Mám pocit, že jste špatně pochopili odpověď /u/MI13. Myslím, že se mohl vyjádřit jasněji, ale v podstatě říká, že jízdní vojsko nemuselo mít nutně čistě pěchotní nebo jezdeckou roli, ale mohlo působit jako obojí podle situace. Jízdní lučištníci byli v podstatě dragouni, kteří jezdili do bitvy a sesedali z koní, aby mohli bojovat; ale zbrojnoši (kterým budu říkat rytíři, z důvodů, které nesnesou odkladu) mohli bojovat na koních nebo pěšky. Nyní /u/MartinGreywolf odvedl velmi užitečnou práci, když poskytl přehled o obecných mechanismech sestavování a organizování generické středověké armády. Rád bych však tuto problematiku prozkoumal soustředěněji a podrobněji tím, že se zaměřím na jedno místo v poměrně omezeném časovém rámci: Anglo-normanské armády konce 11.-12. století.
Nejprve bych rád učinil několik varovných poznámek. Jednou z nich je, že téměř všechny naše prameny mají velkou váhu na činy velkých a slavných a mnohem menší důraz kladou na rutinu vojenské organizace a života vojáků. To tangenciálně znamená, že o (často) šlechtickém jezdci toho víme poněkud více než o pěšákovi.
Taktickým stavebním kamenem anglo-normanské těžké jízdy byla jednotka zvaná conroi. Každý conroi obsahoval asi 15-30 rytířů, i když jich mohlo být podstatně méně. Teoreticky se conroi skládala z mužů ze stejné zeměpisné oblasti, velmi pravděpodobně služebníků téhož pána nebo mladých rytířů bez půdy, kteří se vydali do války hledat půdu a slávu. To znamenalo (opět teoreticky), že spolu léta trénovali, a proto byli docela zvyklí na své manýry a zcela schopni fungovat jako soudržná taktická jednotka. Máme docela dobré důkazy o tom, že dokázali provádět poměrně složité manévry, například předstíraný ústup – což není tváří v tvář nepříteli snadné. Do bitvy obvykle vyráželi ve dvou až třech široce rozkročených řadách, přičemž smyslem bylo poskytnout druhému a třetímu nejpočetnějšímu řadu manévrovací prostor, aby se vyhnuli sraženému koni, a prvnímu řadu prostor pro ústup v případě odražení nebo výše zmíněného předstíraného ústupu. Rytíři mohli sesednout a také sesedali, když to situace vyžadovala – například pokud byl terén nevhodný pro boj na koni nebo aby vyztužili pěchotu. Naše prameny nejsou zdaleka tak jednoznačné, ale odhaduji, že by zůstali se svými conrois a byli vysláni na frontu, kde by jejich těžká zbroj a dovednosti mohly vypovídat.
O organizaci pěchoty a jejím verbování pro starší část období toho prostě moc nevíme; o něco více toho víme pro druhou polovinu 12. století. Víme, že Normané nasazovali těžkou pěchotu i lučištníky v hojném počtu; ti mohli tvořit 3/4 armády. Ti první bojovali v obvyklém „západním“ stylu, jen málo změněném od posledních dnů Říma, v „těsných“ formacích. Vilém z Poitiers uvádí, že byli vybaveni poštovními hauberky (kabátci) a štíty, ale jsem skeptický, pokud jde o to, zda nějaká západoevropská armáda 11. století mohla kompletně vybavit svou pěchotu těžkou zbrojí; je možné, že stejně jako u pozdějšího skotského schiltromu byla plně obrněná pouze první řada nebo dvě. Nejsem si vědom žádných pramenů, které by hovořily o jejich organizaci. Je lákavé předpokládat, že byli organizováni v malých jednotkách připomínajících conrois – snad družinu tvořili podržtaškové jednotlivého pána nebo muži z lokality -, ale váhám, zda tak učinit. Domněnka dělá z nás dvou osla atd.
