Je lákavé postavit náboženství proti vědě v jakékoli diskusi o životě, smrti a účelu. Náboženství a věda jsou však různé druhy věcí a v obou lze nalézt duchovní pravdy. Proč umíráme, je otázka, na kterou obě nabízejí odpověď.
Věda odpovídá ve vztahu k mechanice života, která je založena na závěrech, jež můžeme učinit na základě hmotné zkušenosti. Náboženství v různé míře nabízejí vysvětlení toho, co se nachází za oponou: Říkají nám o tom, co nevíme a někdy ani nemůžeme vědět, a proto musíme přijmout víru.
V průběhu dějin jsme toho mnoho nevěděli. Náboženství poskytovala Boha v mnoha podobách jako vysvětlení, proč se věci dějí tak, jak se dějí. Pro mnoho křesťanů platilo, že pokud Bůh chtěl, aby o něčem věděli, bylo to v Bibli, a pokud to tam nebylo, měli pocit, že to vědět nepotřebují.
Nakonec se lidé začali snažit přijít na odpovědi sami a smrt byla vyňata z Božích rukou. Galileo byl jedním z hlavních představitelů tohoto hnutí „pojďme si na to přijít sami“. On a další rozvinuli sílu zkoumání do dokonalého umění.
Ačkoli se ne vždy potvrdilo to, co bylo napsáno v náboženských textech, lidé čerpali ze síly tohoto přístupu důvěru. Vysvětloval smrt nikoli jako Boží vůli, ale částečně z hlediska věcí, které můžeme ovlivnit. Objevili jsme věci jako penicilin, císařský řez a očkování, které zabránily úmrtím, jež se v minulosti musela vysvětlovat nějakou božskou zlovůlí.
Shrnem řečeno, uvědomili jsme si, že v mnoha případech bylo možné smrti lidí zabránit. Abychom jim však mohli zabránit, museli jsme znát praktické důvody, proč lidé umírali. Museli jsme porozumět nemocem, úrazům, vývoji a stáří. Modlitba, pokud to někdo dokáže posoudit, smrti nezabrání.
Nakonec zemře každý. Proč tedy vůbec musíme umírat?
Náboženství nabízejí odpovědi. Podle Bible byli Adam a Eva potrestáni smrtí, protože zhřešili proti Bohu (Genesis 3,17). Jako potomci Adama a Evy sdílíme jejich osud. To je spravedlivé. Proč ale musí umírat zvířata, jako je váš pes? Jedli snad jeho předkové ze psího stromu poznání? A stromy také umírají stářím, což je prostě matoucí. Ale možná je bezpečnější říct, že Bůh udělil pomíjivost všem věcem jako trest za poznání.
Podle islámských učenců je život zkouškou, která končí smrtí: „Každá duše okusí smrt a my tě zkoušíme zlem i dobrem formou zkoušky.“ (Korán 21:35). Tuto vizi soudného dne sdílí i křesťanství.
Křesťanství a islám jsou vysvětleními smrti z „jiného světa“. Takových náboženství je mnoho. Severská mytologie přiznávala těm, kdo dobře zemřeli v boji, posmrtný život ve Valhalle u Odina nebo na Frejině poli. V řecké mytologii dobří přecházeli na Elysejská pole. Tato vysvětlení z jiného světa nabízejí náš život jako přechod od místa, kde jsme byli předtím, k místu odpočinku na onom světě.
Některé formy buddhismu a hinduismu jsou variací na myšlenku jiného světa. Vysvětlují smrt jako konec zkoušky, po níž následuje reinkarnace. O příštím životě člověka rozhoduje kvalita jeho činů v tomto životě. Když se člověk povznese nad zkoušku, povznese se nad preference, stane se osvobozeným, nalezne nirvánu nebo je osvícený. Tento osvícený stav není oddělený od tohoto světa, ale je to osvobození od utrpení tohoto světa.1
Pěkný příklad tohoto způsobu myšlení je ve filozofii védánty zapsané v upanišadách. Zde Bůh není nad tímto světem, ale je tímto světem a vším v něm. Bůh jsou fialové hory a červená ferrari, politici a psí hovínka. Osvobodit se znamená uvědomit si, že člověk sám i všechno ostatní je ze stejné látky. Život, jak o něm často přemýšlíme, jako rozdělení na ty a já nebo jeden kult a druhý, jsou jen triky, které si sami na sebe hrajeme a které nám brání pochopit pravou povahu Boha a skutečnosti. Myslíme si, že umíráme, protože si Bůh hraje sám se sebou na schovávanou. My však nikdy neumíráme, pouze se vracíme zpět do Boží vlny. Kniha Alana Wattse O tabu proti poznání, kdo skutečně jsi, je příjemnou procházkou tímto způsobem myšlení.
