Písemnosti týkající se patologického lhaní se poprvé objevily v psychiatrické literatuře před více než 100 lety a dostaly názvy jako „pseudologia fantastica“ a „mythomania“ a často se používají zaměnitelně. Panuje shoda v tom, že jako první popsal pojem patologického lhaní německý lékař Dr. Anton Delbruck v roce 1891 poté, co publikoval zprávu o pěti svých pacientech.
Přes dlouhou historii výzkumu není patologické lhaní zahrnuto ani v Diagnostickém a statistickém manuálu (DSM-5) Americké psychiatrické asociace, ani v Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-10) Světové zdravotnické organizace. Jediná zmínka o patologickém lhaní v DSM je ve spojení s faktickou poruchou (o které je pojednáno níže), nicméně mnoho psychologů a psychiatrů tvrdí, že se jedná o samostatnou psychiatrickou poruchu, jak je zdůrazněno v mnoha pracích, které byly na toto téma v posledních dvou desetiletích publikovány.
Ve velmi zjednodušené rovině se patologické lhaní týká osoby, která neustále lže. Dr. Charles Dike a jeho kolegové ji však v časopise Journal of the American Academy of Psychiatry and Law z roku 2005 definují jako „lhaní zcela nepřiměřené jakémukoli zřetelnému cíli, může být rozsáhlé a velmi komplikované a může se projevovat po dobu několika let nebo dokonce po celý život, při absenci definitivního šílenství, slabomyslnosti nebo epilepsie.“
Existují však i jiná psychiatrická onemocnění (např. lidé s manipulativní osobností), kteří se také mohou dopouštět patologického lhaní jako součásti širšího souboru chování a příznaků. Ve skutečnosti se hodně diskutuje o tom, zda je toto chování skutečně samostatnou a jedinečnou entitou, nebo zda se typicky projevuje jako doplněk jiných rozpoznaných psychologických a/nebo psychiatrických stavů. Dr. Dike a jeho kolegové k tomu poznamenávají, že:
„Patologičtí lháři mohou svým lžím věřit do té míry, že přinejmenším pro ostatní se tato víra může jevit jako blud; v jiných záležitostech mají obvykle zdravý úsudek; je sporné, zda je patologické lhaní vždy vědomým aktem a zda mají patologičtí lháři své lži vždy pod kontrolou; vnější důvod lhaní (např. finanční zisk) často chybí a vnitřní nebo psychologický důvod lhaní je často nejasný; lži při patologickém lhaní jsou často neplánované a spíše impulzivní; patologický lhář se může stát vězněm svých lží; žádoucí osobnost patologického lháře může převážit nad osobností skutečnou; patologické lhaní může být někdy spojeno s kriminálním chováním; patologický lhář může alespoň částečně uznat nepravdivost příběhů, když je energicky vyzván; a při patologickém lhaní se lhaní může často jevit jako samoúčelné. Je však zřejmé, že žádná jednotná popisná tabulka patologického lháře nevyřeší všechny nozologické a etiologické otázky, které fenomén patologického lhaní vyvolává.“ (s. 344)
Dike a kolegové pak pokračovali výčtem široké škály psychiatrických stavů, které byly spojeny s patologickým lhaním, ve snaze dát do souvislostí, jak se lživé chování projevuje v rámci těchto známých stavů. Seznam psychologických a psychiatrických stavů zahrnoval: (i) malingering, (ii) konfabulace, (iii) Ganserův syndrom, (iv) faktická porucha, (v) hraniční porucha osobnosti, (vi) antisociální porucha osobnosti, (vii) histriónská porucha osobnosti. Pravděpodobně právě s posledními třemi poruchami je patologické lhaní spojováno nejvíce. Následující text stručně popisuje příznaky a souvislosti každého z těchto stavů, jak je uvádí Dr. Dike a jeho kolegové:
- Klamání: Jedná se o záměrné lhaní, kdy osoba hrubě zveličuje nebo zcela lže o fyzických a/nebo psychických příznacích. Na rozdíl od „archetypálních“ patologických lhářů jsou malingeři obvykle motivováni lhát za určitým účelem, např. aby získali finanční kompenzaci, vyhnuli se práci, vojenské službě, vyhnuli se trestnímu stíhání apod.
- Konfabulace: V tomto případě lidé neustále lžou, aby zakryli výpadky paměti způsobené specifickými stavy ztráty paměti (např. organicky odvozenou amnézií). U archetypálních patologických lhářů je tento stav spíše psychologického (než organického) původu.
