Rým, též rým, shoda dvou nebo více slov s podobně znějícími koncovými slabikami umístěnými tak, aby se vzájemně opakovaly. Rým používají básníci a příležitostně i prozaici k vytvoření zvuků působících na čtenářovy smysly a ke sjednocení a ustálení strofické formy básně. Koncový rým (tj. rým použitý na konci verše jako ozvěna konce jiného verše) je nejběžnější, ale vnitřní, vnitřní nebo leoninový rým se často používá jako příležitostná ozdoba básně – např. rým Williama Shakespeara „Hark; hark! the lark at heaven’s gate sings“ – nebo jako součást pravidelného rýmového schématu:
A hedvábně smutné nejisté šustění každé fialové opony
mě vzrušovalo – naplňovalo mě fantastickou hrůzou, jakou jsem nikdy předtím nepocítil
, takže teď, abych ztišil tlukot svého srdce, jsem stál a opakoval si:
„Je to nějaký návštěvník, který prosí o vstup do dveří mé komnaty.“
Existují tři rýmy, které puristé uznávají jako „pravé rýmy“: mužský rým, v němž obě slova končí stejnou kombinací samohlásek a souhlásek (stát / země), ženský rým (někdy nazývaný dvojverší), v němž se rýmují dvě slabiky (profese / diskrétnost), a tříslabičný rým, v němž se rýmují tři slabiky (patinovat / latinovat). Příliš pravidelný účinek mužského rýmu se někdy zmírňuje použitím vsuvného rýmu neboli polorýmu, kdy jedno ze dvou slov za sebou táhne další nepřízvučnou slabiku (trail / failure). K dalším typům rýmu patří rým na oko, při němž jsou slabiky hláskově shodné, ale vyslovují se různě (kašel / sluj), a pararým, který poprvé systematicky použil básník 20. století Wilfred Owen, při němž mají dvě slabiky různé samohlásky, ale shodné předposlední a koncové souhláskové skupiny (grand / grind). Ženský pararhym má dvě podoby, jednu, v níž se liší oba samohláskové zvuky, a druhou, v níž se liší pouze jeden z nich (run in / run on; blindness / blandness). Oslabený neboli nepřízvučný rým vzniká, když je příslušná slabika rýmujícího se slova nepřízvučná (ohýbat se / děsit se). Vzhledem k tomu, jak nedostatek důrazu ovlivňuje zvuk, lze takový rým často považovat za souzvuk, který nastává, když jsou si obě slova podobná pouze tím, že mají shodné koncové souhlásky (nejlepší / nejmenší).
Další formou blízkého rýmu je asonance, při níž jsou shodné pouze samohlásky (růst / domov). Asonance se ve francouzské poezii pravidelně používala až do 13. století, kdy ji svým významem předstihl koncový rým. V básnické technice románských jazyků má i nadále význam, ale v anglickém verši plní pouze podružnou funkci.
Mnoho tradičních básnických forem využívá ustálené rýmové vzory – například sonet, villanelle, rondeau, balada, královský zpěv, triolet, canzone a sestina. Zdá se, že rým se v západní poezii vyvinul jako kombinace dřívějších technik koncových souzvuků, koncových asonancí a aliterace. V klasické řecké a latinské poezii se vyskytuje jen ojediněle, častěji však ve středověkém náboženském latinském verši a v písních, zejména v římskokatolické liturgii od 4. století. Ačkoli se proti němu pravidelně stavěli vyznavači klasického verše, nikdy zcela neupadl v zapomnění. Shakespeare prokládal rýmované kuplety do blankversu svých dramat; Milton rým neschvaloval, ale Samuel Johnson mu dával přednost. Ve 20. století sice mnozí zastánci volného verše rým ignorovali, jiní básníci však nadále zaváděli nová a složitá rýmová schémata.