Poznámka redakce: (Deborah Zieglerová získala magisterský titul v oboru přírodovědného vzdělávání v Kalifornii, kde v současnosti žije se svým manželem Garym a dvěma kavkami jménem Bogie a Bacall. Po odchodu z učitelské kariéry založila inženýrskou společnost vlastněnou ženami. Říká, že být matkou Brittany Maynardové je její největší životní úspěch. Zieglerová hojně vystupuje ve prospěch možností ukončení života v naději, že jednoho dne budou mít všichni nevyléčitelně nemocní Američané právo na pomoc při umírání, pokud se tak rozhodnou. Její nové memoáry se jmenují „Divoký a vzácný život“. Názory vyjádřené v tomto komentáři jsou výhradně názory autorky).
(CNN) Pro mnoho Američanů byla moje dcera Brittany Maynardová tváří hnutí za právo na smrt. Když jí byla na začátku roku 2014 diagnostikována rakovina mozku v terminálním stádiu, rozhodla se přestěhovat z Kalifornie do Oregonu, aby využila tamního zákona o důstojné smrti. Právě tam před dvěma lety v listopadu letošního roku ukončila svůj život.
Proces stěhování do Oregonu, který si vyžádal četné cesty do státu a ze státu, nebyl pro Britt snadný, ale v některých ohledech měla štěstí. Měli jsme možnost, čas a prostředky, abychom jí byli nablízku, když se její stav zhoršoval; a abychom jí pomohli najít a seznámit se s novými lékaři, vyřešit problémy se zdravotním pojištěním a zajistit potřebnou lékařskou péči.
Převzali jsme také různé úkoly, abychom jí pomohli zařídit bydlení, včetně nalezení, pronájmu a vybavení domu, kde by mohla ukončit svůj život, až bude cítit, že nastal ten správný čas.
Ale co se stane s lidmi v podobné situaci, kteří nemají finanční prostředky na to, aby se přestěhovali do jednoho z mála států, kde existují zákony o právu na smrt? (V současné době jich je pouze pět.) Co se stane s těmi, kteří nemají rodinné příslušníky, kteří by jim poskytli podporu tak jako my? Pro ně je uplatnění skutečné autonomie při boji s nevyléčitelnou nemocí prakticky nemožné.
Jako vášnivě Britt usilovala o to, aby měla kontrolu nad svým osudem, když postupovala ke svému cíli, kterým byla smrt s pomocí lékaře, tak stejně vášnivě usilovala o to, aby tuto volbu měli všichni v celé zemi. Vzhledem k tomu, že je k dispozici tak málo reálných možností pro nevyléčitelně nemocné, cítila, že odepření možnosti, která by mohla zkrátit utrpení, není jen nehumánní, ale je to mučení.
Do jaké míry je Amerika připravena hluboce se ponořit do lékařské péče a plánování konce života? Domnívám se, že jsme na prahu obrovské změny paradigmatu.
Kromě stárnoucích lidí z období baby boomu, kteří si začínají uvědomovat, jak může vypadat konec, je tu mladší generace lidí jako Brittany, která říká: „Ne, nemůžete mi říkat, co mám dělat se svým tělem. Chci vědět, jaké mám všechny možnosti.“ Jsou připraveni začít mluvit o tom, jak budeme žít a jak zemřeme. Nemůžete skutečně mluvit o jednom bez druhého, protože když určujete, jak zemřete, určujete také, jak budete žít po zbytek svého života.
Brittany věřila, že smrt je soukromým cílem každého člověka, který si ji musí naplánovat. Pro některé lidi, kteří čelí smrtelné nemoci, je ideálním plánem předstírat, že nejsou nemocní, a pokračovat v životě co nejnormálněji. Pro jiné je plánem vyzkoušet všechny možné léky až do samého konce a nešetřit na nich. Jiní se rozhodnou pro hospicovou péči, aby zmírnili bolest. Neexistuje špatná volba. Jediná špatná volba je, když je vám odepřena možnost vlastní volby.
Protože v době, kdy byla Brittany diagnostikována rakovina, neexistoval v Kalifornii žádný zákon podporující důstojnou smrt, setkala se u zdravotníků s kulturou „Ne!“. Už jen to, že chtěla diskutovat o přestěhování do Oregonu a ukončení vlastního života, mělo za následek neustálý proud negativních reakcí.
Měla pocit, že musí zůstat silná a mít každou vteřinu pod kontrolou, jinak ztratí moc rozhodovat o svém osudu. To kolem ní vybudovalo obrovskou vrstvu nedůvěry. Kdyby se tolik nebála, že jí někdo může nějak vzít právo zemřít, pravděpodobně bychom jako rodina měli pomoc – možná hospicovou péči s nějakým programem návštěv sester, které by jí pomáhaly zvládat bolest.
Jak to bylo, Britt se bála kohokoli pustit dovnitř. Nikdo z nás neměl žádné lékařské vzdělání, takže jsme se pak jako rodina potýkali s jejími narůstajícími příznaky a divokými výkyvy chování.
Přestěhování do Oregonu znamenalo přechod od zdravotnického systému, který říkal „Ne, tohle nemůžete, o tom nebudeme ani mluvit“, k systému, kde se o všech možnostech diskutovalo otevřeně a rovnocenně. Neexistovaly žádné předsudky, jakým způsobem by měl Britt věci řešit. Nedůvěra, kterou cítila, však bohužel zůstala a uvrhla ji do defenzivního krčení, které jí zůstalo až do samého konce.
Když mluvím s lidmi, kteří se potýkají s nevyléčitelnou nemocí, jsou v oregonském systému a nakonec plánují využít zákon o důstojné smrti, popisují jinou zkušenost. Necítí se ohroženi ani se nebojí. Tento stát využívá zákon již 20 let a funguje dobře.
Všechno to, co říkali odpůrci, že se stane – různé šikmé plochy – se nenaplnilo. Je tam velmi klidný, věcný způsob prezentace a praktikování medicíny, který je jiný. Je to cítit. Ve skutečnosti se zlepšila kvalita veškeré péče v závěru života. Nepochybuji o tom, že je to stejné i v jiných státech, které přijaly zákony o důstojné smrti. Brittany se domnívala, že by to mělo být stejné v celé zemi. A já si to myslím také.
Právo na důstojnou smrt je těžké téma, ale pokud neotevřeme oči a nebudeme o něm mluvit, zůstaneme ve společnosti, kde budeme umírat v nemocnicích napojeni na přístroje a nebudeme moci uplatnit svůj vlastní názor na to, jak chceme svůj život ukončit.