Přestože se opakování používá v hudbě všech kultur, prvními hudebníky, kteří smyčky používali, byli již v roce 1944 průkopníci elektroakustické hudby, jako například Pierre Schaeffer, Halim El-Dabh (Holmes 2008, s. 154), Pierre Henry, Edgard Varèse a Karlheinz Stockhausen (Decroupet a Ungeheuer 1998, s. 110, 118-119, 126). El-Dabhova hudba zase ovlivnila Franka Zappu, který v polovině 60. let začal používat páskové smyčky (Holmes 2008, s. 153-154).
Terry Riley je zásadním skladatelem a interpretem hudby založené na smyčkách a ostinátech, který začal používat páskové smyčky v roce 1960. Pro svou skladbu Music for The Gift z roku 1963 vymyslel hardwarový looper, který pojmenoval Time Lag Accumulator a který se skládal ze dvou propojených magnetofonů, jimiž smyčkoval a manipuloval s trumpetistou Chetem Bakerem a jeho kapelou. Jeho skladba In C z roku 1964, raná ukázka toho, co bylo později nazváno minimalismem, se skládá z 53 opakovaných melodických frází (smyček), které živě provádí soubor. „Poppy Nogood and the Phantom Band“, strana B jeho vlivného alba A Rainbow in Curved Air z roku 1969, využívá páskové smyčky jeho elektrických varhan a soprán saxofonu k vytvoření elektronické hudby, která obsahuje překvapení i hypnotické opakování.
Dalším vlivným využitím páskových smyček byla v 60. letech jamajská dubová hudba. Dubový producent King Tubby používal ve své produkci páskové smyčky, přičemž improvizoval s podomácku vyrobenými zpožďovacími jednotkami. Další dubový producent, Sylvan Morris, vyvinul efekt slapback echo pomocí mechanických i ručně vyrobených páskových smyček. Tyto techniky později převzali hiphopoví hudebníci v 70. letech (Veal 2007, s. 187-188). Raným příkladem v hip hopu je turntablismus Grandmastera Flashe.
Používání předem nahraných, digitálně nasamplovaných smyček v populární hudbě se datuje od japonské elektronické hudební skupiny Yellow Magic Orchestra (Condry 2006, s. 60), která vydala jedno z prvních alb, na němž byly použity převážně samply a smyčky, Technodelic z roku 1981 (Carter 2011). Jejich přístup k samplování byl předchůdcem současného přístupu ke konstrukci hudby vystřihováním fragmentů zvuků a jejich zacyklováním pomocí počítačové technologie (Condry 2006, s. 60). Album bylo vyrobeno pomocí digitálního PCM sampleru LMD-649 firmy Toshiba-EMI, který inženýr Kenji Murata postavil na zakázku pro YMO (Anon. 2011, 140-141).
.