Frontman Judas Priest Rob Halford vždy žil hlasitým a hrdým heavymetalovým životem, ale teprve v roce 1998 se během rozhovoru pro MTV stal první metalovou ikonou, která oznámila, že je gay. Od té doby se k tomu otevřeně a hrdě hlásí, ale v jeho příběhu je mnohem víc než tento okamžik, jak zpěvák prozrazuje ve své nové autobiografii „Confess.“
Rockové memoáry jsou samozřejmě plné příběhů o životě na hraně. Halford se nyní ohrazuje proti tomu, jak jsou tyto skutečnosti, v nichž jde o život, často bagatelizovány nebo dokonce odmítány.
„Myslím, že každý homosexuál má na srdci větší příběh než jen: ‚Ahoj, jsem out, to jsem já‘,“ řekl Halford, který minulý měsíc oslavil 69. narozeniny, v telefonickém rozhovoru před úterním vydáním knihy. „Mozkem vám prochází mnoho, mnoho otázek a mnoho sebezpytných, trýznivých myšlenkových pochodů. Je to těžká věc i v dnešním světě. Člověk by si myslel, že to bude snadné, ale pro některé lidi to tak není. Snažil jsem se opravdu zdůraznit obtíže, kterými jsem si prošel, když jsem byl schopen přijít k tomu bodu ve studiu MTV a prostě se osobně ukázat velmi dramatickým způsobem.“
Halford byl vždycky osobností větší než život na pódiu, na albu i při vystoupeních v tisku. Jeho zpěv a křik, vzhled kapely v kůži a s kšandami a propracované sety, zvyšující se tempo skladeb, to vše mělo obrovský vliv na metalový žánr a pomohlo zrodit frenetické thrashmetalové hnutí – které často zpracovávalo témata nespravedlnosti, politické korupce a dokonce i apokalyptických nálad ke konci studené války. Kapela se zformovala před půl stoletím v anglickém Birminghamu a „Confess“ mapuje tvrdou práci, kterou Judas Priest vynaložili, aby se z místních oblíbenců stali mezinárodními ikonami.
„Confess“ zachycuje i poctivý podíl Halfordových osobních výstřelků: Jednou na jednom večírku spontánně spoutal stydlivého Andyho Warhola a odvezl ho taxíkem do diskotékového klubu Studio 54, čímž Warhola, který ho fotografoval, vytočil. Anglická královna se ho zeptala, proč je heavy metal tak hlasitý. Pokáral Marii Osmondovou, když oba hráli ve slavném britském pořadu „Top of the Pops“ a ona nechtěla, aby pokračoval se svým býčím bičem. Chtěl svést zpěváka Iron Maiden Paula Di’Anna a na pódiu nosil šátky, které byly barevnou pozvánkou pro homosexuální fanoušky.
Mezi těmito barvitými historkami se však skrývají i temnější momenty, jak co se týče jednání v branži, tak zejména toho, že se tak dlouho držel ve skrytu. V mládí a dokonce i v raných kněžských letech byl Halford sexuálně obtěžován, a to i přítelem svého otce, který mu sehnal práci v divadle. Vydržel a udržel svou sexualitu v tajnosti pro všechny kromě vybraného okruhu lidí. Zažil také chvíle George Michaela, když byl zatčen za veřejnou neslušnost na pánských záchodcích. Mnozí policisté na onom okrsku byli fanoušky kapely Priest, a tak se situace nedostala do tisku.
Kapela a její management o jeho sexualitě věděli a akceptovali ji, ale bylo mu doporučeno, aby byl diskrétní vzhledem k macho hetero povaze metalového světa. Často byl osamělý. V mladé dospělosti se léta potýkal s drogami a závislostí, i když po měsíční odvykací kúře na začátku roku 1986 už nikdy nepil ani nebral drogy.
Rockové memoáry jsou samozřejmě plné příběhů o životě na hraně. Halford se nyní ohrazuje proti tomu, jak jsou tyto životní skutečnosti často bagatelizovány nebo dokonce odmítány.
