Jsem 18letá dívka, na podzim nastoupím na univerzitu. Bydlím s rodinou a v nejbližší době se z finančních důvodů neodstěhuji. Nevím, jak dlouho ještě vydržím probouzet se v tomhle podělaném domě. Už skoro hnije a všechno je tak odporné. Pokud jsme někdy uklidili nějaký pokoj nebo něco zrenovovali, bylo to proto, že jsem o to požádala a většinou jsem to udělala sama. Takže v naší rodině základní hygiena neexistuje, na všechno jsem si musela přijít sama (např. sprchování denně, mytí zubů 2x denně atd.). Na základní škole jsem si nějak dokázala najít kamarády, i když jsem se musela hodně snažit. Naučila jsem se o sebe pečovat, od 12 let jsem se líčila, nosila módní oblečení, upravovala si vlasy atd. Ale to nestačilo. Byli kluci, kteří mě šikanovali kvůli mému vzhledu (nepřitažlivý obličej, velký nos). Jeden z nich mi doslova každý den ve škole říkal, že se na mě nemůže dívat, protože můj obličej vypadá tak odporně. Někdy jsem po nocích brečela, ale nebylo to nic ve srovnání s tím, čím jsem si prošla na střední škole. Škola pro mě byla vždycky na prvním místě. Já a moje nejlepší kamarádka jsme se tak pilně učily a podařilo se nám dostat na nejlepší střední školy v naší zemi.
Na střední škole jsem se ještě víc snažila získat si kamarády, ale bylo to velmi těžké, protože všichni v mé třídě byli talentovaní, bohatí a krásní a já jsem neměla co nabídnout. Většina z nich mě nešikanovala, jen se chovali, jako bych neexistovala. Ale byla tu jedna holka, která mě využívala a chovala se, jako by mě převyšovala, udělala jsem všechno, co po mně chtěla, i když mě mnohokrát ponižovala, ale bála jsem se, že ztratím svou jedinou kamarádku a zůstanu úplně sama. Po dvou letech změnila školu. Zůstala jsem úplně sama. Cítila jsem se mizerně a beznadějně a nikdo mi nepomohl, i když bylo zřejmé, že potřebuji vážnou pomoc. Učitelé si raději udržovali odstup, protože jsem pro ně byla jen ubohá nudná neatraktivní holka a ne dost nadaná, takže nemělo cenu se o mě starat. To jim nemůžu odpustit.
Deprese a úzkost mi úplně zničily kognitivní schopnosti. Moje inteligence byla to jediné, co jsem měla, a byla úplně pryč. Nedokázal jsem se na nic soustředit, nedokázal jsem si nic zapamatovat ani řešit problémy. Bylo to tak vážné, že jsem nedokázal přečíst ani článek nebo jakýkoli krátký text, o knihách ani nemluvě. Zhoršily se mi známky a stal jsem se nejslabším žákem ve třídě. To mě deprimovalo ještě víc, protože jak už jsem zmínil, škola pro mě byla vždycky důležitá a chtěl jsem se dostat na jednu z nejlepších univerzit (např. v patnácti letech bylo mým cílem studovat inženýrství na MIT). V tu chvíli bylo nevyhnutelné promluvit si s rodiči. Bylo to pro mě opravdu těžké, protože jsme nikdy předtím nemluvili o ničem osobním nebo citovém a já jsem se velmi styděl, že jsem nezapadl do své třídy. Vůbec mě nepodporovali. Řekli mi, abych se přes to „přenesla“. Snažila jsem se jim vysvětlit, že mám deprese, a proto se nemůžu učit tak efektivně jako dřív, ale nevěřili mi a nazývali mě línou. Prosila jsem je, aby mi pomohli změnit školu, nakonec jsem je skoro prosila, ale bylo jim to jedno. Zkoušel jsem změnit školu sám, ale měl jsem tak špatné známky, že mě žádná škola nechtěla přijmout. V tu chvíli jsem si uvědomil, že pokud něco nevymyslím, přijdu o všechno. Tak jsem se snažila ještě víc. Cvičila jsem, pilně se učila a utrácela všechny peníze za oblečení, šminky, psychology, psychiatry a léky, abych si vyléčila deprese a byla přitažlivější, aby si mě lidé nevšímali, jako to dělali celý můj život.
Poslední rok na střední škole byl jako peklo. I když jsem brala antidepresiva a pravidelně navštěvovala psychologa, moje deprese se zhoršovaly. Připadal jsem si jako bezcenný kus hovna. Spal jsem sotva 5 hodin denně, ale i když jsem spal hodně, neustále jsem byl zkoušený. Každý den jsem potřeboval alespoň 3 kávy, abych mohl fungovat. I přes velkou snahu jsem si nedokázal menage zlepšit známky a měl jsem nejhorší závěrečnou zkoušku ve třídě. Dostala jsem se na dobrou univerzitu v mé zemi, ale rozhodně to není to, po čem jsem toužila.
Mám pocit, že mě všichni opustili, když jsem je nejvíc potřebovala. Střední škola konečně skončila, ale mně zůstal sotva fungující mozek, který se snaží přijít na to, jak vyřešit své problémy. Jsem psychicky zničená. Můj život je zničený. Potřebuji vyléčit své deprese, zlepšit svůj vzhled a dosáhnout finanční nezávislosti, ale vůbec netuším jak.
.