V části „Potřeba vyznání víry“ jsme se zabývali tím, jak křesťanství jedinečným způsobem upřednostňuje vyznání víry. Křesťanství je náboženstvím Slova, Slova, které stvořilo svět, a Slova, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Věrnost Božímu slovu spočívá částečně v tom, že toto slovo opakujeme ve svém vyznání víry. Křesťanská víra je totiž především dar nebo milost, kterou je třeba přijmout, nikoli nástroj, který je třeba ovládat. Podřízení se pevnému vzorci se týká danosti víry. Vyznání víry nás pak činí odpovědnými vůči Božímu slovu; udržují naši mysl v klidu před slovem, aby mohla být přizpůsobena pravdě.
Předchůdci apoštolského a nicejského vyznání víry
Při studiu raně křesťanských vyznání víry člověka okamžitě zarazí dvě věci: kolik jich je a jak jsou si podobná. Vyznání víry používali první křesťané dvěma hlavními způsoby. Za prvé, v převážně negramotné společnosti umožňovalo zapamatování a recitování vyznání víry fixovat učení spíše ústní než textovou formou. Při přípravě na křest si katechumeni vyslechli sérii přednášek o shrnutí křesťanské víry, které se podobalo krédu, a poté museli během obřadu krédo odříkat. Známým příkladem těchto přednášek jsou tzv. katechetické přednášky svatého Cyrila Jeruzalémského (315-386). Z jeho přednášek se vědci pokusili rekonstruovat vyznání víry, které by jeho katechumeni měli odříkat.
V druhé řadě se vyznání víry používalo k identifikaci a výkladu Písma v souvislosti s falešnými učiteli a falešnými písmy. Stojíme na druhé straně vymezeného kánonu Písma, k němuž došlo na konci čtvrtého století, a dvou tisíc let doktrinálního vývoje. Můžeme si jít koupit Bibli do místního knihkupectví. Můžeme se podívat do katechismu, abychom pochopili, co Písmo znamená. Ale v nejstarší církvi ještě rozlišovali, které spisy jsou autentické a které jsou heretické padělky. Vedli spory o významu Písma, které nakonec vedly k jasnosti, kterou dnes považujeme za samozřejmou. V těchto nejistých dobách se biskupové a kněží odvolávali na takzvané „pravidlo víry“, aby rozlišili pravdu od bludu. Jednalo se o shrnutí děje Písma podobné krédu, které podle těchto autorů vydali sami apoštolové. Známý příklad „pravidla víry“ naleznete v knize I, kapitole 10 spisu Proti kacířství od svatého Ireneje (asi 130-200), lyonského biskupa.
Pokud se podíváme na dvě nejznámější a nejčastěji používaná vyznání víry západního křesťanství – Apoštolské vyznání víry a Nicejské vyznání víry – vidíme tyto dvě funkce dřívějších vyznání či pravidel.
Apoštolské vyznání víry
Ačkoli v roce 404 n. l. Tyrranius Rufinus utvrdil legendu, že Apoštolské vyznání víry sepsali sami apoštolové, většina badatelů se shoduje, že jde o rozšíření římského křestního vyznání víry z 2. století, nazývaného „římský symbol“, z 8. století. Primárně se používalo jako křestní vyznání víry a tuto funkci si zachovalo dodnes. Ve stejné době svatý Ambrož (339-397) a svatý Augustin (354-430) vyzývali své ovečky, aby denně recitovaly „Symbol víry“. Toto zbožné recitování je jedním z důvodů, proč stojí v čele růžence.
Sestoupil do pekel
Nikéjské vyznání víry je rozsáhlejší než Apoštolské vyznání víry, ale to obsahuje dvě tvrzení, která nemají v Nikéjském vyznání víry ekvivalent. Prvním je tvrzení, že Ježíš po smrti „sestoupil do pekel“. Tato věta se vztahuje k 1. Petrově 3,18-19, kde se píše:
„Vždyť i Kristus zemřel za hříchy jednou provždy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu, když byl usmrcen v těle, ale oživen v duchu; v tom šel a kázal duchům ve vězení.“
Existují dva biblické termíny, které se do češtiny překládají jako „peklo“. Prvním je hades, což je místo, kam se dostali spravedliví, kteří zemřeli před Kristem, když čekali na vykoupení. Druhý je Gehenna, což je konečný trest pro zatracené. Když Apoštolské vyznání víry uvádí, že Ježíš „sestoupil do pekla“, odkazuje na toto první použití slova „peklo“. Katechismus tedy objasňuje význam tohoto výroku takto:
„Ježíš nesestoupil do pekla, aby vysvobodil zatracené, ani aby zničil peklo zatracení, nýbrž aby osvobodil spravedlivé, kteří ho předešli“.
