Málo věcí je pro vozíčkáře a další osoby s tělesným postižením více frustrujících než nemožnost najít přístupné parkovací místo. Ještě nepříjemnější je, když zjistíme, že na jednom z těchto míst, která tak nutně potřebujeme, neoprávněně zaparkoval člověk bez postižení. Dokážete si tedy představit můj hněv, když jsem nedávno zjistil, že některá z těchto vyhrazených míst nejsou v některých obcích USA právně vymahatelná a místní orgány činné v trestním řízení přestupce nepokutují. Na těchto přístupných místech tak často bez následků parkují lidé bez zdravotního postižení.
Abych vám poskytl trochu kontextu, 13. července 2018 jsem vzal své děti na poslední den jejich týdenního letního tábora v místním kostele. Parkoviště není velké a nejsou na něm samostatná zpevněná místa; jen dvě řady trávy, kde mohou auta parkovat. Přímo před kostelem jsou však čtyři zpevněná přístupná parkovací místa, dvě po obou stranách obrubníkového vchodu do kostela. Mezi každou dvojicí míst je přístupová ulička a na všech čtyřech je modře namalovaný symbol invalidního vozíku a standardní kovová značka ministerstva dopravy, která upozorňuje, že za parkování na tomto místě bude porušitelům uložena pokuta 250 dolarů. Obvykle je parkoviště prázdné, až na tucet rodičů (jako jsem já), kteří odvážejí své děti. Překvapilo mě, že toho rána byla tři ze čtyř přístupných míst obsazená a podél okraje příjezdových cest parkovalo několik dalších aut.
Po zaparkování na jediném volném přístupném místě jsem si všiml, že zbylá tři auta patří církevním dobrovolníkům, kteří před těmito místy provádějí nějaké terénní úpravy. Bylo jasné, že tam zaparkovali kvůli pohodlnému vykládání terénního vybavení a zásob. Přistoupil jsem k jedné z osob, která zaparkovala neoprávněně (nebo jsem si to alespoň myslel), a zdvořile jsem ji požádal (dvakrát), aby tam prosím neparkovala. Řekl: „Dobře.“ O několik minut později jsem se vrátil k autu poté, co jsem odvezl děti, a nikdo svá auta nepřeparkoval; právě se vrátili do práce. Opustil jsem své místo a zaparkoval jinde, abych mohl zavolat do kostela a požádat je, aby zajistili přeparkování aut. Ani po dvou telefonátech mi nikdo neodpověděl a nemohla jsem nechat hlasovou schránku. Tak jsem se vrátil k poslední záchraně a zavolal na místní úřad šerifa. Ujistili mě, že ke kostelu pošlou zástupce, aby to prošetřil.
Neměl jsem v plánu nic sledovat a cítil jsem se spokojený, že jsem udělal vše, co jsem mohl. To platilo až do chvíle, kdy mi na Facebooku přišla zpráva od osoby, se kterou jsem mluvil, a požádal jsem ji o přeparkování aut. Nebudu se pouštět do dlouhého seznamu výmluv a zdůvodnění, proč na těch místech parkoval, ale řekl mi něco velmi znepokojivého. Řekl, že ke kostelu skutečně přišel zástupce šerifa. Zástupce mu však řekl, že tato označená přístupná místa „nejsou právně vymahatelná“ a jediné, co může zástupce udělat, je obvinit majitele aut z vniknutí na cizí pozemek, pokud to kostel chce. Takže se v podstatě nic nestalo a majitelé aut byli ponecháni v klidu.
Nechápal jsem, jak je možné, že místní orgány činné v trestním řízení nemohou ve skutečnosti vymáhat to, co se zdálo být jasným porušením parkovacích předpisů (a pro pořádek uvádím, že jsem si plně vědom toho, že na církve se zákony o přístupnosti nevztahují). A tak jsem se vydal na misi, abych našel nějaké odpovědi. Mou první zastávkou byl text zákona o Američanech se zdravotním postižením (ADA), abych zjistil, co říká o přístupných parkovacích místech.
