Sheryl Crow w/ Yola; World Tour 2019; Fraze Pavilion, Kettering, OH – středa 10. července 2019
Když Sheryl Crow se svou šestičlennou kapelou nastoupila v tuto horkou a zpocenou červencovou noc na pódium Fraze Pavilion, bylo to s lehkostí a jistotou někoho, kdo tu už někdy byl. Ostatně, jak prohlásila na začátku svého setu, že je to přesně 16 let, co na stejném místě natočila svůj koncertní videoklip „C’mon America 2003“, a navíc uvedla, že je to také 60. narozenina její dlouholeté pravé ruky, kytaristy Petera Strouda (prohlásila, že to bylo potřetí, co na ketteringském pódiu slavil své BD). Kapela zahájila skladbou „Maybe Angels“ a okamžitě sklouzla k jedné z prvních oblíbených písní Crowové v éteru „Leaving Las Vegas“, přičemž zpěvačka prohlásila, že hraní ve Fraze je „domovem daleko od domova“.
Tato píseň byla samozřejmě důvodem ke sporům, když o právo na tuto dějovou linku diskutovali nespokojení členové takzvaného „Tuesday Night Music Club“, což se stalo názvem jejího debutového alba z roku 1993. Vzhledem k pozdějšímu stejnojmennému filmu je ironické vidět, jak Crow vede své publikum k tleskání do rytmu, když základní dějovou linií je, že se někdo upije k smrti.
Když zůstala u písní ze svého debutového alba, zeptala se Crow solidního publika, které zaplnilo přední tři čtvrtiny sálu, kolik je v publiku mužů, a uvedla tak skladbu „Strong Enough“, která k akustickému kytarovému vybrnkávání původní nahrávky přidala právě tolik pedal steel kytary, aby nám připomněla, že ačkoli je Crow v podstatě srdcem rockerka, nabídla alespoň jedno album country hudby, aby využila crossoverový trh, a v současnosti je jejím domovem Nashville. Podobným způsobem zjišťovala věk publika a nakonec se zeptala: „Kolik z vás ještě v padesáti válí?“, než vybrnkala úvodní klasické rockové akordy písně „If It Makes You Happy“ na zlatavý Les Paul. Význam této kytary Crow vysvětlí později během koncertu, ale v tu chvíli jsem si uvědomil celkovou přitažlivost Crow a její hudby, když vedla své četné fanoušky ke zpěvu známého refrénu.
Vzhledem k tomu, že se k nahrávání jako sólová umělkyně propracovala tak, že nejprve koncertovala a nahrávala jako doprovodná vokalistka pro lidi, jako je Don Henley, a zpívala duet s Michaelem Jacksonem na jeho turné k albu „Bad“, někdo by mohl být v pokušení Sheryl Crow krátit a naznačovat, že je to jen další hezká blondýnka s dobrým hlasem, která se ocitla ve správný čas na správném místě. Všichni jsme už viděli, jak se takový talent objevil a rychle zmizel, ale Sheryl Crow toho má na kontě mnohem víc, aby dokázala opak, včetně deseti studiových alb, z nichž mnohá jsou naplněna nejen skvělými pěveckými výkony, ale také silným autorským rukopisem a chytrou produkcí. Rozhodně má Crow skvělý hlas, který se naplno projevil ve středu večer, ale je to silná muzikantka po všech stránkách – hraje na rytmickou kytaru, baskytaru, klavír a foukací harmoniku – a výborná kapelnice, což jsou dovednosti, které ji při živém vystoupení před nadšenými fanoušky bavily i inspirovaly.
Jako další přišel na řadu jeden z vrcholů večera, skladba „Everyday is a Winding Road“, která začala dlouhým funkovým bubenickým intrem, jež mi připomnělo skladbu „Sympathy for the Devil“ od The Rolling Stones, což je přirovnání, které mi připadalo ještě výstižnější, když Stroud i druhý kytarista Crow zahráli rozsáhlá sóla (tenhle chlapík byl skvělý a zaslouží si uznání jména, nicméně několikeré hledání na internetu mi nepřineslo seznam členů Crowovy živé kapely), přičemž Stroud hrál slide. Je zajímavé, kolik rockových skladeb Crow má tendenci zapadat do onoho uvolněného bluesového rockového vzorce, který pohání mnohé z nejlepších skladeb Richards/Jagger. Crowovi kytaristé se v průběhu večera jistě opakovaně zvedli, stejně jako ona na hlavním vokálu.