„Hodně jsem přemýšlel o rokenrolových příbězích,“ řekl mi Halford a popsal jejich prezentaci: „‚Málem jsem se předávkoval, ha ha ha.'“ Ve skutečnosti, zdůraznil: „To je obrovská věc, kámo. To není, pojďme se pobavit o chlápkovi, který se včera málem zabil. Je to smrtelně vážná věc.“
Pokračoval: „Po mnoho let jsme tyto části toho, co se děje v našem průmyslu, zamlčovali. V poslední době je velmi patrné, s jakými problémy se v rock’n’rollu potýkáme, ať už jde o chlast, drogy nebo nějaký psychický problém. Ztrácíme krásné lidi.“
Jak uvádí ve své knize, sám Halford se koncem roku 1985 pokusil o sebevraždu prášky. Okamžitě toho litoval a blízký přítel ho včas dopravil do nemocnice, kde mu vypumpovali žaludek. To vedlo k odvykací léčbě. Tragédií bylo, že bývalý přítel, který se potýkal s depresemi a závislostí, se jedné noci střelil do hlavy poté, co se s ním Halford pohádal kvůli užívání drog. Halford v písni „Confess“ přiznal, že kdyby sám nedostal pomoc, pravděpodobně by se o sebevraždu pokusil znovu. A podařilo se mu to.
Jeho boje však přinesly i pozitivní věci a pomohly mu živit jeho hudbu. Ta začala brzy s dusivými výfukovými plyny místních železáren, v jejichž blízkosti Halford vyrůstal v anglickém Walsallu, v oblasti známé jako Black Country.
To na mladém zpěvákovi zanechalo silný dojem a je snadné pochopit, proč z této oblasti a jejího stísněného dělnického prostředí vzešli průkopníci a předchůdci heavy metalu jako Priest, Black Sabbath a polovina Led Zeppelin. Ponurost a hlučnost tohoto světa spolu s frustrací z omezených možností zaměstnání byly ideálními ingrediencemi pro intenzivní antiautoritativní hymny, které tento žánr později vytvořil.
Součástí toho je i Halfordova sexualita. Halford se narodil v roce 1951 a homosexualita byla ve Velké Británii až do roku 1967 nezákonná. Zatímco několik frontmanek mainstreamového metalu jako Otep a Lzzy Hale se v posledních letech otevřeně přiznalo k tomu, že jsou homosexuální nebo bisexuální, Halford zůstává jedinou významnou mužskou metalovou ikonou s homosexuální orientací.
Metalové fanoušky často přitahuje agresivní a terapeutická povaha tohoto žánru – je to skvělý způsob, jak ze sebe dostat nahromaděnou frustraci a cítit se silnější – a mnozí z nich se přiklánějí více k pravici než některé jejich ikony. Halford připouští, že někteří fanoušci se z jeho knihy mohou dozvědět věci, které se jim nelíbí.
Metalové fanoušky často přitahuje agresivní a terapeutická povaha žánru – je to skvělý způsob, jak ze sebe dostat nahromaděnou frustraci a cítit se silnější – a mnozí se přiklánějí spíše k pravici.
„V této knize mohou být některé věci, o kterých si lidé přečtou a řeknou si: ‚Uf, na Roba Halforda jsem úplně zanevřel. Už nemám rád Roba Halforda,'“ poznamenal.“
Na druhé straně mince však záleží víc. „Najdou se další lidé, které to povznese,“ řekl. „Pokud jde o to, kam to může dojít nebo co to může udělat, to je na štěstí v kostkách.“
Na následky svých nejnovějších osobních odhalení tak aplikuje poučení, než které dokumentuje, že objevil ve své knize: „Mluvil jsem o střízlivosti a o pochopení a porozumění, že nemáte kontrolu nad životem – kam se může ubírat a co vám může udělat. Musíte tomu nechat volný průběh.“