ADA má požadavky na dostupnost přístupných parkovacích míst v závislosti na velikosti pozemku. Čím větší je parkoviště, tím více označených míst musí mít. Kromě toho musí být jedno z každých šesti přístupných parkovacích míst nebo jejich zlomek „přístupné pro dodávky“. Např: Parkoviště s celkovým počtem 400 míst potřebuje osm přístupných míst a dvě z těchto osmi míst musí být přístupná pro dodávky. Podle těchto norem splňoval dotyčný kostel požadavky ADA na čtyři přístupná místa (za předpokladu, že měl na svém parkovišti místo pro celkem 76-100 aut. ADA také říká, že přístupové uličky musí být označeny (např. namalovány šrafováním), aby se v nich neparkovalo, a přístupná parkovací místa musí být označena značkami, které obsahují mezinárodní symbol přístupnosti. Všechny tyto požadavky byly splněny a pro každého pozorovatele by znamenaly, že se jedná o právně vymahatelná přístupná parkovací místa. Mnoho státních a místních samospráv má své vlastní požadavky, které mohou být specifičtější nebo přísnější – ale ne méně.
Požadavky ADA mi nepomohly vysvětlit, proč by tato místa nebyla právně vymahatelná, a tak jsem se poradil se svým právníkem ADA. Vysvětlil jsem mu situaci a on mi odpověděl, že nemá jiné vysvětlení než to, že město nebo okres mohou mít místní vyhlášku, podle které se řídí místní orgány činné v trestním řízení, a tyto prostory nějakým způsobem neodpovídají požadavkům této vyhlášky.
Mou další – a poslední – zastávkou byla kancelář šerifa. Poslal jsem jim zprávu s dotazem, proč ta čtyři přístupná parkovací místa nejsou vymahatelná. Zatím se mi neozvali (a až se tak stane, aktualizuji tento příspěvek), ale mám pocit, že mi řeknou toto:
Pokud místní majitelé nemovitostí a podniků nedodržují požadavky na značení a označení podle Příručky pro jednotná dopravní řídicí zařízení (MUTCD) ministerstva dopravy, pak orgány činné v trestním řízení nemohou psát pokuty za přestupky, protože tato místa jsou technicky nevyhovující. V roce 2013 byli někteří obyvatelé města Athens v Ohiu velmi frustrovaní, protože místní orgány činné v trestním řízení nemohly nic dělat, aby potrestaly osoby bez zdravotního postižení parkující na přístupných parkovacích místech. Athénská komise pro zdravotně postižené se vydala na misi, jejímž cílem bylo poučit místní majitele nemovitostí (včetně Ohio University) o tom, že mnoho jejich značek pro parkování pro zdravotně postižené neodpovídá normám. Komise zjistila, že je to proto, že někteří soukromí majitelé nemovitostí umístili značky, které neodpovídají normám stanoveným prostřednictvím manuálu.
Šéf athénské policie Tom Pyle uvedl, že všechna místa ve městě jsou označena správně a jejich dodržování je vymáháno. „Prostory v soukromém vlastnictví jsou však jiný příběh,“ řekl. „Málokterý podnik je má správně označené, takže na soukromých pozemcích toho moc nevymáháme.“ Pyle řekl, že neví o žádném požadavku, aby majitelé soukromých pozemků řádně označovali prostory, takže jeho odbor je k tomu nemůže nutit. V době, kdy byl tento článek v roce 2013 publikován, bylo asi 90 % přístupných parkovacích míst na univerzitě v Ohiu z velké části označeno nesprávně, což je činilo „nevymahatelnými“.
Pokud by policie pokutovala někoho, kdo zaparkoval na nesprávně označeném místě, pokuta by nebyla u městského soudu vymahatelná. Podle MUTCD mají modrobílé značky pouze informativní charakter, takže i když je na mnoha z nich vyznačena pokuta 250 USD, nejsou vymahatelné. V mé osobní situaci vycházím pouze z toho, že značení těch čtyř přístupných míst u kostela není v souladu s MUTCD.
Je dost špatné, že musíme bojovat o přístupné parkování. Ale teď nemáme žádné právní prostředky pro lidi, kteří parkují na vyznačených přístupných místech, protože podnik nebo majitel nemovitosti nevěděl nebo se nestaral o uvedení značení a dalších značek do souladu. Doporučuji vám, abyste se seznámili s legálním značením přístupného parkování podle státu vašeho bydliště a abyste pomohli poučit majitele podniků o nutnosti dodržovat předpisy. Je noční můrou, že je to další překážka, které musíme čelit v našem boji za rovná práva a rovný přístup. Nicméně rozpoznání a pochopení tohoto problému je prvním krokem k jeho odstranění.
