Kánon 919 Kodexu kanonického práva říká: „Ten, kdo má přijmout Nejsvětější eucharistii, se má zdržet jakéhokoli jídla nebo pití, s výjimkou vody a léků, alespoň po dobu jedné hodiny před svatým přijímáním“. Toto nařízení vlastně pouze odráží starobylou tradici naší církve, která má kořeny dokonce v judaismu. Ve Skutcích apoštolů (13,2) nacházíme doklady o půstu spojeném s liturgií. Normativnější praxe půstu před přijetím svatého přijímání se objevuje v celé církvi po legalizaci křesťanství v roce 313 n. l. Svatý Augustin tuto praxi dosvědčil ve svých spisech.
Přiznáno, konkrétní požadavky půstu se v průběhu času měnily. Před rokem 1964 začínal eucharistický půst o půlnoci. Papež Pavel VI. 21. listopadu 1964 zkrátil půst na dobu jedné hodiny.
Toto pravidlo má dvě výjimky: Zaprvé, pokud kněz sloužil ve stejný den více než jednu mši, což se často stává v neděli, je vázán pouze hodinovým půstem před první mší. Kněz může mezi mšemi něco sníst a vypít, aby se posilnil, přestože před dalším přijetím svatého přijímání nenastane celý hodinový půst.
Druhé, ti, kdo jsou starší (nejméně 60 let) nebo nemocní, stejně jako jejich ošetřovatelé mohou přijmout svaté přijímání, i když nebyl splněn celý hodinový půst. Například lidé v nemocnici nemají pod kontrolou svůj vlastní rozvrh a mohou jíst nebo právě dojíst, když je navštíví kněz nebo eucharistický služebník. Proto se doba půstu před přijetím svatého přijímání zkracuje na „přibližně čtvrthodinu“ pro nemocné doma nebo ve zdravotnickém zařízení, pro starší lidi upoutané doma nebo v domově důchodců a pro ty, kdo o tyto lidi pečují a nemohou půst pohodlně dodržovat (Immensae Caritatis, 1973).
Jen pro připomenutí: Během postní doby jsme vyzváni, abychom se v pátek zdrželi masa jako připomínku toho, že náš Pán přinesl své tělo jako tělesnou oběť za naše hříchy. Na Popeleční středu a Velký pátek se také zdržujeme masa a postíme se. V tomto případě půst zahrnuje pouze jedno plnohodnotné jídlo denně, které stačí k udržení sil. Další dvě bezmasá jídla jsou povolena, ale mají být lehká a pětidenní. Každý, komu je 14 let a více, je vázán zákonem zdrženlivosti a každý, komu je 18 let, ale ještě mu není 60 let, je vázán zákonem půstu. Samozřejmě je třeba dbát na svůj fyzický stav. Tyto fyzické oběti pomáhají každému z nás, abychom si duchovně uvědomili, že náš Pán trpěl a zemřel za naše hříchy.
Měli bychom si navíc připomenout, že každý pátek v roce mimo postní dobu zůstává dnem pokání. I když každý jednotlivec může nahradit tradiční zdrženlivost od masa jinou praxí sebezáporu nebo osobního pokání, každý člověk by se měl snažit vykonat nějaké pokání, aby odčinil hřích. (Srov. Kodex kanonického práva, č. 1251).
Nejdůležitější bod týkající se této otázky se týká toho, proč bychom se měli postit. Připomíná nám to svatý Pavel: „Neustále neseme na svých tělech Ježíšovo umírání, aby se na našich tělech zjevil i Ježíšův život“ (2 Kor 4,10). I my máme za úkol obrátit celý svůj život tělem i duší k Pánu. Tento proces obrácení zahrnuje konání pokání včetně tělesného umrtvování, jako je půst za naše hříchy a slabosti, což nás následně posiluje a uzdravuje. Papež Pavel VI. nabádal věřící ve své apoštolské konstituci Paenitmini (1966): „Umrtvování má za cíl osvobodit člověka, který se často kvůli své smyslnosti ocitá téměř v poutech. Tělesným postem člověk znovu získává sílu a rána způsobená důstojnosti naší přirozenosti nestřídmostí je vyléčena lékem spásné abstinence“.
Postní doba před svatým přijímáním navíc vyvolává tělesný hlad a žízeň po Pánu, což zase umocňuje duchovní hlad a žízeň, které bychom měli mít. Ve Starém zákoně půst připravoval jednotlivce na přijetí Božího působení a na uvedení do jeho přítomnosti. Například Mojžíš (Ex 34,28) se postil 40 dní na hoře Sinaj, když přijímal Desatero, a Eliáš (1 Kr 19,8) se postil 40 dní, když šel na horu Choréb, aby se setkal s Bohem. Podobně se postil 40 dní i sám Ježíš, když se připravoval na zahájení svého veřejného působení (Mt 4,1nn) a vybízel k půstu (Mt 6,16-18). Stejně tak tato tělesná práce posiluje duchovní rozpoložení, které potřebujeme k přijetí Krista v Nejsvětější svátosti. V jistém smyslu se postíme, abychom si „nezkazili chuť k jídlu“, ale zvýšili ji pro účast na velikonoční hostině. Ježíš v blahoslavenstvích říká: „Blahoslavení, kdo hladoví a žízní po svatosti, ti se nasytí“ (Mt 5,6). Celkově je půst cvičením pokory, naděje a lásky, které jsou základními ctnostmi při přípravě na přijetí svaté eucharistie.
Papež Jan Pavel II. ve své knize Dominicae Cenae (1980) vyjádřil politování nad problémem, že někteří lidé nejsou náležitě disponováni k přijetí svatého přijímání, a to dokonce do té míry, že se nacházejí ve stavu těžkého smrtelného hříchu. Řekl: „Ve skutečnosti se nejčastěji setkáváme ani ne tak s pocitem nehodnosti, jako spíše s určitým nedostatkem vnitřní ochoty, můžeme-li použít tento výraz, s nedostatkem eucharistického hladu a žízně, což je také známkou nedostatečné citlivosti vůči velké svátosti lásky a nepochopení její podstaty“. Musíme se v dobré víře snažit řádně se připravit na přijetí Pána.
Eucharistický půst nám tedy pomáhá připravit se na přijetí svatého přijímání celým tělem i duší. Toto tělesné umrtvování plus tyto zvláštní předpisy během postní doby posilují naše duchovní zaměření na Pána, abychom se mohli pokorně setkat s božským Spasitelem, který se nám nabízí.