Ahoj, tady holka. Řekla jsem několika mužským kamarádům a svému současnému příteli, aby se o mě přestali tolik starat. Není to nic špatného, znamená to, že si tvé pozornosti váží a jen by jí vyhovovalo méně. U mužských přátel je to obvykle proto, že jsem introvert a mám ráda jejich společnost, ale začínám se cítit stresovaná tím, jak moc chtějí mluvit nebo být kolem mě. Vážím si všech svých přátel, ale opravdu ráda trávím čas s těmi, u kterých mohu mlčet, aniž by jim to bylo nepříjemné. V nejhorších případech jsem měla pocit, že se buď starají až příliš a já jim to nedokážu náležitě oplatit a cítím se kvůli tomu provinile, nebo že jejich „starostlivost“ není opravdová, příliš brzy. (Někdy můžu mít nízké sebevědomí, takže když někdo vypadá, že mu na mně opravdu hodně záleží, myslím si, že si to rozmyslí, až mě lépe pozná, a já si nechci příliš zvykat, než mě opravdu pozná). Nejlepší je prostě ustoupit a nechat ji, aby k tobě přišla, a pak pozorovat, jak moc blízkost iniciuje.
S mým přítelem jsem mu musela několikrát říct, aby se méně staral. Částečně proto, že kluk, se kterým jsem chodila předtím, ke mně nebyl moc milý a já měla pocit, že si nezasloužím lásku, kterou mi můj současný přítel nabízel, a trvalo mi delší dobu, než jsem se k němu rozehřála a začala mu důvěřovat. Částečně také proto, že dělal takové věci, jako že se mě neustále ptal, jestli mi není zima, jestli nemám hlad nebo jestli něco nepotřebuju, nebo mi kupoval drobné dárky, a vážně jsme si promluvili o tom, že mi musí důvěřovat, abych mu řekla, když něco potřebuju. Cítila jsem se kvůli tomu jako dítě, ne jako sobě rovná. Dodnes s ním musím bojovat, aby mi zaplatil 50 % věcí, ale já se považuji za nezávislou, a i když si ho vážím (což si vážím, nesmírně), nechci, aby se na mě vykašlal, je mi to prostě nepříjemné.