Náboženství však ve skutečnosti nepotřebují vysvětlovat detaily života a smrti. Náboženství nemusí vysvětlovat, proč jsou západy slunce tak pohlcující. Nemusejí vysvětlovat, proč se modré světlo láme více než červené, a západ slunce je tak červený. Můžeme přijmout fyzikální zákony jako Boží přednost, pokud chceme. Praktické aspekty naší hmotné zkušenosti se řídí vlastními zákony a leží tam, kde náboženství končí. Tam, kde si vaše zkušenost a náboženství odporují, je na vás, abyste tento rozpor prozkoumali. Samozřejmě je vám dovoleno se o to nezajímat. Ale žádný Bůh, který stojí za to, abyste v něj věřili, by vás neměl odměňovat za něco, čemu jste nikdy nevěnovali čas, abyste to skutečně pochopili.
V otázce, proč umíráme a proč žijeme, se můžeme do jisté míry spolehnout na svou zkušenost. Naše zkušenost, která se zrodila ze stejného myšlenkového směru jako Galileovo objevování sebe sama a objev penicilinu Alexandrem Flemingem, má k těmto otázkám hodně co říci.
Vědu můžete považovat za určitý druh empirického spiritualismu, protože má mnoho společného s některými výše popsanými náboženstvími. Omezuje se na tento hmotný svět, protože vychází z toho, co můžeme z tohoto světa odvodit. Navíc poskytuje určitý druh praktického poznání, které udržuje lidi při životě. Mnoho lidí tuto empirickou spiritualitu nejen zažívá ve svém životě a práci, ale v kostech věří, že je pravdivá. Je to náboženské, i když církev není dál než prostě věnovat pozornost realitě svého života.
Věda je jedním z aspektů této zkušenosti. Zdaleka není bezchybná, a to z nejrůznějších důvodů. Zčásti je založena na kolektivní zkušenosti milionů lidí, kteří se snažili uspořádat své znalosti tak, aby jim pomohly pochopit pravidla tohoto hmotného světa. Ostatně právě společná práce vedla k objevu penicilinu, očkování, struktury DNA, způsobu rozdělení atomu, suchého zipu atd. A nabízí skvělé poznatky o životě a smrti.
Co nám tedy toto společné poznání hmotného světa říká o smrti?
Především nám v jednom velmi reálném smyslu říká, že neumíráme. Buňky, které daly vzniknout vám, žijí už miliony let a znovu a znovu se replikují, protože život vznikl asi před třemi miliardami let. Jste živí a zdraví všude tam, kde jsou buňky. Tuto replikaci můžete sami sledovat na nesčetných videích na YouTube. Vy jako produkt těchto buněčných dělení sdílíte společný původ se všemi lidmi, protože buněčná linie, která dala vzniknout nám všem, nikdy nezemřela.
Ještě krásnější je, že protože veškerý život sdílí společný soubor buněčných mechanismů, mnoho lidí věří, že sdílíme společný původ s veškerým životem, včetně bakterií, plevelů, surikat a modrých velryb. Všichni dohromady jsme jeden nesmrtelný život, který se od sebe pouze dělí jako matka od svého dítěte.
Jste prastaří a všude.
Buňky, o nichž mluvím výše, se nazývají zárodečné, protože jsou schopny dát vzniknout jedincům, a liší se od buněk v tělech těchto jedinců, které se nazývají somatické neboli soma. U většiny organismů jsou zárodečné buňky synonymem pro vajíčka a spermie. Některé buňky, které tvoří těla jednotlivých organismů, jsou však také nesmrtelné. Hydra je mnohobuněčný organismus žijící ve vodě, který dokáže regenerovat celé své tělo z jakékoli části svých buněk. Pokud můžeme říci, hydra nikdy neumírá stářím.
