Weissman tráví nespočet večerů nahráváním cvrččího zpěvu po západních státech. Jejich cvrkot analyzuje jako studiový inženýr, který pečlivě míchá soundtrack k hitu.
„Poslouchám písně v dané oblasti, rozhoduji se, kolik různých písní dokážu rozlišit, a pak sbírám samce, kteří tyto písně tvoří,“ řekl. „Jakmile pak vím, jakými písněmi samec zpívá, a tedy o jaký druh se jedná, mohu se vrátit zpět a najít fyzické znaky, které obvykle tento druh oddělí od ostatních druhů v nejbližším okolí.“
Tento trend začal v 50. letech 20. století, kdy vědci s prvními přenosnými magnetofony zjistili, že existuje mnohem více druhů cvrčků, než si dřívější vědci uvědomovali.
Weissman není jediný, kdo potřebuje rozlišovat jednotlivé druhy. Samičky cvrčků potřebují umět rozeznat samce svého druhu od samců jiných druhů. To proto, že charakteristický, opakující se cvrččí cvrkot je ve skutečnosti pářící volání, které samci cvrčků vydávají, aby přilákali samičky.
„Většina lidí se domnívá, že písně vydávají nohama, jako to dělají kobylky, ale to je mylná představa,“ řekl Fernando Montealegre-Z, profesor smyslové biologie na univerzitě v Lincolnu ve Velké Británii. Napsal řadu článků o tom, jak cvrčci a jejich příbuzní, jako jsou luční kobylky a katydidy, vydávají zvuk.
Cvrčci mají dvě sady křídel – jemná zadní křídla a tuhá kožovitá přední křídla zvaná tegmen, která v klidu zakrývají zadní křídla, když jsou složená. Přední křídla samečků mají zvláštní struktury pro vydávání zvuků, které samičky postrádají.
Na spodní straně každého předního křídla cvrčka je vystouplá žilka, která se táhne ze strany na stranu. Je pokryta řadou asi 85 až 1000 mikroskopických zoubků, podobných okraji zipu. Struktura, kterou vědci nazývají pilník, je vyrobena z chitinu, tuhého polymeru, který tvoří exoskelet hmyzu.
Když je čas zpívat, samec cvrčka polního zvedne obě křídla, přičemž jedno, obvykle pravé, je mírně nad druhým. Ostrým okrajem spodního křídla, kterému se říká škrabadlo, se otírá o pilník horního křídla. Vibrace způsobené pohybem škrabky po pilníku jsou zdrojem cvrččího cvrčení.
Tento způsob vydávání zvuku se nazývá stridulace. „Je to, jako když palcem přejíždíte po zubech hřebenu,“ řekl Montealegre-Z.
Cvrčci jsou schopni takto nůžkově skládat křídla k sobě při pozoruhodné rychlosti. Každý cyklus úderů křídel vytváří jeden zvukový puls.
Ve skutečnosti se to, co slyšíme jako jediný rychlý cvrkot, obvykle skládá z mnoha pulsů vytvořených jednotlivými údery křídel. Ty probíhají tak rychle, že splývají dohromady. Jak cvrčci stárnou a opotřebovávají své pilníky, vydávají chraplavější zvuk než mladší cvrčci.
Všeobecně řečeno, cvrčci vydávají velmi čistý tón o frekvenci asi 5 kilohertzů, což je frekvence vyšší než nejvyšší klávesa na klavíru.
„Jsou jako dobře vyrobené hudební nástroje,“ říká Montealegre-Z. „Jsou jako dobře vyrobené hudební nástroje,“ dodává. „Je to jejich schopnost vytvářet tyto čisté tóny. To mě přitáhlo ke studiu cvrčků a jejich příbuzných.“
Cvrčci však necvrlikají jen proto, aby se propagovali před partnery. Pokud dospělý cvrččí samec narazí na jiného dospělého samce, snaží se speciálním soupeřivým voláním povzbudit svého konkurenta, aby ustoupil. Zní podobně jako pářící volání, ale je méně rytmické a zní agresivněji.
Pokud se samci cvrčka podaří přilákat samičku dostatečně blízko, aby s ní navázal kontakt, použije pak třetí typ volání, aby se jí dvořil. Toto namlouvací volání je mnohem vyšší a tišší, podobné šepotu.
Je důležité, aby samičky cvrčků dokázaly rozpoznat samce stejného druhu, aby neztrácely čas pronásledováním nesprávného samce a protože při hledání partnera jim hrozí, že je sežere nesčetné množství predátorů, včetně ptáků a plazů.
Nerozeznání cvrččího zpěvu se ukázalo být nebezpečné i pro lidi.
Na konci roku 2016 hlásili pracovníci amerického velvyslanectví v Havaně na Kubě, že slyší alarmující zvuk. Hlasitý, neustálý a pronikavý zvuk a hlášení o různých potížích, včetně bolesti uší, vedly některé k domněnce, že velvyslanectví je vystaveno nějakému druhu zvukového útoku. Začalo vyšetřování s cílem zjistit zdroj zvuku a příběh se dostal na titulní stránky celostátních zpráv.
Tady přišel na řadu Alexander Stubbs. Jako postgraduální student na katedře integrativní biologie na Kalifornské univerzitě v Berkeley strávil Stubbs nějaký čas studiem toho, jak zvířata jako žáby a cvrčci komunikují v Karibiku a Střední Americe.
„Je to skutečně pronikavý trylek,“ řekl Stubbs. „Zní to opravdu zvláštně.“
Stubbs porovnal zvuk z velvyslanectví, který slyšel ve zpravodajském vysílání, se zpěvy různých druhů v akademické zvukové knihovně různých zpívajících zvířat. K analýze zvuku z velvyslanectví použil software a spolupracoval s Montealegre-Z, který jeho podezření potvrdil.
Zvuk slyšený na velvyslanectví odpovídal pářícímu volání cvrčka krátkoocasého indického.
„Je to neuvěřitelně hlasité, zejména v uzavřeném prostoru,“ řekl Stubbs. Nepřekvapilo ho však, že ostatní tento zpěv nepoznali, protože tento druh cvrčka nebyl na Kubě dosud identifikován. Podrobnosti o jeho zjištěních najdete zde.
Většina lidí možná považuje zvuk cvrčků za samozřejmost. Podle vědců však jejich pozorné poslouchání pomáhá lidem lépe vnímat přírodu.