Carovi bylo padesát osm let. Poté, co v roce 1825 vystřídal svého bratra Alexandra I., držel třicet let v železném sevření šestinu zemského povrchu. Jeden americký diplomat ho popsal jako „nepochybně nejkrásnějšího muže v Evropě“ a liberálové v Rusku i v zahraničí ho vnímali téměř jako karikaturu autokrata s kamennou tváří, bezcitného, podezíravého, odhodlaného vše kontrolovat a tvrdošíjně se bránícího všem vážným změnám. Sám se cítil být mučedníkem své povinnosti, který nese kříž, dokud ho neopustí síly. V únoru 1855 se na společenské svatbě v Petrohradě nachladil, což se ještě zhoršilo následujícího dne, kdy si prohlížel vojska chystající se k odjezdu na Krym. Nezdálo se, že by bylo něco vážného, a ještě 1. března večer, kdy carovi zbývalo méně než půl dne života, jeho lékař, doktor Mandt, ujišťoval carevnu Alexandru, že na stavu jejího manžela není nic nebezpečného.
Během této noci si lékař uvědomil, že nachlazení přešlo v zápal plic, a v jednu hodinu ráno doporučil carovi, aby poslal pro kněze. Mikuláš se zeptal, zda to znamená, že umírá. Lékař mu řekl, že mu zbývá jen několik hodin. S carovou odvahou rozhodně nebylo nic v nepořádku. Přijal situaci s nevzrušenou důstojností, poslal pro kněze, aby mu udělil svátosti, a rozloučil se s rodinou, přáteli a služebnictvem. Pak se vrátil ke státnickým záležitostem a řekl svému synovi, budoucímu Alexandrovi II, aby se za něj rozloučil s armádou a zejména se statečnými obránci Sevastopolu a řekl jim, že se za ně bude modlit na onom světě. V pět hodin klidně nadiktoval zprávy, které měly být telegraficky odeslány do Moskvy, Varšavy a Berlína, aby oznámily jeho skon, a řekl Alexandrovi, aby nařídil gardovým plukům dostavit se do paláce, aby po jeho smrti mohli přísahat věrnost svému novému carovi.
Poslední Mikulášova slova Alexandrovi zněla, že chtěl svému synovi zanechat šťastnou a spořádanou říši, ale prozřetelnost rozhodla jinak. ‚Nyní se jdu modlit za Rusko,‘ řekl umírající, ‚a za vás všechny. Po Rusku jsem vás miloval víc než cokoli jiného na světě. Sloužte Rusku.“
Doktor Mandt napsal: „Nikdy jsem neviděl nikoho takhle umírat. V tomto plnění povinnosti až do posledního dechu bylo něco nadlidského.“
.