Některé rakovinné buňky jsou také nesmrtelné. Henrietta Lacksová je zdrojem jedné z nejznámějších nesmrtelných buněčných linií, které se z jejích rakovinných buněk rozmnožovaly ještě dlouho po její smrti (v roce 1951). Některé odhady tvrdí, že laboratoře od její smrti vyprodukovaly více než 20 tun jejích buněk HeLa. Byly dokonce vyneseny do vesmíru. HeLa buňky přispěly k průlomovým objevům v medicíně v oblasti rakoviny, AIDS, radiace a působení toxinů. Její buňky nestárnou a dokonce se objevily snahy prohlásit je za nový druh.
Ačkoli jsou naše zárodečné buňky funkčně nesmrtelné (jinak byste tu nebyli), naše somatické buňky (to, z čeho se skládá naše tělo) nakonec uschnou a odumřou jako podzimní listí. Proč tomu tak je? Evoluce tuto smrt našich somatických těl vysvětluje. Ve skutečnosti vysvětluje smrt všech živých organismů tím, že vysvětluje délku jejich života.
Za prvé, všechny organismy, dokonce i Hydra, někdy umírají, protože svět je ošklivé místo. Predátoři požírají věci. Kozy jsou strhávány ze svahů hor orly. Nemoci ničí společenství a populace. A přírodní živly si vybírají svou daň. Mezi divokými myšmi jich 90 % umírá v prvním roce života kvůli chladu. V roce 1600 umírala matka při 1 ze 100 porodů (nyní je to asi 1 z 10 000).
Protože většina organismů nežije dost dlouho na to, aby zemřela stářím, nemají buněčné mechanismy potřebné k udržení jejich mládí a reprodukce šanci se vyvinout. Například organismy jako myši, z nichž většina se nedožije ani prvního roku života, nemají mechanismy, které by se vypořádaly s buněčným stresem ve stáří. Pokud tedy umístíte myš do klece a budete ji chránit před predátory a přírodními živly, její buňky budou po prvních několika letech rychle stárnout. Naproti tomu kočky žijící uvnitř se dožívají přibližně 15 let. Pokud byste si pořídili domácího mazlíčka – galapážskou želvu obrovskou, mohli byste očekávat, že se dožije více než 100 let.
Zdá se, že smrt stářím přichází nedlouho poté, co by předci organismu očekávali smrt jiným způsobem. Tomu se říká teorie jednorázového soma. Osobně si myslím, že by bylo vkusnější nazývat ji teorií padajícího listí, protože padající listí je další formou jednorázové sómy. Soma (neboli tělo) se vyvinula za účelem shromažďování zdrojů a rozmnožování. K tomu dochází i za cenu dlouhého somatického života, protože dlouhý život je v našem drsném a rozvráceném světě sotva zaručen.
Moje tělo (ta věc, které úzkoprse říkám „já“) by tu nebylo, kdyby se mí předkové včas nerozmnožovali, aby se naše nesmrtelné zárodečné buňky dál dělily. V tomto smyslu jsou naše těla jednorázové, ale vědomé oči miliardového Boha.
To je podobné védántské filozofii, kterou jsem zmínil výše. A někteří křesťané možná poznají následující slova připisovaná Ježíši: „Rozštípněte kus dřeva a jsem tam. Zvedni kámen, a najdeš mě tam“. Pokud se cítíte méně poeticky, naše sóma je jako pěnový obal v keramické čajové soupravě doručené poštou.2
Abychom si teorii sómy na jedno použití přiblížili trochu prakticky, představte si svět jako ve sci-fi filmu Logunův běh z roku 1976, kde jsou všichni zabiti ve věku 30 let. V takovém světě by neexistoval žádný krém proti vráskám, penzijní plány ani zařízení péče o seniory. Pokud by se někomu přece jen poštěstilo zestárnout, měl by nejrůznější problémy, které by společnost prostě neměla šanci vyřešit.
Evoluce je na tom stejně. Řeší problémy tím, že jim čelí a vytváří rozmanitá řešení, z nichž některá fungují, a proto přetrvávají a pokračují v tvorbě ještě lepších řešení. Z tohoto důvodu nemůže evoluce přizpůsobit organismy zkušenostem, se kterými se nikdy nesetkají.
