Donald Trump v poslední době využívá svou pravomoc udělovat milosti, což vede ke spekulacím, že ji využije i v případě impeachmentu. Ukazuje se však, že tvůrci americké ústavy mysleli na všechno. Pokud jde o pravomoc udělovat milosti, mysleli i na Donalda Trumpa.
Podle článku II, odst. 2 byla prezidentovi svěřena „pravomoc udělovat milosti a odpuštění za trestné činy proti Spojeným státům, s výjimkou případů impeachmentu“. Poté, co byla ústava v létě roku 1787 vypracována, musela být ratifikována nejméně devíti státy, aby vstoupila v platnost. Téměř všichni souhlasili s tím, že prezident by měl mít pravomoc udělovat milost; někteří se však domnívali, že v případě velezrady by neměl být nikdo omilostněn bez souhlasu alespoň jedné z obou komor zákonodárného sboru, protože, řečeno podivuhodnou větou Alexandra Hamiltona, „domněnka, že se na tom podílí nejvyšší soudce, by neměla být zcela vyloučena.“
Možnost, že by prezident mohl využít pravomoc udělovat milost jako prostředek, jímž by chránil ty, s nimiž se spolčil, aby škodili Spojeným státům tím, že se „přimknou“ k jejich nepřátelům nebo jim poskytnou „pomoc a útěchu“, vedla k jedné z nejdůležitějších, ale nejméně připomínaných výměn názorů v debatě o tom, zda by se ústava vypracovaná ve Filadelfii měla stát ústavou Spojených států. Tato výměna názorů ukázala, že nejenže existují vážná omezení prezidentovy pravomoci udělovat milosti, ale že prezidentova hrozba použití této pravomoci může být sama o sobě důvodem k impeachmentu.
Ve středu 18. června 1788 odpoledne vstal George Mason ze svého křesla na půdě virginského ratifikačního konventu hluboce znepokojen tím, co podle něj konvent nepochopil – prezidentem Spojených států nemusí být vždy někdo se zdravým charakterem a vysokou inteligencí. Zřídkakdy, pokud vůbec někdy, připomněl delegátům, se najde vrchní velitel s takovou odvahou a přímočarostí, jakou projevil George Washington během války za nezávislost. Mohl by se dokonce objevit prezident, který by se pokusil změnit naši formu vlády. Prezident, argumentoval Mason,
„by neměl mít pravomoc udělovat milost, protože může často omilostnit zločiny, které sám poradil. Může se stát, že někdy v budoucnu zavede monarchii a zničí republiku. Má-li moc udělovat milosti před obviněním nebo odsouzením, nemůže zastavit vyšetřování a zabránit odhalení? Přinejmenším případ velezrady by měl být vyňat. To je u mě závažná námitka.“
Někteří z nejslavnějších mužů americké historie tam byli toho dne jako delegáti virginského konventu. Patrick Henry, který se obával, že národní vláda zničí státy, vedl boj za odmítnutí ústavy. John Marshall, který by jako předseda Nejvyššího soudu udělal víc než kdokoli jiný pro to, aby se ústava stala základem silné národní vlády, jíž se Henry obával, byl jedním z vůdců boje za její ratifikaci. Nebyl však nikdo – nikdo ve Virginii ani v celé zemi – kdo by Ústavě a jejímu významu rozuměl hlouběji než James Madison.
Madison okamžitě pochopil sílu Masonovy námitky, ale měl odpověď – odpověď, v níž popsal omezení prezidentské moci, na něž se k naší velké smůle příliš dlouho zapomínalo. Hrozilo nebezpečí, že prezident získá pravomoc udělovat milosti? „Ano,“ odpověděl Madison, ale proti tomuto nebezpečí existoval v Ústavě, jak byla navržena, lék.
„V tomto případě existuje jedna jistota, které si pánové možná nevšimli: bude-li prezident spojen jakýmkoli podezřelým způsobem s nějakou osobou a budou-li důvody se domnívat, že ji bude krýt, může ho Sněmovna reprezentantů obžalovat; může ho odvolat, bude-li shledán vinným.“
Impeachment, jinými slovy, může začít, nikoli když je prezident formálně obviněn ze zločinu; může být obžalován, pokud existují „důvody se domnívat“, že by mohl „ukrývat“, tj. chránit milostí, někoho, s kým je spojen „jakýmkoli podezřelým způsobem“.
Ale pokud začne impeachment, musí proběhnout soud v Senátu. Prezident stále vykonává svůj úřad, dokud není odsouzen. Co mu může zabránit, aby omilostnil někoho, kdo se podílel na zločinech, pro které je prezident obžalován, nebo jehož svědectví by ho mohlo ohrozit? Prezident podle Madisona stále zastává svůj úřad, ale již nemá pravomoc udělovat milosti. Sněmovna ho může „suspendovat v případě podezření a tato pravomoc přechází na viceprezidenta. Pokud je podezřelý, může být rovněž suspendován, dokud nebude obžalován a odvolán, a zákonodárný sbor může provést dočasné jmenování. To je velká jistota.“
Původní záměr týkající se pravomoci udělovat milost by tedy v dnešních debatách měl být v rozporu, a to i v myslích konzervativních právníků a soudců, s tím, jak Donald Trump trvá na svém absolutním právu udělovat milost i sám sobě. Byl by to bezprecedentní nárok na bezprecedentní moc, který by, jak se obával George Mason, zničil republiku.
Poznámky George Masona se nacházejí na stranách 496-497 a odpověď Jamese Madisona na straně 498 ve svazku III knihy: (The Debates of the State Conventions on the Adoption of the Federal Constitution, as Recommended by the General Convention at Philadelphia in 1787), 2. vydání, vyd. Jonathan Elliot (Philadelphia 1836). Elliotovy debaty, jak se obvykle nazývají, vyšly nejprve v pěti svazcích v roce l830, ale o šest let později pak vyšlo druhé vydání „se značnými doplňky“. Obě vydání byla „vydána pod sankcí kongresu“. V roce l941 vydala společnost J. B. Lippincott Company of Pennsylvania limitované vydání 750 sad, které bylo „přesnou reprodukcí“ s použitím „desek původního druhého vydání“.
.