Tuto otázku dostávám často – naposledy zněla přesně takto: Jak jste krásné, dámy, proč je to vždy podáváno se složitým pokrmem… nemohlo by to být podáváno zábavně, jednoduše, pohodově… a la carte? Na téhle otázce se mi nejvíc líbí, že ukazuje, že ten chlap nad touhle společenskou hádankou skutečně přemýšlí, a opravdu oceňuji upřímnou touhu, kterou vyjadřuje, což je vzácné. Pokusím se tedy vnést trochu světla do tohoto častého problému, který s námi muži zřejmě mají…
Předně, ne že bych byla socioložka, ale všichni asi uznáme, že po staletí musela žena v domácnosti plnit více úkolů a starat se o potřeby mnoha lidí, nejen o sebe. Současné hraní role pečovatelky jako dcery, matky a manželky může způsobit spoustu vnitřních konfliktů a často ženy, které se nenaučily říkat „ne“ nebo si neuvědomily, že nemohou vyhovět všem najednou, se dostanou do emocionálního přetížení nebo se zhroutí. Nejde o to, že bychom byly „emotivnější“ než chlapi, jde jen o to, že dříve jsme si toho mnohem víc braly do úst, zatímco dřív se chlapi, kteří byli vycvičeni jen jako lovci, vydávali za svým jediným posláním (zaopatřit) a přitom přefikli tu nejhezčí mladou věc, která se jim zalíbila. Jak se říká, kluci mají jednostrannou mysl – problém je v tom, že holky ji nemají. Kdyby se s námi kluci naučili lépe komunikovat, místo aby hledali cestu nejmenšího odporu a vyhýbali se obtížným rozhovorům, možná by skutečně zvýšili své emoční IQ a zjistili by, že jsme mnohem ochotnější být povolné.
Druhá věc je, že ženy generace X vyrostly pod vládou hlavy IX, což znamená, že jsme byly vychovány tak, abychom věřily, že dokážeme všechno, co dokáže chlap – možná kromě toho, že napíšeme své jméno do sněhu. Takže teď umíme lovit stejně dobře jako naše mužské protějšky, což znamená, že na rozdíl od dřívějška máme stejnou tendenci jít dál a jít lovit znovu, než abychom se snažily vše vyříkat, když se věci zkomplikují. Při lovu však máme navrch v tomto: více nám záleží na kvalitě než na kvantitě, takže se vlastně dokážeme obrnit trpělivostí. Zejména ty, které patří do horních 10 % (podle výše příjmu a vzdělání) – tyto ženy přesně vědí, jakou mají páku, a pokud jejich potřeby a touhy nebudou uspokojeny, proč ztrácet čas? Chlapům to hází klacky pod nohy hlavně proto, že jen málo mužů mělo mateřské vzory, které by sdílely přístup generace X.
Zatřetí, nikdo z lidí, se kterými se stýkám – muži ani ženy -, nemá pocit, že by existoval jeden jednoduchý způsob, jak definovat úspěch. Dřív bylo cílem oženit se, mít pěkný dům a mít několik dětí. Ne všichni už tento sen sdílejí. Skutečně jsme se smířili s tím, že každý si definuje úspěch po svém – a pro mnohé z nás je skutečným chlubením, když se chopíte tvůrčího nápadu a dotáhnete ho do konce. Neznám žádnou dívku, která by se chlubila svými kuchařskými schopnostmi, ani žádného muže, který by se chlubil domácími dovednostmi své ženy. Skutečně jsme se proměnili v úplně nový živočišný druh, kde každého člověka pohání jiné ambice, takže teď budou muset chlapi víc než kdy jindy zdokonalit své komunikační schopnosti, aby zjistili, co ženu baví a udělá ji šťastnou.
Po naší dlouhé diskusi můj kamarád řekl, že si vzpomněl na to staré rčení: Jak se páří dva dikobrazi? …velmi opatrně. Vskutku – chlapi jsou obecně snadno zjistitelní – pokud jsou živeni a mají pravidelný sex, jsou dobří. Ale my tak jednoduché nejsme a nikdy jsme nebyly. Jen nám teď přibyla moc a nezávislost, takže se pravidla hry drasticky změnila. Proto bych chlapy nabádal, aby postupovali s VELKOU opatrností – musíte se naučit a pochopit zvíře, se kterým máte co do činění, než se ho vůbec pokusíte zkrotit.