Tento problém, že nikdy nežijí dostatečně dlouho, vede v první řadě k dalšímu zdroji našeho brzkého zániku zvanému antagonistická pleiotropie. Antagonistická pleiotropie je skutečnost, že některé geny mohou vyvolat více účinků a ty nemusí být všechny dobré. Hb-S je dobrá mutace genu, která činí lidi odolnými vůči malárii, ale také dává jedincům se dvěma kopiemi srpkovitou anémii.
Geny mohou mít dobré časné účinky, ale také špatné pozdější účinky. Tento kompromis mezi současným a pozdějším stavem je všudypřítomným problémem každého živého systému. Měli byste nyní investovat do reprodukce s rizikem, že dříve zemřete? Tak to dělají jednoleté rostliny. Měli byste nyní riskovat, abyste získali partnera, za cenu poškození své dlouhodobé schopnosti přežít? Mnoho mladých samců to dělá. Měl bys dnes večer zůstat doma a pracovat, abys zvýšil budoucí bohatství své a svého (budoucího?) potomstva, nebo bys měl jít do baru, abys našel tu tajnou osobu, která ti pomůže ty potomky vytvořit?
Druhy, které umírají dříve z jiných důvodů, než je stáří, vedou k selekci genů upřednostňujících dřívější rozmnožování. Kdyby to nebyla pravda, druh by vyhynul a plýtval by zdroji na udržování svých somatických buněk při životě na úkor reprodukce zárodečných buněk. Pokud mají tyto geny špatné pozdější účinky, evoluce je pravděpodobně nepocítí, a proto proti nim nikdy nemůže selektovat.
Dalším často navrhovaným důvodem zániku je hromadění mutací. Jde jednoduše o pozorování, že buňky v průběhu svého života získávají poškození DNA. Důkazy o tom jsou s ohledem na stárnutí smíšené. Nicméně mutace skutečně zkracují život a příkladem je rakovina způsobená karcinogeny.
Zjednodušeně řečeno, naše zkoumání přirozeného světa ukazuje, že délka života organismů je kalibrována tak, aby jejich zárodečné buňky zůstaly živé a zdravé. Smrtelnost našich somatických těl je vyjednávacím trumfem, který život používá, aby toho dosáhl.
Mnoho lidí nachází hlubokou duchovní moudrost ve vesmíru díky poznání, že veškerý život má společný původ. Mnozí zastávají názor, že i vyčleňování živých buněk je svévolné rozlišování. Ať už je to cokoli, co nás dává vzniknout, prochází životem, vesmírem a vším. Buddhistický filozof Nágárdžuna to nazval sunjata neboli prázdnota, což znamená, že všechny věci nemají nezávislý původ. Ve skutečnosti nejde o žádnou novou myšlenku.
Koneckonců náboženská a vědecká verze toho, proč umíráme, jsou různé druhy vysvětlení odvozené z různých způsobů uvažování o naší existenci. Stavět je proti sobě je pošetilá hra.
I v rámci jednoho náboženství existuje mnoho výkladů posvátných pravd. Ve vědě tomu není jinak: málokdy existují jednotlivá vysvětlení toho, čemu nerozumíme. Náboženství se to snaží řešit poukazováním na posvátné autority nebo vytvářením nových větví stávajících náboženství (někdy se dohodnou, že se neshodnou). Vědci se to snaží řešit shromažďováním dalších důkazů z naší zkušenosti s hmotným světem, čímž obohacují naše chápání sebe sama a někdy i prodlužují náš život.
Náboženství a věda slouží svému účelu ve světě tím, že zapojují naši společnou moudrost do úsilí o život, který stojí za to žít. Pro mě se věda a náboženství odvolávají na různé aspekty životních problémů. Ve vzácných případech, kdy jsou v rozporu, prohrává ta část, která je více spekulativní. Tak by to mělo být. Čím méně lidí nějakou pravdu zažije, tím méně je pravděpodobné, že je pravdivá. To je zdravý rozum. Skutečnost je mnohem zajímavější a krásnější než příběhy, které si můžeme navzájem sdělovat, ať už vědecky nebo jinak.
Sledujte mě na Twitteru.
.