Osmolarita
Osmolarita je míra koncentrace rozpuštěné látky na jednotku OBJEMU rozpouštědla.
Není totéž co tonicita! Osmolarita bere v úvahu VŠECHNY koncentrace rozpuštěných látek, nejen ty, které nemohou projít polopropustnou membránou.
Osmolalita
Osmolalita je míra koncentrace rozpuštěných látek na jednotku HMOTNOSTI rozpouštědla.
Osmolaritu v praxi nikdy neměříte, protože voda mění svůj objem v závislosti na teplotě (ale hmotnost zůstává stejná, a tak je to pohodlnější a konzistentnější)
Osmolalita je stejná v ICF i ECF.
Vnitřní i vnější osmolalita je 285-290 mOsm/Kg.
Přestože je membrána z lipidů nepropustných pro vodu, voda se přes buněčnou membránu dost dobře pohybuje; více o tom později….
Tonicita
Tonicita je míra gradientu osmotického tlaku mezi dvěma roztoky.
Na rozdíl od osmolarity mají na tonicitu vliv pouze rozpuštěné látky, které nemohou projít touto polopropustnou membránou, protože to jsou jediné rozpuštěné látky ovlivňující gradient osmotického tlaku.
Můžeme tedy mít izoosmolární roztoky, které nejsou izotonické.
Iso-osmolární roztoky, které nejsou izotonické: 5% dextróza a intracelulární tekutina
5% dextróza je při infuzi izo-osmolární s tělními kompartmenty tekutin. Její osmolalita je stejná jako osmolalita buněčného obsahu (přibližně 300mOsm/L) Protože však dextróza snadno proniká do buněk, nemůže přispívat k tonizaci. Infundovaná dextróza je tedy izoosmolární, ale hypotonická.
Roztok tedy může být izoosmolární a hypotonický, pokud rozpuštěná látka, která přispívá k jeho osmolalitě, není rozpuštěnou látkou, která může přispívat k jeho tonicitě. Tyto osmoly, které nepřispívají k tonicitě, Brandis posměšně označuje jako „neúčinné osmoly“. Hlavními neúčinnými osmoly jsou dextróza a močovina. U pacienta s diabetem může být dextróza stále účinnou osmolou.
Dextróza a močovina jsou hlavními neúčinnými osmoly.
U pacienta s diabetem může být dextróza stále účinnou osmolou.
Hlavní „účinnou“ osmolou je SODÍK.
Sodík a jeho aniontový harém přispívají k 86 % osmolality a 92 % tonicity.