Katechismus katolické církve, 633
Společenství svatých
Druhé vyznání je víra „ve společenství svatých“. Tento pojem se týká způsobu, jakým církev ve svých třech stavech – milosrdná, kající a vítězná – sdílí hluboké duchovní pouto prostřednictvím své hlavy, Ježíše Krista.
Písmo svaté v drtivé většině pojímá spásný vztah s Bohem jako záležitost bytí ve smlouvě s ním. Dr. Scottu Hahnovi vděčíme za to, že ukázal, že „smlouva“ je navázáním rodinného vztahu. V celém Písmu s námi Bůh důsledně jedná jako se svými dětmi a pracuje na naší záchraně tím, že vytváří nové rodiny. V Genesis 1,26 Bůh stvořil lidstvo ke svému „obrazu a podobě“, což je jazyk, který je použit jen o několik kapitol později při popisu Adamova syna Seta (Genesis 5,3). Když Bůh zamýšlí požehnat všem rodinám na zemi, slibuje Abrahamovi a Sáře, že se jim narodí zázračné dítě (Genesis 15,4). Když Bůh zachraňuje Izraelity z Egypta, povolává je za svého prvorozeného syna (2. Mojžíšova 4,22). Toto téma příslušnosti k Boží domácnosti a rodině vrcholí v popisu svatého Pavla, který nás označuje za „adoptované Boží syny“, kteří jsou dědici Otcova domu (viz Gal 3,23-4,7). To znamená, že se musíme „navzájem milovat“ (Jan 13,24) a uvědomovat si, že „ačkoli je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jednotlivě jsme údy jeden druhého“ (Řím 12,5).
Bůh nás nepovolává k pouze individuálnímu nebo osobnímu vztahu k němu. Bůh si spíše přeje rodinný vztah se svými dětmi. Chce, abychom byli spojeni nejen s ním, ale i mezi sebou navzájem. Své spolukřesťany bychom měli milovat a opatrovat jako své vlastní tělo a krev. To je naše víra „ve společenství svatých“. Skrze Ježíše Krista je církev duchovní rodinou a jako rodina se může dělit o modlitby a výhody.
Nikéjské vyznání víry
Jádrem Nikájského vyznání víry je vyznání Ježíše Krista jako konsubstanciálního s Otcem. Abychom pochopili některé hlavní rozdíly Nicejského vyznání víry od Apoštolského vyznání víry, musíme porozumět předchozí diskusi o identitě Ježíše Krista.
Hereze arianismu
Nikéjské vyznání víry bylo poprvé formulováno v roce 325 na prvním ekumenickém nicejském koncilu jako odpověď na herezi arianismu. Hlavní otázkou byl výklad Písma. Proto při mši svaté po čteních a homilii recitujeme Nicejské vyznání víry.
Kacířství ariánství formuloval Arius, populární kněz v Alexandrii. Podíval se na verše Písma, jako je Jan 3,16, kde se o Božím Synu mluví jako o „zplozeném“, a Kolosanům 1,15, kde se o Kristu mluví jako o „prvorozeném stvoření“, a dospěl k závěru, že Ježíš není plně božský. Jeho argumentace zněla asi takto:
1. Základní vlastností, která odlišuje Boha od stvoření, je věčnost
2. Bible popisuje Syna jako „zplozeného“ a „prvorozeného“
3. Být „zplozen“ nebo „narozen“ znamená vzniknout v určitém časovém okamžiku
4. Syn tedy není Bůh.
Arius si skutečně myslel, že Ježíš má tolik božství, kolik je pro stvoření možné, a je tedy Bohu nejblíže. Ale přísně vzato byl v podstatě jako my tvorové, ne Bůh. Podle Ariova názoru Bůh nejprve stvořil Syna a Syn pak stvořil ostatní stvoření.
Hereze gnosticismu
V pozadí tohoto sporu bylo dřívější církevní odsouzení hereze gnosticismu. Gnostici mimo jiné věřili, že vesmír se skládá z řady degradací božství. Božství je čistý duch a poznání. Na opačném konci spektra je hmotný svět, náš svět. Pro gnostiky je hmotné stvoření jako extrémní degradace božství zlem. Jedním z hlavních problémů gnosticismu tedy je, že popíral, že Bůh stvořil svět. V souladu s tím také popírali lidství Ježíše Krista, i když v něm viděli toho, kdo nás může přivést zpět do duchovního světa.