Byli lučištníci na tomto místě zformováni do samostatných jednotek, nebo byli prostě připojeni k pěchotě? Těžko říci; odpověď je pravděpodobně obojí. Vezměme si bitvu u Hastingsu. Současný kronikář Vilém z Poitiers uvádí, že Normané se seřadili do tří linií, v jejichž čele stáli lučištníci a střelci z kuší, uprostřed obrněná pěchota a vzadu jezdci. Na první pohled to vypadá jako velmi pádný důkaz existence specializovaných formací lučištníků. Ale Carmen de Hastingae Proelio, další soudobá zpráva o bitvě, nám říká, že existovaly pouze dvě linie: první pěchoty a druhá jízdy. Přikláním se k tomu, abych věřil Vilémovi z Poitiers; když už ne z jiného důvodu, tak proto, že prostě dává smysl, aby prozíraví profesionální vojáci, jimiž Normané byli v hojné míře, postupovali s lehkými oddíly kryjícími jejich těžkou pěchotu. Tito lučištníci mohli být ještě ad hoc formacemi, sestavenými za tímto účelem z různých jednotek pěchoty; to nemůžeme vědět.
Na konci 12. století anglo-normanští (technicky vzato andělští) panovníci a lordi stále častěji využívali nový fenomén: samostatné žoldnéřské roty. Tito prostí vojáci bojovali za úplatu pod vedením vlastních kapitánů, ale jejich přesná velikost a složení zůstávají záhadou. Je jasné, že mohlo jít o velmi početné síly, dokonce o malé armády; představuje to však jednu velkou rotu pod vedením jediného velitele, nebo amalgámovou sílu složenou z několika skupin? Vím, že už vás to unavuje, ale těžko říct. Středověcí kronikáři je popisovali velmi nepřesně a často je označovali podle zeměpisného původu – tlupa Brabanců, Velšanů atd. Platnost tohoto tvrzení byla nedávno zpochybněna a možná kronikáři tyto termíny prostě používali jako synonymum pro žoldnéře bez ohledu na jejich skutečné etnické složení. Tito kronikáři obecně líčí žoldnéře jako kruté a brutální plenitele, kteří jsou však v otevřeném boji horší než tradiční rytířská vojska. Musíme však mít na paměti, že je považovali za narušitele společenského řádu, a proto měli důvod zveličovat jejich nedostatky a podceňovat jejich přednosti.
Jak uvádí /u/MartinGreywolf, středověké armády se často dělily na tři adhoc podarmády, zvané battailes nebo battly. Z již zmíněného příkladu Hastingsu však víme, že tyto bitvy nemusely být nutně vševojskovými formacemi. Kromě tří řad vojáků se přinejmenším jezdectvo dělilo na tři další jednotky: levou, pravou a střední. Ty byly údajně založeny na geografickém původu: Normané tvořili střed a jejich bretonští a vlámští spojenci tvořili boky.
Struktura bitvy byla pravděpodobně nejkřiklavější organizační slabinou středověkých armád. Jak říká /u/MartinGreywolf, středověké armády byly dočasnými celky vytvořenými z různých malých jednotek. Zatímco muži conroi (nebo pravděpodobně pěší roty) by se navzájem důvěrně znali, dost možná by bojovali s cizími lidmi na obou stranách a pod celkovým velitelem, kterého by neznali. Ačkoli tedy vojáci mohli být zocelení profesionálové a zruční na úrovni malých jednotek, trpěli všemi strastmi, které přináší ad hoc a dočasná velitelská struktura. Nebyl to jev, který by se týkal pouze Anglonormanů: profesionální stálé armády se začnou rozvíjet až na samém konci středověku.
Další četba:
France, John. Žoldnéři a placení muži: žoldnéřská identita ve středověku a západní válečnictví v době křížových výprav
Strickland, Matthew. Anglo-Norman Warfare: Studies in Late Anglo-Saxon and Anglo-Norman Military Organization
Gillingham, John. Richard I