„Vrátíme vás o 25 let zpátky,“ řekl Crow, „úplně na začátek,“ čímž uvedl první píseň, která prorazila v rádiích, „All I Wanna Do“, tu skvělou párty píseň s verši jako „Mám rád dobré pivo brzy ráno“ a skvělou reakcí na titulní narážku, že „všechno, co chci dělat, je bavit se“, že „Mám pocit, že nejsem jediný“. Pokud se Crowovi fanoušci ještě nedostali do atmosféry večera, teď už tam byli. Následovala „My Favorite Mistake“, láskyplná píseň na rozloučenou, která může, ale nemusí být o krátkém románku, který prý měla s Ericem Claptonem. 
Když uváděla country rockovou „I Can’t Cry Anymore“, Crow naznačila, že Stroud má narozeniny, a to tak, že představila to, co nazvala „speciálním hostem“, který byl na pódiu s kapelou jen na jeden večer, toho nádherného Les Paula, na kterého hrála předtím během koncertu a který byl hlavní kytarou Duana Allmana v době největší slávy Allman Bros. „Musím být upřímná,“ řekla o tomto historickém nástroji, „všichni jsme se tady posrali, když jsme na něj mohli hrát.“ Umožnili to dobří lidé z muzea Allman Bros. ve Velkém domě v Maconu ve státě Georgia, kteří tuto epickou kytaru přivezli do Daytonu na tento jeden konkrétní večer, a Stroud toho využil naplno. Přitom se zdálo, že se kapela skutečně opřela do bluesovějších aspektů písně „Can’t Cry Anymore“, přičemž Stroud a jeho další kamarád na kytaru hráli způsobem, který naznačoval, že jsou Allmanovými fanoušky už léta, a Crow využila této příležitosti, aby předvedla své trubky, a zazpívala některé ze svých nejvyšších a nejuspokojivějších tónů večera.
Crow si připnula dvanáctistrunnou akustiku a harmoniku ve stojanu, který jí visel na krku, při písni „It Didn’t Hurt“, skvělé folkové baladě s nezapomenutelným veršem „I can sing my song again“, která obsahovala krásné sólo na foukací harmoniku. Crow to komentovala slovy: „To je píseň o tom, že jsem dostala kopačky,“ když kapela přešla ke coververzi Cata Stevense, která pro ni byla dalším rádiovým hitem, „The First Cut is the Deepest“, které opět pedal steel a Crowovi kytaristé dodali bluesový, countryový nádech.
Předtím, než představila několik nových písní ze svého nadcházejícího jedenáctého a jak sama říká „posledního alba“, pěla Crow chválu na svou předskokanku Yolu, řekla, že „je výjimečná“, a doporučila publiku, aby „šlo a skutečně si koupilo její album“. Víte, Spotify a streamování nebo cokoliv jiného je v pořádku… no, ve skutečnosti není,“ přiznala. A co takhle, řekla, jít a podpořit umělce postaru: „Předpovídám, že kupování alb je další velká věc. Tak, už jsem to řekla, budiž…“ a hlas se jí zadrhl, než obrátila pozornost k albu „Threads“, které je složeno ze spoluprací a duetů a jehož vydání je naplánováno na srpen.
Jako první zazněla píseň „Prove You Wrong“, kterou na albu zpívá se Stevie Nicks a Maren Morris. „Budu se snažit co nejlépe napodobit Stevie a vy zkuste hádat, která část bude moje a která její,“ řekla se smíchem. Crow řekla, že na tomto albu chtěla pracovat s „hudebníky, které mám ráda“, když představila „Live Wire“, bluesovou píseň, na které se podílejí Bonnie Raitt a Mavis Staples. Myslím, že její Bonnie byla o něco silnější než Stevie, ale obě byly dobré.
Bubeník Crow se ponořil do stonesovského groovu písně „There Goes the Neighborhood“, zatímco ona sama hrála basovou linku a její baskytarista se dostal na řadu s tím Allmanovým Les Paulem. Následovala country balada „Home“, kde se opět spoléhala na tón pedal steel, a pak zahrála ještě jednu novinku z připravované desky. Společně s Joem Walshem napsala „Still the Good Old Days“, rockovou hymnu pro ty z nás, kteří jsou v pozdějším věku, s některými Walshovými obvyklými hravými texty a skvělým hákem, který Crow zpívala ze srdce, zatímco její baskytarista co nejlépe napodoboval Walshe ve slokách, které zpíval chybějící Eagle.