Když církev čelila gnosticismu, uvědomila si, že pokud by hmotný svět nebyl přímo chtěný Bohem podle jeho dokonalé moudrosti, pak by byl důvod pochybovat o jeho dobrotě. Ariánství tím, že vidělo Ježíše jako jakousi degradaci Boha a hmotný svět jako stvořený stvořením, postavilo vzdálenost mezi Boží dokonalou moudrostí a stvořením světa, a proto znovu otevřelo dveře gnosticismu.
Ježíš je věčně zplozen z Otce a je s ním konsubstanciální
Aby vyvrátil Ariův názor, že je-li Ježíš „zplozen“, nemůže být stejně božský jako Otec, přidalo Nicejské vyznání víry několik upřesňujících vět. První z nich je „zrozený přede všemi věky“ nebo, někdy překládáno, „věčně zplozený“. Tím chtěli nicejští otcové naznačit, že Synovo zplození není časová událost, ale věčný vztah Syna k Otci. Syn zde má věčně božskou přirozenost „od Otce“, a je tedy „Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha“. Vyznání víry navíc dodává, že Ježíš je „zplozen, nikoliv stvořen“. Během sporu se rozlišovalo mezi „stvořením“ a „zplozením“. Pokud něco „vyrobíte“, například počítač, nesdílí to vaši přirozenost. Pokud však „zplodíte“, předáváte potomkovi svou přirozenost. Je-li Syn „zplozen“ božským Otcem, pak musí mít stejnou přirozenost jako Otec, stejně jako když „zplodíte“ děti, jsou stejně lidské jako vy. Proto je Ježíš „zplozený, ne stvořený“, což znamená, že má stejnou přirozenost jako Otec.
Jako by to nebylo dost jasné, Vyznání víry pak dodává, že Ježíš Kristus je „konsubstanciální s Otcem“. Tento termín znamená, že Ježíšova podstata či bytí je totožné s podstatou či bytím Otce. Jinými slovy, Ježíš Kristus má všechny vlastnosti božství, jako je všemohoucnost, vševědoucnost, věčnost, aseita, neměnnost, všudypřítomnost atd. Jak jsme však právě poznamenali, když jsme hovořili o jeho věčném zplození, Ježíš má tyto vlastnosti „od Otce“.
Nakonec Nicejské vyznání víry dodává „skrze něho všechno povstalo“. To je další způsob ztotožnění Ježíše s Otcem, o němž dříve Vyznání víry tvrdilo, že je „stvořitelem nebe i země, všech věcí viditelných i neviditelných“.
Postup Ducha svatého
Dalším způsobem, kterým Nicejské vyznání víry rozšiřuje Apoštolské vyznání víry, je vyznání víry v Ducha svatého. Původní Nicejské vyznání víry končilo slovy „Věřím v Ducha svatého“. Protože se téměř okamžitě po nicejském koncilu znovu objevilo ariánství, byl v roce 381 svolán konstantinopolský koncil. Tento koncil jednak potvrdil Nicejské vyznání víry, jednak ho rozšířil o popírání božství Ducha svatého. Věty za „Věřím v Ducha svatého“, které říkáme dnes, byly přidány na konstantinopolském koncilu, a tak technicky vzato je vyznání víry, které známe jako Nicejské vyznání víry, Nikájsko-konstantinopolské vyznání víry.
Nikeno-konstantinopolské vyznání jasně říká, že Duch svatý má být uctíván („uctíván a oslavován“) stejně jako Otec a Syn. Poté upřesňuje vztah Ducha k Otci a Synu. Původně se říkalo, že Duch vychází pouze ze samotného Otce. Později, a ne bez sporů, byla do Vyznání víry přidána věta „a Syn“, která naznačuje, že Duch vychází z Otce a Syna. Tato věta je důležitá z hlediska biblického popisu Ducha jako seslaného Otcem a Synem a také pro rozlišení osobní identity Ducha. To, co činí Otce Otcem, je, že vlastní božskou přirozenost jako zdroj; nepřijímá ji od někoho jiného. To, co odlišuje Syna od Otce, je, že Syn přijímá božskou přirozenost od Otce. To, co odlišuje Ducha od Syna, je, že Duch přijímá božskou přirozenost od Otce a Syna. Kdyby Duch přijímal božskou přirozenost pouze od Otce, pak by byl neodlišitelný od Syna a neměli bychom Trojici.
Závěr
Vyznání víry nikdy nemělo být vyčerpávajícím katalogem křesťanského učení. Spíše upřesňují jádro naší víry a usměrňují nás při výkladu Písma. Mají být výkladem, základem pro vypracování celé naší víry. Stejně tak k rozporům vyznání dochází nejen přímým popíráním jeho výroků, ale také rozeznáváním, zda určité postoje podkopávají jádro vyznání víry.