblouk výhradně pro praktické stavby, ale mnohé z principů, které vyvinuli, později využili Římané.
Obecně se oblouk začal používat v jakémkoli druhu památky až v době Etrusků. Nejlepším příkladem je Porta Augusta, kde je oblouk kombinován s řeckými architektonickými myšlenkami. Římané si tuto kombinaci vypůjčili a používali ji znovu a znovu, ale její vynález patří výhradně Etruskům.
Římané učinili ve vývoji oblouku mnoho velkých kroků. I když si vypůjčili mnoho technik od dřívějších ras, Římané vynalezli myšlenku postavit oblouk na dva vysoké podstavce, aby překlenul chodník, například veřejnou komunikaci. Vnější stěna Kolosea se zdá být téměř celá tvořena oblouky. Vidíme zde příklady valené klenby a složitější žlábkové klenby, které Římané vyvinuli ze základního oblouku. Římané používali oblouky i pro běžné účely, například při stavbě mostů a akvaduktů.
Oblouky se používaly i ve středověku, zejména v katedrálách (nahoře druhý zprava), kde pomáhaly udržet velkou váhu kamenných stropů, zejména když byly stěny oslabeny přítomností mnoha oken. Právě zde se k podepření oblouků často používaly opěráky. Přípory, kterým se někdy kvůli jejich výšce říká „létající přípory“, představují jednoduchou konstrukci kamenného pilíře s „mostem“ na vrcholu, který se napojuje na oblouk nebo stěny budovy a poskytuje stavbě dodatečnou oporu. Oblouky se také často vyskytovaly v dlouhých řadách v katedrálách, aby si navzájem pomáhaly. Přibližně v této době se začal vyvíjet špičatý oblouk jako alternativa k tradičnímu oblému oblouku. Tento hrotitý neboli gotický oblouk se stal v tehdejší architektuře velmi rozšířeným.
Jedinečný v architektuře byl islámský oblouk, který se přibližně ve stejné době vyskytoval na Blízkém východě. I tato kultura dosáhla v oblouku mnoha pokroků. Zatímco zde se používal špičatý oblouk, muslimové vyvinuli také oblouk ve tvaru podkovy a „skládané oblouky“, tedy oblouk postavený nad obloukem. Předpokládá se, že myšlenka „naskládaného oblouku“ vznikla náhodou, když byl stavitel nucen použít pro svůj účel příliš krátké sloupy, a tak je naskládal na sebe, přičemž oblouky držely naskládané sloupy pohromadě. Islámské oblouky lze nalézt v mešitách po celém Blízkém východě.