Když show nabírala na obrátkách a směřovala ke svému vyvrcholení, kapela předvedla bluesový obrat ve skladbě „Best of Times“, v níž Crowová vedla prodloužený jam na harmoniku, zatímco její klavírista předvedl na klávesách pořádný rockin‘ and rollin‘. A set uzavřela ohnivá kytarová sóla v jednom z nejsilnějších Crowových rockerů „Steve McQueen“, který je prostě skvělým příkladem zábavného písničkářství od začátku do konce. Velmi nedoceněná rock &rollová píseň.
Crow se vrátila na přídavek sama jen se svou klávesistkou a usedla k dětskému klavíru, který kulisáci přivezli dopředu. Crow vysvětlila, že píseň „Redemption Day“ napsala po návštěvě amerických vojáků v Bosně, ale Johnny Cash ji nahrál na své poslední album před smrtí „American VI: Ain’t No Grave“. Na albu sice zazní Cashův hlas, ale Crow píseň přednesla nádherně, hrála tiše na klavír, zatímco její přítel přidával syntetické zvuky orchestru. Bylo to docela dojemné, krásné.
Kapela se k ní přidala a Crow si opět připnula basovou kytaru pro ještě jednu rockovější skladbu, „Soak Up the Sun“. Zdálo se, že Crow v jedné sloce zapomněla text, ale nikomu to nevadilo a ten melodický refrén se rozezněl a mnoho jejích fanoušků zpívalo s ní.
Poděkovala všem za to, že přišli, a řekla nám, jak skvělé publikum jsme byli (což určitě neříká každý večer, ha!), Crow začala svou poslední píseň, další baladu „I Shall Believe“, na akustickou kytaru, ale v polovině se přesunula zpět k dětskému křídlu. Když píseň končila, Crow stále hrála na klavír a přešla do známé melodie „What the World Needs Now Is Love“ a vyzvala publikum, aby zpívalo s ní. Poté, co jsme si refrén několikrát společně zazpívali, řekla Crow „svět potřebuje lásku, svět se potřebuje zbavit nenávisti“ a pak začala říkat něco, co si v půlce písně lépe rozmyslela… „svět se potřebuje zbavit…“ a pak něco zamumlala a kapela vše ukončila velkým crescendem. 
Otvíračkou večera bylo velké překvapení, Yola, britská zpěvačka a skladatelka, jejíž hudba se silně přiklání k americké country. Černoška s britským přízvukem zpívající vlastní country písně může působit trochu jako anomálie, ale měla hlas a správné písně, aby to zvládla velmi přirozeně a příjemně. Většina materiálu v jejím desetipísňovém, padesátiminutovém setu pocházela z jejího debutového alba „Walk Through Fire“, které vyšlo začátkem letošního roku u labelu Easy Eye Sound Dana Auerbacha. Ten album také produkoval a je spoluautorem většiny písní. Za doprovodu pětičlenné kapely, která zpívala přímo do zapadajícího západního slunce, se Yolin silný bristolský přízvuk projevoval jen při mluvení, ale ne v některých opravdu solidních písních, na nichž pracovala s Auerbachem a které vyprávěly její příběh. Titulní skladba ze skutečného požáru, při němž shořel její dům, písně o rozchodech a jedna o její vlastní oddanosti umění a řemeslu, „Love All Night (Work All Day)“. Podobně jako Sheryl Crow má Yola velmi silný pěvecký hlas a značný rozsah, což ti, kteří neznají její původní materiál, nejlépe slyšeli na dvou coververzích večera. V polovině setu nabídla skladbu Eltona Johna „Goodbye Yellow Brick Road“ a poté zahrála ještě několik originálů, z nichž nejpozoruhodnější byla „It Ain’t Easier“, která naznačovala o něco větší vliv R&B než její předchozí výběr a místy odhalovala hlasovou syrovost ne nepodobnou dřívějším letům Tiny Turner. Pak ale svůj set uzavřela funkovou coververzí „Spanish Harlem“ Arethy Franklinové, kterou věnovala své matce. Nikdo by neměl dělat coververze Arethy, pokud na to nemá, a to Yola umí. Zpívala od srdce a získala si mnoho fanoušků Sheryl Crow. Doufejme jen, že půjdou ven a udělají tu radikální věc, kterou Sheryl navrhla, a desku si koupí.
-Reviewed by Brian Q. Newcomb
- Autor
- Nedávné příspěvky
- Ghost Of Vroom: Ghost Of Vroom 1 – 23. března 2021
- Peter Case: The Midnight Broadcast – 19. března 2021
- Too Much Joy: Chyby se staly – 18. března 2021