- Ganserův syndrom (GS): GS je vzácná disociativní porucha (v historii bylo zaznamenáno pouze 101 případů) charakterizovaná tím, že postižení lidé dávají na otázky nesmyslné odpovědi (a vyskytuje se pod mnoha dalšími názvy včetně „syndromu nesmyslu“ a „syndromu balderdash“). Na rozdíl od propracovaných a někdy fantastických příběhů, které vyprávějí archetypální patologičtí lháři, jsou lži osob s GS velmi zjednodušené a přibližné.
- Faktická porucha (FD): FD je záměrné používání lží a/nebo přehánění ohledně psychických a/nebo fyzických symptomů výhradně za účelem vžití se do role nemocného (dříve známé jako Münchhausenův syndrom). Naproti tomu archetypální patologický lhář nechce před ostatními lidmi vypadat jako nemocný.
- Hraniční porucha osobnosti (BPD): BPD je stav, kdy se u lidí dlouhodobě projevují nestabilní a/nebo bouřlivé emoce. Patologické lhaní a prolhanost jsou základními charakteristikami BPD a lži jsou obvykle pronášeny pro osobní prospěch nebo potěšení. Pacienti s BPD mají sice typicky rozporuplné názory na sebe sama a postrádají konzistentní sebepojetí. Nedostatečná kontrola impulzů může zkreslování a vyřčené lži usnadňovat.
- Antisociální porucha osobnosti (APD): APD je stav, kdy postižený dlouhodobě manipuluje, zneužívá nebo porušuje práva druhých (a často je trestný). Osoby s APD často opakovaně a důsledně lžou pouze pro osobní uspokojení. Ačkoli osoby s APD jsou často patologickými lháři, archetypální patologičtí lháři mají zřídkakdy narušenou antisociální osobnost.
- – Histriónská porucha osobnosti (HPD): Osoby s HPD jednají velmi emotivně a dramaticky, aby na sebe upozornily. Často lžou jako způsob, jak zvýšit a/nebo usnadnit své dramatické a pozornost vyžadující chování. Naproti tomu archetypální patologičtí lháři o pozornost neustále neusilují.
Na základě výše uvedeného výčtu je zřejmé, že příznak patologického lhaní se může vyskytovat u některých duševních poruch (např. FD, BPD) a mohl by se nazývat sekundárním patologickým lhaním. Mnohem méně jasné však je, zda se může vyskytovat nezávisle na známé psychické poruše a být považováno za primární patologické lhaní. Na rozdíl od ostatních výše uvedených forem lhaní se patologické lhaní podle Dr. Dikea jeví jako neplánované a impulzivní. Navzdory všem spekulacím je o něm stále poměrně málo známo, ačkoli se předpokládá, že postihuje stejně muže i ženy s nástupem v pozdní adolescenci. Neexistují žádné spolehlivé údaje o prevalenci, i když jedna studie odhaduje, že jí trpí jeden z 1000 mladistvých recidivistů.
Na biologické a neurologické úrovni uvádí článek publikovaný v časopise Journal of Neuropsychiatry and Clinical Neurosciences Dr. J. G. Modella a jeho kolegů případ patologického lháře, kterému bylo provedeno vyšetření mozku. Výsledky ukázaly, že jeho stav byl spojen s dysfunkcí pravého hemithalamu. To podpořilo předpokládanou roli thalamu a souvisejících oblastí mozku v modulaci chování a poznávání.
Studie Dr. Y. Yanga a jeho kolegů publikovaná v časopise British Journal of Psychiatry v roce 2007 uvádí rozdíly ve struktuře mozku mezi patologickými lháři a kontrolní skupinou. Patologičtí lháři vykazovali poměrně rozsáhlý nárůst bílé hmoty (přibližně o čtvrtinu až třetinu více než kontrolní skupiny) a autoři naznačili, že tento nárůst může některé jedince předurčovat k patologickému lhaní.
Ti, kdo pracují v systému duševního zdraví, musí patologickému lhaní věnovat pozornost, aby mohli informovat právníky o tom, zda by patologičtí lháři měli nést za své chování odpovědnost. To, zda si patologičtí lháři uvědomují lži, které říkají, má zásadní důsledky pro forenzní psychiatrickou praxi. Dr. Dike říká, že by to mohlo pomoci určit, jak bude soud jednat s patologickými lháři, kteří pod přísahou poskytnou nepravdivou výpověď.